Aktivistická ČT spáchala ohavnou politickou sebevraždu!
ČT: mezi Scyllou a Charybdou
Česká televize (ČT) se momentálně nachází ve velmi nezáviděníhodné pozici. Vinou „lavírování“ ze strany vedení se zaměstnanci ocitli v podobné situaci, jakou podle řeckých bájí prožíval jeden ze starořeckých hrdinů ‒ Odysseus. Když se vracel po skončení Trojské války na rodný ostrov Ithaka, byl spolu se svými druhy nucen čelit nejrůznějším nástrahám a překážkám.
Jedno z těchto nebezpečí na něj číhalo při proplouvání Messinskou úžinou (mezi Apeninským poloostrovem a Sicílií; spojuje Tyrhénské a Jónské moře): tím prvním byla skála zvaná Scylla s nestvůrou a tím druhým vír Charybdis. Ve snaze vyhnout se Charybdě Odysseus nepostřehl, že se Scylla na zádi jeho lodi zmocnila šesti námořníků a pozřela je.
Situace v ČT není tak dramatická jako v časech, kdy žil Odysseus, přesto obě situace, ta starověká i ta dnešní, mají něco společného. Je to zarputilá snaha přelstít osud a zvítězit. Zatímco v onom dávném příběhu se jednalo výhradně o hrdinství a statečnost, dnes se vítězí méně šlechetnými prostředky: hlavně zbabělostí a úlisností ze strany vedení ČT i zdejších zaměstnanců.
Rovněž oni by rádi překonali všechna protivenství a úklady nepřátel, aby si mohli zachovat své výhody: exkluzivní pracovní pozice i „královské“ mzdy, které jsou před veřejností pečlivě střeženy jako oko v hlavě, a to v rozporu se zákonem. Co by tito prominenti neudělali pro zachování svého výsadního postavení ve světě dnešní žurnalistiky?!
Ale budiž! Kdyby svou práci dělali pořádně a zodpovědně, ani já bych nic nenamítal. Nejde ovšem ani zdaleka jen o nadstandardní mzdy za „málo muziky“. Jedná se především o prachmizernou kvalitu toho, co vydávají za svou „práci“. Rok od roku je to čím dál větší ubohost, zcela nedůstojná té instituce, jež si říká: „Česká televize“. Už jenom z úcty k těm lepším časům, které má tato televize dávno za sebou, by to chtělo začít na sobě pořádně pracovat a odvádět mnohem lepší pracovní výkon.
Že se ČT ocitla v situaci, kdy už jí „jdou tlustý do tenkejch“, je především vinou samotných zaměstnanců z Kavčích hor, jakož i jejich neschopného vedení. Neměli to nechat dojít tak daleko a neměli se spoléhat na to, že je „fialovci“ budou zachraňovat v jejich neřešitelné situaci. V ČT totiž nejde o peníze, ale primárně o to, že není schopna s tím „materiálem“, který má k dispozici, odvádět kvalitní práci. Hloupí, nevzdělaní a pologramotní zaměstnanci ji jednoduše nemohou zvládnout!
Situace je zapeklitá: Zaměstnanci ČT by si rádi zachovali všechny dosavadní výhody, avšak současně odvádějí nekvalitní práci, za kterou by je kterýkoli soukromý majitel vyhodil na dlažbu. Chtěli by pracovat po „socialisticku“ (lajdácky, bez motivace, „lážo plážo“), ale dostávat za to „kapitalistické“ mzdy. Tak to prostě nejde a tímto způsobem to fungovat nemůže! Ekonomické zákony platí všude na světě – včetně Kavčích hor. Privilegia skončila se zánikem feudalismu. Proto hrotit poměry za stávající situace a vyhrožovat stávkou, to je naprostá absurdita.
