Svobodné noviny na internetu

Tuto otázku si na prahu roku 2017, roku „supervolebního“, položil premiér B. Sobotka a sám si na ni odpověděl: „Pouze ČSSD může ve volbách porazit Babišovo hnutí.“ (ČT24, 1. 1. 2017)

Toto sebevědomé prohlášení sociálně demokratického premiéra dosud úspěšné koaliční vlády (ČSSD, ANO 2011, KDU-ČSL), určené spíše dovnitř vlastní strany, v níž pod povrchem stále ještě doutná protisobotkovský vzdor a potlačovaná touha po odvetě, je v zásadním rozporu s politickou realitou. Je to pouhé mediální gesto, kterému zřejmě ani autor tohoto výroku nevěří. A pokud ano, je na tom on sám i jím vedená strana velmi špatně.

Se Sobotkou až do hořkého konce?

To, o čem jsem psal těsně před 38. sjezdem ČSSD před dvěma lety (Pozn. 1) a téměř před rokem v článku „Jak dál v ČSSD?“ (Pozn. 2), se mezitím stalo skutkem.

ČSSD se nejen nepodařilo „dotáhnout se“ na hnutí ANO 2011, které již od mimořádných voleb 2013 vede tabulku volebních preferencí, nýbrž se v podpoře ze strany voličů propadá stále hlouběji a hlouběji. Dokonce už i někteří vysoce postavení členové ČSSD, např. předseda Senátu ČR M. Štěch, otevřeně hovoří o přechodu do opozice. Duch defétismu začíná stranu ochromovat zevnitř.

Zdá se, že Sobotkova ČSSD se již předem, v rozporu se zmíněným premiérovým prohlášením z 1. 1. 2017, smířila s porážkou v podzimních volbách a s odchodem do opozice. Nebo že by to byla jen takové póza uražené „nevěsty“, o kterou její potenciální „ženich“ přestal projevovat zájem? Dost možná. Nasvědčovalo by tomu jiné nedávné prohlášení B. Sobotky o tom, že ČSSD (pod jeho vedením) nevstoupí po volbách do Babišovy vlády. K tomu dodejme: za předpokladu, že taková vláda vůbec vznikne.

I kdyby prezident M. Zeman pověřil A. Babiše sestavením vlády, je málo pravděpodobné, že se mu to podaří, a ještě nepravděpodobnější, že by taková vláda mohla získat důvěru parlamentu. Případné opakování „experimentu“ s Rusnokovou vládou (samozřejmě bez Rusnoka, který dnes vede Českou národní banku), by zcela zmařilo šance M. Zemana na znovuzvolení prezidentem republiky. 

Šachová partie, kterou prezident rozehrál proti B. Sobotkovi kvůli jeho dávným politickým proviněním, nemusí tentokrát pro Zemana skončit vítězstvím. Měl by si toho být vědom a podle toho se zachovat.

Dost bylo Babiše!

Jen pár měsíců před volbami začínají stranické sekretariáty mobilizovat své síly k boji. Rovněž počítají peníze, které budou muset na volební klání vynaložit. Mobilizuje se formou interních sdělení voličské základně, ale také nejrůznějšími prohlášeními ve sdělovacích prostředcích.

Stále zjevnější vnitrokoaliční roztržka mezi ČSSD a hnutím ANO 2011 nabírá na síle. Ani na jedné z obou stran však není odvaha bouchnout do stolu a z koalice odejít. Na pořad dne by se totiž dostala otázka předčasných voleb, které si nikdo z nich nepřeje. A tak se pokračuje ve zvyšování napětí, v onom „okopávání kotníků“ a „brnkání na nervy“ protivníka, dosud stále ještě koaličního partnera.

S tím, jak se přibližuje hypotetický, zatím ještě nestanovený, termín podzimních parlamentních voleb, je stále zřejmější, že hlavním „střelivem“ pro artilerii ČSSD bude A. Babiš a jeho „grandiózní střet zájmů“, který se nepodařilo vyřešit ani speciálním zákonem, zvaným „Lex Babiš“. Slovenský oligarcha, který se Sobotkovou neprozřetelností stal vicepremiérem jeho vlády, se zbavil kontroverzního Agrofertu a dál „kraluje“ na naší vnitropolitické scéně a získává hlasy voličů.

Ponechejme stranou, kdo všechno může za to, že lidé typu A. Babiše se vůbec mohli dostat do vrcholné politiky. Je to vina celé politické reprezentace, počínaje listopadem 1989, i důsledek nevyrovnání se s komunistickou minulostí a s chybami, k nimž při pokusu o obnovení svobody a demokracie před 27 lety došlo. Babišovo angažmá ve vysoké exekutivní funkci bylo umožněno také selháním tradičních politických stran a s ním souvisejícím pádem Nečasovy vlády a předčasnými volbami v roce 2013. Zpytovat svědomí by měli všichni politici, kteří k tomu přispěli.

Na počátku marasmu, v němž se dnes brodíme až po pás, stojí zrod „politických projektů“ typu Věci veřejné (V. Bárta) a Hnutí ANO 2011 (A. Babiš). Že to byla další slepá ulička našeho polistopadového vývoje, o tom netřeba pochybovat. Mělo by to být jasné každému, kdo používá svou hlavu k přemýšlení, nikoli jen k nošení čepice či klobouku.

Zkrátka: A. Babiš, kterému již nyní někteří novináři s nalomenou páteří (nejen z Lidových novin a MF Dnes) podkuřují coby příštímu premiérovi, začíná vadit čím dál většímu počtu lidí – politiků i občanů. To je nedobrý stav, který se v konečném důsledku může obrátit proti Babišovi samotnému. Jak se v Čechách s oblibou říká: Mnoho psů ‒ zajícova smrt.

A protože Babiš není Čech a nezná dobře českou mentalitu, neuvědomuje si, na jak „tenký led“ se svým neustálým provokováním dostal. Češi jsou velmi citliví na to, aby je Slováci, které vždy považovali za své „mladší bratry“, o něčem poučovali, neřkuli aby se nad ně vyvyšovali. Proto byl v českých zemích tak nenáviděný promoskevský kolaborant G. Husák (udělal pro Slováky víc než všichni slovenští politici v čs. vládách od r. 1918 dohromady) – na rozdíl od A. Dubčeka, který se dokázal chovat normálně a obyčejně lidsky. I tady platí, že poučení z dějin bývá vždy užitečné.