Představte si, že stávkou (na způsob televizní krize 2000/2001) začal vyhrožovat ten největší „lempl“, který má špatnou práci televizního zpravodajství na svědomí – Michal Kubal. Tento ušatý pomatenec s křivým nosem a hodně pokřiveným, charakterem, měl být již dávno z ČT vyhozen. Minimálně za všechny mnou zdokumentované chyby a „přešlapy“, které pravidelně popisuji ve svých článcích od roku 2024. Rada ČT nebyla do dnešního dne schopna s tím nic udělat. Čili: neschopní zaměstnanci ČT a nad nimi „kralující“ neschopná Rada ČT. Proto jsou ty výsledky tak nepatrné, ba přímo nulové!
K oné stávce, kterou Kubal a spol. vyhrožují, jen malou poznámku: Klidně si stávkujte, ale za své, nikoli za peníze koncesionářů! Vy si nezasloužíte za svoji prachmizernou práci ani korunu! Zkuste stávkovat měsíc, dva nebo půl roku – bez peněz! Pak vás ty roupy přejdou, vy hrdinové! Stávkovat a mít to hezky zaplacené, to by byl „socialismus na druhou“! Tyto nesmyslné názory pocházejí z hloupých hlav probruselských a proukrajinských aktivistů a rusofobů, kteří za minulého režimu lezli komunistům do zadku, ale dnes si hrají na velké „antikomunisty“ a „revolucionáře“. Je to k zblití!
Opírá-li se současný ředitel ČT, Hynek Chudárek, o taková individua, jako je hloupý proukrajinský aktivista a kamarád starosty Kyjeva V. Klička (= syn sovětského důstojníka, který po r. 1968 pobýval i s rodinou v okupované ČSSR), M. Kubal, měl by se především tohoto kariéristy, prospěcháře a odchovance G. Sorose zbavit. Čím dříve to udělá, tím lépe pro ten zbytek zaměstnanců, kteří tam budou moci zůstat poté, kdy bude proveden personální audit. Bez toho se nastolit pořádek v „rozmlsané“ ČT nemůže podařit!
Ostatně – kdyby Chudárkovi šlo doopravdy o zavedení pořádku v ČT, měl na to dostatek času. Namísto toho raději vymýšlí, jak to udělat, aby se nemuselo změnit vůbec nic. Je to takové „české“: aby se vlk nažral a koza zůstala celá. S tímto přístupem, jak známo, nelze dojít vůbec nikam – nanejvýš za roh sousední ulice. Proto je ČT pod současným neschopným vedením odsouzena k zániku. Čím dříve se tak stane, tím lépe. Bez příživníků z Kavčích hor nám všem bude líp!
─────
ČT „odstřelila“ ministra kultury: nepostavil proti zrušení poplatků
Ti „strejcové“, kteří tvoří současné vedené ČT, se mohou dušovat, jak chtějí, ale výsledek jejich konání hovoří sám za sebe. Odvysílat pár dní po vyslovení důvěry Babišově vládě reportáž o tom, že O. Klempíř spolupracoval s StB, není doopravdy nic originálního. Je to čiré „podrazáctví“ od těch, kteří by rádi kritizovali nemorálnost a „podrazáctví“ jiných. Mladší zaměstnanci ČT možná o situaci v době před rokem 1989 u nás nic nevědí, ale ti starší jistě něco ano. Nikdo z nás totiž nežije ve vzduchoprázdnu.
Co se týká mne, o Klempířově spolupráci s StB vím již několik let (ještě předtím, než to tento hudebník ze skupiny J. A. R. sám veřejně přiznal). Přesto reportáž ČT považuji za mimořádně nechutnou „prasárnu“. Dokud totiž Klempíř tvrdil, že poplatky zůstanou zachovány a nic se měnit nebude, třebaže tu byl i návrh na osvobození od nich pro důchodce, byl okolo nového ministra kultury dočasně klid. Ostatně – na toto téma jsem i já napsal v jednom ze svých nedávných článků toto: „Z jeho (= Klempířových) očí čiší strach: nejspíš se bojí, aby se někdo nezeptal na jeho »estébáckou« minulost. (…) Zatím je okolo něho klid, protože slíbil, že televizní poplatky zůstanou jako doposud. Až se to změní, začne hon na agenta »Oldu«.“
Že jsem to odhadl vcelku přesně, o tom se čtenáři mohou přesvědčit z přiloženého článku, na nějž uvádím tento odkaz:
Jako již mnohokrát za posledních několik let i tentokrát se potvrdilo, že se jednalo o slova prorocká. Znám totiž velmi dobře „korouhvičky“ z ČT, které se točí pokaždé podle toho, odkud momentálně fouká politický vítr. Včera se „propírala“ kauza Turek, teď pro změnu „jede“ kampaň Macinka. Vypadá to skoro jako repríza té Turkovy anabáze. Je to pořád dokola, protože ty „kafemlejnky“ z Kavčích hor nic jiného nedovedou.