À propos: G. Husák se nikdy netajil tím, že se česky (vcelku obstojně) naučil v komunistických kriminálech, kde strávil deset let. Prý to bylo na Ruzyni, i když vězněn byl i jinde. Zlí jazykové tvrdí, že čeští estébáci a bachaři mu dávali takovou „sodu“, že by to málokdo z Čechů vydržel. On se však zlomit nenechal a toto své ponížení přežil. Když se pak znovu dostal v politice „nahoru“, neměl Čechy rád. To lze docela dobře pochopit. Od bývalých politických vězňů, kteří už dávno nežijí, mám informaci o tom, že ještě krátce před listopadem 1989 na nich estébáci vyzvídali, jak se Husák ve vězení choval. Snad proto, aby to mohli použít jako nátlak pro případ, že by v rámci „předání moci“ v listopadu a v prosinci 1989 nechtěl ze své funkce odstoupit. Husák, protože byl přece jen „mazaným“ advokátem s kvalitním prvorepublikovým vzděláním, nikoli jen absolventem plzeňských práv, je všechny převezl: odstoupil s noblesou, kterou by mu mohli závidět mnozí západní politici. Byl jediným z předlistopadových komunistických činitelů, který se na této „křižovatce“ našich moderních dějin zachoval jako skutečný státník. Proč to všechno uvádím? Činím tak jako historik, který se zabývá tímto úsekem našich dějin. A opět kvůli tomu, že je nejvyšší čas začít si říkat pravdu, ať je jakákoliv. ‒ Abych dokončil tímto exkurzem původní, přerušenou myšlenku: Češi nemají rádi drzé a sebevědomé Slováky, zvláště pak politiky. Proto by se A. Babišovi mohlo přihodit totéž co Husákovi. Ne že bych mu to přál, na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří by ho rádi ve vězení viděli. Mělo by to přece jen jednu nepopiratelnou výhodu: zdokonalil by si tam svou špatnou češtinu.

Bude Babiš „potrestán“?

Babišovo systematické provokování dosáhlo svého vrcholu krátce po zvolení nového amerického prezidenta – D. Trumpa. Bylo to jistě i v souvislosti s nervozitou okolo schvalování tzv. „Lex Babiš“. Asi nejvíce „nadzvedl“ A. Babiš politiky i občany tím, když se sám pochlubil, že on, Slovák, pozval do „Česka“ D. Trumpa jako první, ještě dávno před jeho zvolením za prezidenta. A právě toto vyjádření (v Čechách se říká, že sebechvála smrdí) přesáhlo mez, za kterou realisticky smýšlející a konající politik, nikoli hazardér s důvěrou voličů, může zajít.

Zcela logická byla proto reakce na toto Babišovo chvástání. Kdekdo si totiž řekl: Co má co Slovák zvát do sousední země někoho, byť by to byl prezident USA? Je to stejná drzost a neomalenost, jako když kancléřka IV. říše A. Merkelová otevřela hranice Německa pro tisíce migrantů a pak se dožadovala toho, aby se sousední státy podělily s Němci o náklady za jejich ubytování a stravování. Však jí za to prezident M. Zeman pořádně „vyčinil“.

Zmíněné Babišovo faux pas není jediným jeho „přešlapem“ ve vrcholné politice. Nelze to však omlouvat tím, že není politikem, ale jen byznysmanem. Účastí ve volbách a přijetím postu ministra financí v koaliční vládě vstoupil do politiky, a proto se všechny jeho činy budou zkoumat pod drobnohledem. Pokud se mu to nelíbí, musí z politiky odejít. Jiné řešení se nenabízí. Nejlépe by bylo, kdyby se vrátil tam, odkud přišel. Slováci, kteří před několika dny soudně „vyzmizíkovali“ jeho kontroverzní předlistopadovou minulost, ho jistě rádi přijmou s otevřenou náručí.

Někteří naši „vstřícní“ novináři si v souvislosti s Trumpem dokonce položili spekulativní otázku: Může být A. Babiš českým Trumpem? Odpovím jim sám za sebe: Ne, nemůže, protože je Slovák a ten se „českým“ Trumpem jednoduše stát nemůže. I kdyby byl lepší než J. Švejk. Proč? Češi to jednoduše nedovolí. Stát by se to mohlo jedině tehdy, kdyby se Česká republika přejmenovala na „Slovensko-Česko“. Nepleťme si to se soutěží „Česko Slovensko (bez spojovníku) má talent“. Tam by možná Babiš uspěl – jako finanční eskamotér nebo lidový vypravěč „nových pověstí českých“. Jinak jsou ovšem jeho šance nulové.

Obhroublý slovník politiků

Řekněme rovnou, že takové výrazy našim politikům volby nevyhrají, ale jistě mohou přitáhnout pozornost těch občanů, které politika beztak nezajímá – čtenářů Blesku a diváků některých bulvárních televizí. Aby bylo jasno: v posledních letech klesla na úroveň bulváru téměř všechna média. Pryč jsou ty časy, kdy lidé rádi a s úctou četli Lidové noviny…

Za více než dvě desítky let jsme si zvykli na to, že česká politická scéna je plná afér a skandálů. Někdy to vypadalo jako „štafetový běh“: jedna aféra střídala jinou, a než se občané vzpamatovali z té jedné, už tu byla další. Tak je tomu bohužel v podstatě dodnes. Přesto tu jistý rozdíl byl a je, a to dokonce dost podstatný.

V „divokých“ letech devadesátých, kdy i nemožné se stávalo skutkem, byla politická scéna vcelku kultivovaná. Dokonce i M. Zeman si dával záležet na tom, co říká a jak to říká. Velké „podrazy“ se dělaly jaksi v ústraní – bez televizních kamer. Dnes je tomu jinak. Stará garda polistopadových politických matadorů postupně odešla do důchodu a ti mladí, ambiciózní, již zcela nepokrytě, bez jakýchkoli skrupulí, sahají po moci a jen tak si ji nenechají vzít.

S tím souvisí „zplebejštění“ naší vrcholné politiky a zhrubnutí slovníku těch, kteří se politikou živí, považují se za příslušníky „politické třídy“, a tudíž by měli zastupovat zájmy občanů. Většina z nich však zastupuje pouze zájmy své osoby, rodiny, případně kamarádů.

Politikům už nejde o nějaké vize či ideály, ale jen a jen o peníze – pokud možno ve vlastní peněžence. Klientelismus a nepotismus se staly hrozivým fenoménem naší vnitřní politiky. Z někdejší Havlovy „republiky kamarádů“ se vytvořila džungle, kde si každý dělá, co chce. Přežijí jen mocní, silní a ti, kteří mají známosti na těch správných místech. Aféra francouzského prezidentského kandidáta Fillona nám může být útěchou, že v tom nejsme sami.

Téměř denně jsme svědky mediálních „přestřelek“ některých politiků. Jednou útočí B. Sobotka na M. Zemana (nebo naopak), jindy zase M. Kalousek na A. Babiše. Čas od času někdo někoho vyzývá k demisi či k rezignaci na jeho funkci. Součástí těchto mediálních politických „tanečků“ jsou i výrazy, jež do slušné společnosti nepatří. Ale protože je velká část našich aktivních politiků produktem normalizační komunistické výchovy, o slušném vychování mnozí z nich nikdy ani neslyšeli. Proto ten pobuřující slovník.

Jen málokdy můžeme v parlamentu (PS i Senátu) slyšet kultivovaný jazykový projev. Z těch politiků, které jsem měl možnost zhlédnout v televizi, uvedu aspoň tři: D. Rath (dnes politický vyvrženec ignorovaný vlastní stranou, ČSSD, které pomohl vyhrát volby v roce 2008), D. Korte či P. Fiala. Ti ostatní – většinou nic moc.

Na opačném pólu jsou řečníci špatní a ještě horší. K těm zcela „tragickým“ patří A. Babiš, jehož „českoslovenština“ nepochybně vstoupí do dějin. V porovnání s tím byla i vystoupení V. Biľaka nadmíru kultivovaná. Mělo to pouze jednu vadu na kráse: Biľak se nikdy česky nenaučil (ani špatně jako Babiš), i když v Čechách strávil velkou část života. K vrcholům Babišova řečnického „umění“ patří např. jeho projev o „českém Palermu“ či známý obrat „Sorry jako“, jenž se stal hitem internetu a dostal se i na trička.

A jelikož žijeme v dobách internetu a sociálních sítí, přenášejí se aktuální politická témata i tam. Nejnověji začal „trumpovat“ (či spíše „zemanovat“) také náš dosud slušný premiér B. Sobotka, k němuž se to opravdu, ale opravdu nehodí. Na svém twitterovém účtu totiž napsal, že A. Babiš „ojebal“ český stát. Vzápětí jeho „geniální“ myšlenku rozvinul jiný stranický „myslitel“ – ministr J. Chvojka a z neslušného slovesa udělal rovnou politickou nadávku.

Pánové, nezlobte se! To už je opravdu přes čáru. Nejnověji A. Babiš rozšířil tento slovník tím, že o sobě prohlásil, že je „splachovací“. Kdyby se k tomu sám nepřiznal, ani bychom to možná nevěděli. Jen mám obavu, zda bude mít dostatek toaletního papíru. Nedávno se Babiš nechal také slyšet, že „pindíka ukazovat nebude“. Škála jeho vyjadřovacích prostředků je, zdá se, opravdu bohatá, ne-li nekonečná.

Kdybychom přijali Sobotkův „trumpovský“ slovník, pak by naše odpověď na tyto sprosťárny, které do kultivované politiky nepatří, mohla znít asi takto: „Bohušu, jdi do p…!“ (Chybějící písmena nechť si laskavý čtenář doplní sám dle libosti.)

Chápu, že A. Babiš může některé politiky vytáčet až do nepříčetnosti a uvádět je do stavu zoufalství. Kdyby však měli dost odvahy, vyřídili by si to s ním jako svého času M. Macek s D. Rathem. Ručně a stručně. Chlapi v hospodě by to nejspíš okomentovali takto: „Kdyby dostal přes hubu včas, příště by si to nedovolil.“

„ANO, Babišovi bude líp!“

Brzy tomu budou dva roky, kdy se konal III. sněm hnutí ANO 2011. Jeho tehdejší jednání jsem velmi pozorně sledoval v přímém televizním přenosu. Původně jsem o tom chtěl psát článek, ale nakonec jsem dal přednost ČSSD, jejíž politická situace již tehdy byla alarmující. V souvislosti s blížícími se volbami jsem se k poznámkám ze sněmu ANO 2011 vrátil.

Jsou aktuální i dnes. Možná ještě aktuálnější, uvědomíme-li si, že hnutí ANO 2011 „zamrzlo“ na mrtvém bodě a od té doby se neposunulo ani o milimetr kupředu. Proto jsem se rozhodl, že podstatnou část svých poznámek o jednání III. sněmu ANO 2011 zveřejním jako přílohu tohoto článku. Snad to přijmou s povděkem i členové a funkcionáři tohoto politického uskupení ‒ jako užitečný podnět k nápravě dosavadních poměrů. (Pozn. 3)

Stále totiž platí poučka: „Hnutí ANO 2011 = A. Babiš“. Něco takového je v demokratickém státě nepřijatelné a neudržitelné. Toto hnutí vykazuje i pět let od svého založení znaky typické pro nedemokratickou, protofašistickou stranu – stranu vůdcovského typu. Pokud v dohledné době nedojde k jeho transformaci ve skutečně demokratické politické uskupení (podobně jako např. v ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 či ODS), bude muset Ministerstvo vnitra ČR dříve či později činnost tohoto hnutí pozastavit a následně ho zakázat a rozpustit. [V této souvislosti se nabízí mnoho otázek. Například tato: Jak to, že dosud nikdo z politologů (a že jich v politice máme tolik, že by je mohl vidlemi přehazovat) ani z právníků neupozornit na toto evidentní porušování zákona?]

Byl by to smutný konec někdejšího „protestního“ hnutí, jež jakýmsi zázrakem po vstupu do parlamentu již proti nikomu a ničemu neprotestuje. Naopak si libuje v tom, že je všechno v pořádku, a slibuje, že bude líp. Byla by to samozřejmě i obrovská finanční ztráta (jistě v řádu desítek milionů korun) pro zakladatele politického projektu firmy Agrofert – A. Babiše.

Neupírám tomuto podnikateli ze Slovenska jeho houževnatost a pracovitost, s nimiž se vyšvihl až do svého současného postavení, ani to, že se může cítit jako postkomunistický „selfmademan“. Tvrdím však, že s ohledem na jeho předlistopadovou minulost a klikaté cestičky, po nichž doputoval až do Sobotkovy vlády, českým ani slovenským podnikatelem typu T. Bati nebyl a není. (Prezident M. Zeman, který tak rád o Baťovi hovoří jako o příkladu pro naše podnikatele, jistě bude vědět, proč se o tom zmiňuji.)

V posledních týdnech se A. Babiš pokusil nahradit chybějící program svého hnutí slogany typu „Sorry jako“. A světe, div se! Ono to funguje! Tam, kde chybí jakékoli ideové zakotvení (levicové nebo pravicové), kde scházejí kvalitní lidé, musí se „kormidelníci“ chytat každého stébla, aby se v té prázdnotě neutopili. Protože zodpovědní politici, ať už chceme, či nikoli, by nám, voličům, měli nabídnout nějakou vizi, nikoli pohádku pro dospělé.

Hnutí ANO 2011 stačilo v uplynulých volbách (2013) k nalákání voličů (o stabilním elektorátu nemůže být ani řeč!) rozdávat koblihy a k nim přidat nic neříkající hesla typu:  „ANO, bude líp!“ Zvolilo taktiku obměny tohoto hesla, aby bylo pro každé volby jiné, ale podobné. Soudě podle toho, pro parlamentní volby 2017 by toto heslo mohlo znít takto: „ANO, Babišovi bude líp!“ Stane se tak v případě, že nepoučitelní důvěřivci znovu zvolí toho, kdo je od roku 2013 vytrvale vodí za nos a krmí koblihami.