Jak již bylo uvedeno, ČT1 dne 26. 1. 2026 v čase mezi 21:15 a 21:40 odvysílala reportáž s tímto názvem: Na koho donášel ministr kultury O. Klempíř? Nejen mně, ale většině televizních diváků musí být zřejmé, že taková reportáž se točí několik dní (za jeden den by se to stihnout nedalo), z čehož plyne, že na tomto dehonestačním „veledíle“ musel pracovat tým „pachatelů“ přibližně od data vyslovení oné důvěry Babišově vládě.
Celou dobu od jmenování vlády se čekalo na to, jaké stanovisko O. Klempíř zaujme ve věci poplatků ČT. A stejně tak jasné od samého začátku činnosti této vlády bylo i to, jak celá tato záležitost dopadne. „Motoristé sobě“ (včetně O. Klempíře) byli v rámci vládní koalice v menšině. Znamenalo to tedy, že budou přehlasováni a že dříve nebo později dojde ke zrušení těchto poplatků. To se taky stalo. Tvářit se dnes překvapeně, to představuje vrchol pokrytectví těch, kteří to kritizují. Zkrátka: Kdo to chtěl vědět, ten to věděl!
Co se týká této bombasticky ohlašované reportáže o „estébákovi“ O. Klempířovi, jako autorky (a současně i průvodkyně tímto příběhem) se nám představily dvě mladé ženy: Jana Neumannová a Adéla Paclíková. Největší prostor byl v reportáži poskytnut jednomu z těch, na které měl O. Klempíř „bonzovat“: studentu pražské FF UK Martinu Semrádovi, kterého nakonec normalizační vedení této fakulty vyhodilo ze studia. V reportáži se nám představila (coby odborný „garant“, jenž měl dodat tomuto příběhu zdání hodnověrnosti) jakási Hana Čápová z „Paměti národa“. Tuto organizaci dlouhá léta kritizuji jako historik kvůli nezvládnutí metodologie práce s historickými prameny. Jedná se docela obyčejný amatérismus.
Kdo je ona paní, doopravdy netuším. S jejím jménem jsem se nikdy v odborné literatuře ani v médiích nesetkal, třebaže se problematikou III. odboje zabývám již od roku 1990. Bude to nejspíš podobná „odbornice“, jako je ředitel neziskovky „Post Bellum,“, Mikuláš Kroupa, vystudovaný politolog. V tomto pořadu se na pár minut objevil i jiný „odborník“ z líhně V. Havla – Radek Schovánek. Ten o sobě dříve tvrdil, že je „historik“. Od té doby slevil: je pouhým „badatelem“. Ale především žvanilem ve službách momentálních držitelů moci. Asi ho moc dobře neplatí, když se ukazuje před kamerou jako „otrhánek“. (Zasloužil by si „ošatné“ podobně jako „první dáma“ z Pražského hradu.)
Podstata reportáže se točila okolo toho, že O. Klempíř ve svých více než 70 agenturních zprávách „napráskal“ řadu svých kamarádů, kteří se proti komunistickému režimu provinili tím, že kouřili marihuanu a prováděli podobné „lumpárny“, jaké se soudruhům z StB nelíbily. Od autorek reportáže jsme se taky dozvěděli, že za své „práskačství“ O. Klempíř dostával peníze: údajně dokonce částku ve výši 500 Kč.