Úspěch ve volbách 2013 ani vysoké preference z předvolebních průzkumů žádné politické straně nezaručí, že zůstane trvalou součástí politického systému v zemi. Platí to i o Babišově hnutí, které zatím nemá dostatek skutečných osobností ani elementární zkušenosti s politikou. Kdyby vedoucí funkcionáři tohoto hnutí lépe naslouchali svým členům, ale i svým kritikům (včetně těch, kteří na protest odešli), a více vnímali problémy kolem sebe, jistě by jim neunikl jeden velmi podstatný fakt. O co jde?

Dalo by se to shrnout do této věty: Hnutí ANO 2011 mělo problémy při sestavování krajských koalic, jeho lidé nedovedou spolupracovat s ostatními politickými subjekty a v neposlední řadě politici tohoto hnutí zavinili vleklou, dlouhé měsíce trvající krizi v činnosti magistrátů dvou největších měst – Prahy (Krnáčová) a Brna (Vokřál). To, že oba primátoři sedí dál ve svých funkcích, není projevem stability, nýbrž naopak neschopnosti a politické „slepoty“ tohoto hnutí.

Fakta, která jsem popsal, představují „zdvižený prst“ (onen známý s osobou TGM), který varuje před nezodpovědným chováním politiků hnutí ANO 2011. Příště už s nimi nikdo do koalice nepůjde!

Zdvižený prst (nikoli prostředníček) ovšem platí také pro „majitele“ tohoto hnutí – A. Babiše. Když v r. 2013 vstupoval do politiky, tvrdil, že chce stát řídit jako firmu. Nedal si od zkušenějších politiků vysvětlit, že je to nesmysl a že to prostě takto nefunguje. Jako umíněné děcko opakuje svou průpovídku dodnes. Bohužel – za tři roky účinkování v Sobotkově vládě i v parlamentu nic nepochopil a ničemu se nenaučil. Kdyby chodil do školy, dostal by na vysvědčení velkou pětku.

Skončí ČSSD na pitevně?

Pro mezititulek k této části svého článku jsem si zvolil vyjádření bývalé poslankyně ČSSD P. Nytrové, která na protest proti praktikám stranických bossů opustila tuto partaj. Straničtí byrokraté si oddychli v mylném domnění, že nebezpečí je zažehnáno. Mají smůlu, protože není. Přesvědčí se o tom brzy, při podzimních volbách, které pro ČSSD nemohou dopadnout dobře.

Důvod je nasnadě. ČSSD (přesněji: vedení strany) promarnila po prohraných krajských volbách šanci na obměnu stranického vedení a na rozdělení funkce předsedy strany a premiéra. B. Sobotka z ryze sobeckých pohnutek odmítl řešit vnitrostranickou krizi a rozhodl se svou pozici „vysedět“ a znovu obhájit funkci předsedy ČSSD na volebním sjezdu strany v březnu 2017. Že se to rovná politické sebevraždě, to ho nejspíš ani nenapadlo.

Při rozdělení obou funkcí měl Sobotka šanci volby alespoň drtivě neprohrát, případně uhrát remízu. Rozhodl se však, že „zvítězí“. Bohužel. Historie zná bezpočet příkladů, jak takoví „vítězové“ končí: hřbitovy jsou jich plné.

Začínám se klonit k názoru, který vyslovila poslankyně P. Nytrová. Pokud by takto skončila nějaká „strana na jedno použití“, budiž. Žádná škoda by to asi nebyla. V případě, že se jedná o naši nejstarší politickou stranu, stranu s tak dlouhou a památnou historií, je to vyslovený hazard a nezodpovědnost. Sobotka, tolik toužící po moci, že mu to zatemnilo mozek, vstoupí do dějin jako likvidátor své vlastní strany – ČSSD. Kdo chce kam, pomozme mu tam! To říká jedno velice poučné přísloví.

V posledních týdnech B. Sobotka soustřeďuje své veškeré úsilí k tomu, aby byl krajskými organizacemi ČSSD nominován jako kandidát na předsedu strany a aby se jím na blížícím se volebním sjezdu skutečně stal. K tomu mu jistě poslouží pečlivý „výběr“ delegátů stranického rokování. Oba (on i já) dobře víme, že tímto způsobem se dá vždy zařídit, aby byl zvolen právě ten, kdo zvolen být má.

Nechápe, že je to úplně jedno. Po volbách skončí tak jako tak, a to nejen jako premiér, ale i jako předseda ČSSD. Nemůže to dopadnout jinak. Pak už nebude jeho osoba nikoho zajímat. Již nyní je totiž B. Sobotka politickou mrtvolou. Bez ohledu na to, zda si to uvědomuje, či nikoliv.

Všichni proti Babišovi? ANO!

Náš dnešní režim, odvozující svou legitimitu od událostí z listopadu a prosince 1989, jinak nesprávně označovaných jako „sametová (či něžná) revoluce“, se mnoha našim současníkům, hlavně těm dříve narozeným, kteří něco pamatují a nenechají se opít rohlíkem, zdá být po více než čtvrtstoletí existence stejně „prohnilý“, jako byl ten předlistopadový, komunistický.

Znovu tu máme “strážce ideologické čistoty“ v podobě tzv. Centra proti dezinformacím a hybridním hrozbám“ (CDHH). Politický systém, údajně se opírající o soutěž politických stran a hnutí, je ve skutečnosti beznadějně „zabetonovaný“ (dnes je to jen parlamentní skupina, označovaná jako „banda čtyř, pěti či šesti“, podle toho, kolik stran se tam probojuje) a politici, odtržení od svých voličů a hájící jen své osobní zájmy, se pro jistotu „zakopávají“ ve svých pozicích, jako kdyby tu měli zůstat „na věčné časy a nikdy jinak“. Nikdo z nich si nepřipustí, že zítra mohou být nahrazeni někým jiným. Je to dokonce mnohem horší a komplikovanější, než je možno popsat v rámci tohoto článku. Kriticky uvažujícího člověka z toho až jímá hrůza.

Pokud ta terminologie někomu připomíná poměry za komunistického režimu, není to náhoda. Starší občané si to ještě pamatují. Prožíváme totiž novou „normalizaci“, kterou nám tu velice ochotně „revitalizují“ politici z generace tzv. Husákových dětí, momentálně „okupující“ všechny důležité mocenské posty ve státě. Všichni ti Sobotkové, Bělobrádkové či Hamáčkové a další výtečníci, posedlí touhou po moci. Ochotně jim při tom sekundují také naši „umělci“. Jak jinak: vždy na té správné straně barikády, že ano?

Blížící se parlamentní volby proto budou opět dalším „referendem“ o naší budoucnosti. Zažíváme to pravidelně – každé čtyři roky. Tentokrát se hlavním tématem nepochybně stane rozhodování o tom, zda otevřeme dveře „oligarchizaci“ naší politické scény, nebo je pořádně zabouchneme oligarchům před nosem.

Není tajemstvím, že volby budou hlavně o osobě A. Babiše, miliardáře slovenského původu, který by se rád stal českým premiérem. Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, abychom připustili, že k něčemu takovému dojde. Mohli bychom tak přijít o to nejcennější, co nám přinesl Listopad 1989: svobodu a (zatím stále ještě nedokonalou) demokracii.

Starší voliči si dobře pamatují jak tzv. opoziční smlouvu mezi ODS a ČSSD z 90. let 20. století, tak i předvolební slogan: „Všichni proti ODS“. Letošní volby budou jakousi „reprízou“ situace, kterou jsme už zažili. Hlavním heslem tentokrát bude: „Všichni proti hnutí ANO 2011!“ (= Babišovi).

Podle informací, které unikly na veřejnost zevnitř tohoto hnutí, ač dosud pečlivě střežených, se nedají vyloučit komplikace při sestavování kandidátek pro letošní volby. Proto se nedá vyloučit ani to, že by se v krajním případě mohlo hnutí ANO 2011 rozpadnout ještě před volbami. A pokud ne, po volbách už jeho pád nikdo nezastaví.

Od politických projektů „na jedno použití“ větší životnost ani očekávat nelze. Jen tak si můžeme vysvětlit nervozitu jak ve vedení tohoto hnutí (Babiš a spol.), tak i mezi volebními kandidáty, současnými poslanci či ministry Sobotkovy vlády nominovanými za hnutí ANO 2011.

Slováci nás varují před „diktátorem“ Babišem

Také naši východní sousedé, bratři Slováci, znají své „pappenheimské“. Dříve, než A. Babiš zázračně zbohatl a než doputoval (či spíše přivandroval?) až do české kotliny, působil řadu let na Slovensku. Proto není pro Slováky neznámou osobou.

O jeho „podnikání“ by se dal napsat román na pokračování. Stačí si jen vyhledat příslušné informace na internetu. Rázem by mnoha jeho obdivovatelům a „uctívačům“ (Havel jich měl a má dodnes tisíce) spadly klapky z očí a dost možná i čelist. A co teprve Babišovy děti, až jednou dospějí a někdo jim sdělí celou pravdu o jejich otci? Nezřeknou se ho pak? Kdoví!

Více než sedmdesát let společného, československého, státu se promítlo, ať chceme, či nikoliv, do života každého z nás. Po rozdělení ČSFR (1992) Češi pozorně sledují, co se děje na Slovensku – a naopak.

Jelikož mám možnost přijímat slovenské televizní i rozhlasové vysílání, dobře vím, že Slováci jsou v tomto směru na tom o mnoho lépe než my a že přistupují k informování svých občanů zodpovědněji, objektivněji a poctivěji. Měli bychom si z nich vzít příklad. Naproti tomu Češi (nebo snad „Čehúni“?) se ve vztahu ke Slovákům často chovají jako nadutci a ignoranti.

V době, kdy píši tyto řádky, vyšel na Slovensku, v Denníku N., zajímavý článek, věnovaný osobě A. Babiše. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se ve skutečnosti nejednalo o jakési „varování před Babišem“. Varování, které přichází od našich nejbližších přátel doslova v hodině dvanácté. Blíží se totiž volby a v nich možná půjde o všechno.

Ve zmíněném článku, o němž většina našich sdělovacích prostředků s výjimkou časopisu Týden a Parlamentních listů cudně mlčí (dokonce i veřejnoprávní ČT se v rámci „politické korektnosti“ tváří, že o ničem neví), se mimo jiné uvádí toto:

Babiš je „dobyvatel“. Jde z něho strach. Je to prý predátor, na něhož není česká (politická) kultura připravená. České politické strany se sice pokusily Babišovo „dobývání státu“ zastavit speciálním zákonem zvaným „Lex Babiš“, avšak s malým efektem. Jediná instituce, které se Babiš obává, je veřejnoprávní Česká televize, která se věnuje jeho kauzám. Babiš je povahou „diktátor“, jenž neuznává demokratický princip soutěže. Svou konkurenci (v byznysu i v politice) považuje za nepřítele, kterého je třeba zničit. On sám takto zlikvidoval dva pilíře (do té doby nezávislého) tisku – deníky MF Dnes a Lidové noviny. Babiš je predátor, který se rozhodl dobýt „Česko“ a stát se jeho premiérem. (Nejedná se o doslovný překlad, nýbrž o volné přetlumočení základních myšlenek.)

Brilantní analýza novinářských kolegů ze Slovenska je natolik přesná a vyčerpávající, napsaná navíc se znalostí věci, že k ní není co dodat. Snad jen pár jednotlivostí na okraj tohoto tématu.

To, co novináři z Denníku N. označili výrazem „dobývání státu“, bych já pojmenoval poněkud jinak: Babišovo „podnikání“ na českém Klondiku. A jako protikladný výraz, který vzdělaní Češi (a rovněž Slováci) budou dobře znát, nabízím název stěžejního díla českého novináře Ferdinanda Peroutky, o němž se v posledních letech u nás hodně mluvilo a psalo: „Budování státu“.

Nikoli destrukce, „dobývání“ čehokoliv (např. středověkého hradu), nýbrž tvořivá činnost –„budování“. Domnívám se, že je třeba, aby si to uvědomili také potencionální voliči slovenského oligarchy.

Moje druhá poznámka se týká, jak už to u žurnalistů bývá, jistého sklonu k bulvárnosti, kterého ani slovenští novináři, zdá se, nezůstali ušetřeni. Nevyčítám jim to. Jen chci uvést věci na pravou míru. O co jde?

V článku je A. Babiš označen za „lva“. Nevím, zda je tím myšleno přirovnání ke znamení zvěrokruhu, či nikoli. Proto uvádím, že A. Babiš se narodil 2. 9. 1954, tudíž ve znamení Panny. A jako Panna se skutečně chová: často klopí oči nebo se nedívá zpříma do očí tomu, s kým hovoří; i navenek působí plaše a nesměle. Odborníci na „řeč těla“ by mě jistě ještě v něčem doplnili.

Sám bych Babišovo chování přirovnal spíše k „baziliškovi“, který pohotově využívá chyb svých politických soupeřů a oponentů. Možná má něco i z „kobry“, ale „lvem“ v astrologickém slova smyslu rozhodně není. Ani náhodou. (Čtenáři si mohou na přiložených obrázcích porovnat, k jakému jedinci z říše zvířat má A. Babiš podle fyziognomie nejblíže.)

Když už jsme se dostali od výsostně politického tématu do světa zvířat, rád bych upozornil na jednu lidovou moudrost, která říká: „S hadem možno zápasit, kdežto ještěrku lze zašlápnout.“ Co se týká lvů, králů zvířat, jejich přítomnost je lépe nevyhledávat.

Jen tak na okraj: Z politiků, narozených ve znamení Lva, si vzpomínám pouze na jediného. Je jím bývalý předseda ČSSD a premiér J. Paroubek, který se narodil 21. 8. 1952. A kromě něho ještě M. Kocáb (* 28. 7. 1954), jenž svého času rovněž zastával ministerský post.

„Lev“ J. Paroubek je jediným z českých politiků, byť minulých, který by byl schopen postavit se ve volebním klání A. Babišovi. Buď by ho porazil, nebo by mu alespoň zkomplikoval povolební vyjednávání tak, že by nebyl schopen složit funkční koalici. O tom jsem skálopevně přesvědčen.

Současný premiér a předseda ČSSD B. Sobotka, přezdívaný též „Ozubená pleš“, vítězem nad Babišem nebude. Nemá na to. Třebaže mu J. Paroubek nabídl svou pomoc ve volební kampani, on ji ze strachu před možnou politickou konkurencí raději odmítl. Tím se odsoudil do role poraženého, kterého jeho spolustraníci brzy vyprovodí na politický „hřbitov“. Dobře mu tak!

Sobotka dal přednost tomu, že v závětří Lidového domu, obklopen svými věrnými, si chce počkat na volební souboj. V bláhové naději, že nakonec přece jen zázrakem (nebo podvodem?) volby vyhraje a bude znovu premiérem. Jak naivní! Pokud tomu věří, jeho zoufalství musí být veliké.

Babiš není Sobotka a Sobotka není Babiš

V jedné písničce z počátků existence „Semaforu“ E. Pilarová zpívala: „Že kočka není pes a včera není dnes…“ Já bych to doplnil ještě o dva verše: „­…že Babiš není Sobotka a Sobotka není Babiš.“

Navzdory tomu, že si dnes mnoho lidí myslí, že mezi nimi žádný rozdíl není a do vězení patří oba dva. Někteří k tomu ještě dodávají, že by jim tam měl dělat společnost i M. Kalousek. O něm totiž v nedělních „Otázkách V. Moravce“ dne 12. 2. 2017 A. Babiš prohlásil: „Za všechno může Kalousek.“ Kdo se v tom zmatku má vyznat?

Ale vraťme se k meritu věci! Moje porovnávání „kvalit“ obou politiků by nebylo úplné, kdybych zamlčel jeden podstatný fakt: jak oba pánové ke svým milionům přišli. Miloš Zeman, ještě dříve, než se stal prezidentem, s oblibou používal větu: „Padni, komu padni!“ Není totiž nad pravdu a spravedlnost.

Zatímco ministr financí A. Babiš si své miliony a miliardy vydělal byznysem, o jehož „legalitě a „křišťálové čistotě“ si můžeme myslet své, premiér B. Sobotka a jemu podobní kumpáni si je „nahospodařili“ během výkonu svých politických funkcí, včetně oněch problematických poslaneckých náhrad, za které si Sobotka údajně pořídil svůj luxusní byt v řádu několika milionů korun.

Můžeme se pak divit, že současní vrcholní funkcionáři ČSSD, přisátí ke strukům krávy, zvané „erár“, mají úplně jiné starosti než obyčejní lidé, kteří žijí buď na hranici bídy, nebo od výplaty k výplatě? Tyto nažehlené „panáky“ ze stranických sekretariátů jejich život vůbec nezajímá. Jsou to novodobí zbohatlíci, kariéristé a „lehkoživkové“, kteří jen parazitují na chudobě obyčejných občanů a nedělají pro ně vůbec nic.

Někdejší dělnická strana, jejíž dnešní straničtí bossové se „interesují“ o osud těch nejchudších jedině tehdy, když mohou exhibovat před televizními kamerami, ale jinak ani náhodou, zažívá jeden z nejtrapnějších okamžiků své historie. Pod Sobotkovým vedením se ČSSD stala stranou pokryteckou, nedemokratickou a asociální.

Nejlépe nám tuto asociálnost ČSSD předvádí v praxi ministryně M. Marksová, která za tři roky existence této vlády nebyla schopna vyřešit otázku sociálního bydlení. Jen o něm stále dokola mluví, ale „skutek jaksi utek′“. Proč by to dělala? Vždyť ona se svou rodinou má kde bydlet, pobírá ministerský plat a její manžel má „teplé místečko“ u jiného vládního kolegy – P. Bělobrádka! (Dalším „asociálním“ ministrem ČSSD sui generis je J. Mládek, který se v očích veřejnosti zcela znemožnil svým farizejským jednáním okolo tarifů mobilních operátorů.)

To se to pak našim stranickým „elitám“ (nebo vládním „jelitům“?) hájí ony tak často proklamované zájmy dolních deseti milionů občanů! Není-liž pravda?

S něčím takovým chtějí Sobotkovi „socani“, kteří s někdejší (historickou) sociální demokracií nemají kromě vypůjčeného názvu společného vůbec nic, vyhrát volby? Nenechte se vysmát! To by všichni voliči museli být padlí na hlavu. Ani náhodou! Sobotka dobře ví, že volby nevyhraje. Může je jen prohrát.

Jen tak dál, soudruzi (nebo přátelé?)! Míříte rovnou do propadliště dějin!

Šťastnou cestu! Doufám, že nezabloudíte!

Proč se A. Babiš nemůže stát českým premiérem?

Řadu relevantních argumentů jsem v této věci předložil již v předchozích částech tohoto zamyšlení. Pokusím se proto uvést ještě další. Byl bych rád, kdyby nezůstaly bez povšimnutí. Jde opravdu o hodně – o naši budoucnost. Také o budoucnost našich dětí a vnuků.

Chybné rozhodnutí v těchto volbách totiž může mít za následek zkomplikování našeho vývoje minimálně na celou jednu generaci. Jako historik i jako člověk, který se o politiku zajímá celý život, vím, o čem je řeč.

V houstnoucí atmosféře blížících se voleb se totiž někteří naši politici začali chovat tak, jako by už bylo po volbách a designovaný premiér Babiš si vybíral lidi do své vlády. Leč – tak tomu není. Zatím ještě ne!

„Kobra“ Babiš, abych připomněl paralelu z říše zvířat, tyto politiky zhypnotizovala  před smrtícím útokem do té míry, že jsou zcela paralyzováni. Někteří ve své prostoduchosti doufají, že jim slovenský oligarcha nabídne koalici nebo rovnou ministerské křeslo. Proto pasivně čekají, co se stane, nebo vysílají vstřícné „signály“ k „predátorovi“. Netuší, že chování „kobry“ (i té politické) se řídí výhradně přírodními zákony: zabij, nebo budeš sám zabit!

To, co napsali slovenští novináři, přesně vystihuje situaci, v jaké se česká politická scéna půl roku před volbami nachází. Není to nic povzbudivého, ale přesto se to  dá napravit. Ještě není pozdě.

Napíšu to naprosto otevřeně a „natvrdo“: Ve skutečně demokratickém státě by se osoba A. Babiše nikdy do politiky dostat nemohla. To, že se to u nás stalo, vypovídá velmi výmluvně především o stavu naší „demokracie“. Buď ji tu máme, nebo si na ni jen hrajeme! A pokud ano, pak je nejvyšší čas dát věci do pořádku.

Chtít šéfovat „Česku“ je sice lákavé, avšak myslitelné jen pro toho, kdo k něčemu takovému má předpoklady: odborné, politické a především osobnostní. Ničím takovým A. Babiš nedisponuje. Bohužel.

Jsou věci, které si ani za své miliardy nekoupí. Nanejvýš pár poskoků a podržtašků, kteří zítra, až on skončí v politice, ochotně nabídnou své služby zase někomu jinému. Vždyť to známe! Je jich v naší polistopadové politice víc než dost.

Zcela se ztotožňuji s názorem bývalého Babišova vládního kolegy, kterého B. Sobotka „obětoval“ (po vzoru našich pohanských předků) ve prospěch M. Zemana, aby si ho aspoň trochu naklonil – J. Dienstbiera ml. Ten totiž před časem označil Babiše za člověka nekompetentního pro výkon své funkce.

V řeči obecného lidu to znamená, že na svou funkci nestačí a z vlády by měl odejít. K jeho odvolání v těchto dnech vyzvali premiéra také funkcionáři ODS. Leč marně. Sobotka nevidí a neslyší. Je to tak pohodlnější, protože potřebuje přežít aspoň do voleb. Po nich stejně skončí.

Nejen ve vládě, ale i na jiných politických úrovních se projevuje jako vedlejší efekt Babišovy neschopnosti komunikovat to, že na jedné straně s ním někteří lidé mluví (spíše z prospěchu než z obyčejných lidských sympatií), kdežto na straně druhé ho nenávidí a ignorují. Je to to nejhorší, co se může politikovi stát. Je pak už jen otázkou času, kdy ho rostoucí počet oponentů a nepřátel „vyhodí z kola ven“.

Abych to dokumentoval na konkrétních příkladech, uvedu jeho nezvykle dobré vztahy s ministryní M. Marksovou-Tominovou (podezřívám Babiše z toho, že to bude kvůli tomu příjmení, které mu jistě evokuje zakladatele komunismu – K. Marxe) a s lidoveckým ministrem kultury D. Hermanem, s nímž se po aféře se strýčkem J. Bradym a hradním „protokolářem“ J. Forejtem, nejspíš nebaví ani dveře od WC.

Ač bývalý komunista, který se nehezky zapletl s StB, si A. Babiš nepochopitelně „padl do oka“ právě s Hermanem, bývalým ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Spolu dokonce navštívili neslavně proslulou věznici v Uh. Hradišti, ve které na přelomu 40. a 50. let 20. století prováděli sadističtí vyšetřovatelé StB své „experimenty“ s elektrickým proudem – na politických vězních komunistického režimu. (Pozn. 4) Co k tomu dodat? Politické „konkubináty“ mívají často obtížně pochopitelné konotace. Proto raději bez komentáře.

Na opačném pólu pak jsou ti, kteří Babiše kritizují, oponují mu nebo se snaží krotit jeho diktátorské choutky a výbuchy jeho arogantního chování. Ve vládě kromě ministrů za hnutí ANO 2011 tvoří „protibabišovskou“ frontu většina sociálně demokratických (a zřejmě i lidoveckých?) ministrů včetně samotného B. Sobotky, který tu a tam veřejně kritizuje Babiše v médiích i na sociálních sítích.

Bohužel, místo toho, aby se Babiše zbavil a dovládl  v menšinovém kabinetu s podporou poslanců demokratických stran (bez hnutí ANO 2011, které demokratické není), raději udržuje svou vládu „na přístrojích“ a čeká na řádný termín voleb. Ty předčasné si kromě hnutí ANO 2011a komunistů nikdo nepřeje, protože na ně není připraven. Zcela jistě by pro ně nedopadly nejlépe.

Jak ukazují nejnovější zjištění, následky politiky „appeasementu“, kterou Sobotka vůči Babišovi provádí, už nesou své ovoce – v podobě „shnilých“ jablek a hrušek. Za poslední rok totiž řady této strany opustilo okolo 1000 členů. Normálně uvažující předseda strany by z toho vyvodil odpovídající závěry a začal by konat. Od Sobotky to ovšem očekávat nemůžeme.

Kromě nevyhovujícího osobnostního profilu existují ještě další skutečnosti, které A. Babiše předem diskvalifikují pro výkon funkce premiéra. Ač se tváří, jako by premiérem Sobotkovy vlády byl on sám, nemá bohužel to, čím předseda ČSSD disponuje. U něho je to díky tomu, že se v politice pohybuje již dlouhá dvě desetiletí.

Současný český premiér se přiučil „technologii moci“, podobně jako před ním S. Gross a další příslušníci generace tzv. Husákových dětí, kteří tvoří rozhodující složku členské základny dnešní ČSSD, u Mladých sociálních demokratů. Proto má Sobotka nepopiratelnou výhodu, kterou politický amatér Babiš nikdy mít nemůže.

 Babiš je příliš starý na to, aby ve svých 63 letech takové věci zvládl. To je důvod, proč zůstane až do okamžiku, kdy to pochopí a raději dobrovolně z politiky odejde, jen politickým outsiderem.

Předseda hnutí ANO 2011 má kromě toho všeho navíc ještě smůlu v jiné věci, jež ho znevýhodňuje v soutěži politických stran. Obklopil se totiž jen samými nýmandy, nemakačenky, hochštaplery, hlupáky a patolízaly. Jsou mu sice věrní jako psi, avšak volby mu nevyhrají. Jeden Faltýnek to nevytrhne. Jak by k tomu také přišel? Pak mu z toho praskají žaludeční vředy, což si opravdu nezaslouží.

Zaťanost, s níž se A. Babiš snaží dobýt „Česko“ (jak ošklivý a nečeský výraz!), vyvolává nejrůznější otázky a spekulace. Jednou z nich je i tato: Pro kterou zpravodajskou službu pracuje tentokrát? Je pouze jedna, nebo je jich několik?

Kdyby se mě dnes někdo zeptal, zda A. Babiš může být českým premiérem nebo dokonce „českým Trumpem“, odpovím mu, že nikoli. Jiné to ovšem bude, zeptá-li se mě na to, zda se může stát „českým Hitlerem“. V tom případě bude moje odpověď znít: Ano, může!

V tomto kontextu se proto jeví jako nanejvýš úsměvné, když se A. Babiš a ti, kteří tady programově budují jeho „kult osobnosti“ (za čí peníze to asi je?), prezentuje českým voličům ‒ div ne jako spasitel.

Mohu Babiše a jeho „fanklub“ ujistit o tom, že čeští a moravští křesťané ho nepotřebují, protože vyznávají Spasitele úplně jiného. A těm ostatním, povětšinou ateistům, je jeho osoba zcela lhostejná. Češi nepotřebují, aby jim slovenský imigrant organizoval jejich život. Stačí na to sami. Bez Babišů a bez Faltýnků.

Takže, Andreji: Sorry jako!

11. 2. 2017

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Viz: http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2015/zamysleni-pred-38.-sjezdem-cssd---phdr.-rostislav-janosik.html
2. Viz: http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2016/jak-dal-v-cssd---------phdr.-rostislav-janosik.html
3. Poznámky o III. sněmu hnutí ANO 2011 (viz přílohu za tímto článkem).
4. Zájemci se mohou více dozvědět o této problematice z mého článku „Svědectví o zločinech komunismu“ – viz rubriku: „SN v PDF ke stažení“, vloženo 18. 7. 2016. (ZDE)

P. S.

Níže uvedené sdělení jsem se rozhodl zařadit nikoli do textu článku, abych tím nenarušil jeho celistvost, nýbrž jako samostatnou mini úvahu v rámci poznámek „pod čarou“:

„Svědectví o zločinech komunismu“ vyšlo v lednovém čísle tištěných SN v roce 1997. V něm byl rovněž publikován jiný důležitý článek, obsahující seznam hlavních signatářů tzv. Anticharty („Charta 77 a tzv. antichartisté“ – viz rubrika „SN v PDF ke stažení, vloženo 18. 1. 2012). Bylo to u příležitosti 20. výročí vzniku Charty 77. SN se tak staly jedním z prvních periodik, která měla odvahu otisknout dokument, ve kterém figurovala jména řady osob blízkých tehdejšímu prezidentu republiky – V. Havlovi (včetně jeho druhé manželky D. Veškrnové).

Článek, pojednávající o zločinech komunismu, má dnes již historickou hodnotu. Ta spočívá v tom, že jasně dokládá neradostný fakt, že ani za dvacet let od jeho zveřejnění a za 27 let od proklamovaného „pádu komunistického režimu“ jsme se v otázce vyrovnání se se zločinnou komunistickou minulostí neposunuli ani o milimetr vpřed. Může za to celá politická reprezentace (napříč stranami zastoupenými v parlamentu), a to od listopadu 1989 až po dnešek.

Tím, že naši současní politici před těmito problémy raději zavírají oči nebo strkají hlavu do písku (podobně jako „pštros“ B. Sobotka), riskujeme, že se nám to v budoucnu těžce nevyplatí. Naše děti a vnuci si pak obdobnou, možná ještě horší podobu totalitního režimu (tentokrát bez nacistů a komunistů, ale s úplně jinými totalitními vládci) budou muset prožít na vlastní kůži. Kdybychom to tak nechali, bylo by to od nás krajně nezodpovědné!

A ještě jedna, spíše osobní vzpomínka na můj tehdejší článek: Bylo to někdy na jaře 1997 (přesné datum si už nepamatuji, ale dalo by se to dohledat v archivu ČT), kdy se mezi pozvanými hosty pravidelného diskusního pořadu „Co týden dal“ (uváděli ho moderátoři O. Černý a Z. Bubílková) objevil také tehdejší předseda KSČM M. Grebeníček. Měl na stolku před sebou „Svobodné noviny“ a přímo na kameru ukazoval můj zmíněný článek. Chtěl tím dokumentovat asi toto: Podívejte se, co si to dneska někteří novináři dovolují zveřejnit! Udělal tím, jak jinak, našemu nezávislému měsíčníku vynikající neplacenou reklamu. O tu mu však nejspíš nešlo. Leč stalo se…

Předseda KSČM, pokračovatelky někdejší KSČ, jíž se týká známý zákon č. 198/1993 Sb., hovořící o „zločinném a zavrženíhodném“ režimu předlistopadové „státostrany“, se v televizním studiu rozčiloval a byl doslova rozpálený „doběla“. Důvod byl prostý: ve zmíněném článku se totiž psalo o jeho otci, vyšetřovateli StB ve věznici v Uh. Hradišti – A. Grebeníčkovi.

Grebeníček senior byl v té době trestně stíhán za své sadistické vyšetřovací metody, používané proti odpůrcům komunistického režimu. Po mnohaletých průtazích se jeho kauza nakonec dostala před soud. Soudila ji tehdy jakási bývalá členka KSČ, jakých bylo a dodnes ještě je v naší justici nepočítaně. Soudní přelíčení se vleklo několik let, až se stalo, že pozemská spravedlnost A. Grebeníčka již „nedostihla“. Mezitím totiž dne 27. 7. 2003 zemřel. Je to jen jeden z mnoha příkladů toho, jak jsme se „vyrovnali“ s komunistickou minulostí.

(Omlouvám se čtenářům za poněkud osobní tón, kterému se jinak ve svých článcích vyhýbám. Dodržuji totiž jednu z důležitých novinářských zásad: Nikdy nepiš o sobě!)

Dnes je to všechno, o čem jsem v předchozích řádcích psal, historie, byť docela nedávná. Přesto je užitečné si ji připomínat – kvůli pořádku a pro oživení paměti. Proč? Je to proto, že všichni zapomínáme a že zapomínat je vlastně lidské. Psychologové a neurologové by nám jistě zasvěceně vysvětlili, proč tomu tak je.

Tímto „zapomínáním“, nikoli účelovou „ztrátou paměti“, kterou dobře známe např. ze soudních procesů s bývalými spolupracovníky StB, je dnes nejvíce ohrožena nejmladší generace, generace našich dětí a vnuků, která o předlistopadové minulosti naší země, ale i vlastních rodičů či prarodičů, pokud se o tom doma vůbec nemluví, většinou nic neví, nebo se o to nezajímá.

Je to ke škodě všech, zejména však těch mladých. Až totiž jednou převezmou zodpovědnost za osudy této země, budou tyto informace potřebovat. Jako „sůl, která je nad zlato“. A pokud je mít nebudou nebo budou-li pohodlní si je obstarat, čeká je velmi neradostná budoucnost. Horší, než vůbec tuší.

Neznalost historie se člověku vždycky vymstí. Může se pak stát, že dnešní „mileniáni“ a generace, jež už nezažila komunistický režim jinak než jako děti předškolního věku, kterým dnes nezodpovědní politici slibují „modré z nebe“ či „světlé zítřky“ (to kdysi slibovali i komunisté!), si budou muset znovu prožít to, od čeho jsme se v listopadu 1989 osvobodili. Takovou budoucnost jim rozhodně nepřeji. Jestliže budou poučení z dějin ignorovat, čeká je mnohem horší život, než měli jejich předkové.

Varování před něčím takovým přicházelo již v minulosti, ale ne všichni mu naslouchali. Dnes na tom nejsme o mnoho lépe. Myšlenka, kterou tu parafrázuji, není z mé hlavy, ale její pravdivost mohu doložit bezpočtem příkladů z dějin různých národů včetně toho našeho. Vypůjčil jsem si ji od lidí mnohem vzdělanějších a moudřejších, než jsem já. O to však nejde. Mnohem důležitější je, že byla vyslovena a že stále platí.

R. J.

(Pokračování)