Z reportáže by mohl vzniknout dojem, že si tím přivydělal bůhví jaký „balík“ peněz. Bohužel ani v té době, v polovině 80. let 20. století, to nebyla žádná ohromující částka. Autorky reportáže chtěly z Klempíře udělat „nenasytného“ spolupracovníka StB, ale moc se jim to nepodařilo. Proč? Protože o této době nic nevědí. Jako většina zaměstnanců ČT, kteří jsou jen obyčejnými poskoky mocných a namyšlenými nýmandy.
Dělat dalekosáhlé závěry z této narychlo splácané reportáže, v níž se počet „obětí“ Klempířova „práskačství“ smrskl na pouhého jednoho spolužáka, ani dost dobře nejde. Za pozornost stojí to, že se z údajné oběti posléze vyklubal člověk, který byl odsouzen za sexuální delikt, kvůli němuž ho podle tehdy platných předpisů vyhodili ze školy. Tedy nikoli z politických důvodů! To by mělo být jasně a dostatečně nahlas řečeno, ale nestalo se tak. To je ta „objektivita“ v podání ČT.
Onen M. Semrád do kamery tvrdil něco v tom smyslu, že O. Klempíř se vydával za studenta FF UK, kterým prý nebyl. Mohu uvést jiný příklad z té doby: Také „mrtvý student“ M. Šmíd alias poručík StB Ludvík Zifčák z Bruntálu se v r. 1989 vydával za studenta VŠB v Ostravě. StB mu tehdy „zařídila“, aby se tímto studentem mohl stát a jako takový se mohl vmísit do průvodu jiných studentů dne 17. 11. 1989 na Albertově. Ano, podobné příběhy se tehdy doopravdy odehrávaly.
Netuším, co si ony dvě „investigativní“ redaktorky ČT1 (Reportéři ČT) od své reportáže slibovaly, ale kromě poplivání ministra Babišovy vlády, který byl ve funkci jen pár dní (i s cestou), ničeho dalšího nedosáhly. V ČT jsem v minulosti zhlédl řadu reportáží, avšak tato patřila k těm vůbec nejhorším a nejtrapnějším. Co však bylo ještě horší, je fakt, že ani hlavní „obviněný“ z této kauzy, O. Klempíř, nedostal prostor, aby mohl celou věc vysvětlit. Byl pouze dehonestován – bez možnosti obrany. Připomnělo mi to atmosféru politických procesů z počátku 50. let 20. století, kdy kolektivy pracujících občanů zasílaly do Prahy rezoluce, v nichž žádaly trest smrti pro „nepřátele socialismu“.
Naproti tomu „zpovídání“ P. Macinky (jako předsedy strany „Motoristé sobě“) na téma, co o „případu“ svého ministra ví, bylo zcela zbytečné. Macinkův mentor V. Klaus st. by řekl, že to bylo „redundantní“. Macinka podle všeho o tom nevěděl nic a pouze se snažil nominanta své strany „podržet“. Tak se to totiž v politice dělá.
Pokud bych se k celé „estébácké“ kauze O. Klempíře měl vyjádřit jako historik i jako pamětník doby před rokem 1989, nepovařuji tento případ za nikterak výjimečný či vybočující z běžných zvyklostí té doby. Klempíř byl v tomto období mladým „kumštýřem“, jehož prostřednictvím se soudruzi z StB pokoušeli získat další „dušičky“. Primárně se jim jednalo o získání nových spolupracovníků StB, a to na základě obvinění, že patří k „feťákům“. Je to podobný příběh, jako bylo svého času „tažení proti máničkám“. I estébáci potřebovali vykazovat nějakou činnost, aby si zasloužili svůj plat. Víc bych v tom nehledal. (Atmosféra té doby je velmi dobře zachycena ve filmu „Občanský průkaz“.)
Situace v polovině „osmdesátek“ byla odlišná od toho, co jsem já sám zažíval při výsleších na StB na konci 60. a v průběhu 70. let 20. století. Tehdy, po srpnové okupaci 1968 a na počátku tzv. normalizace, se komunisté báli, že to „praskne“ a že půjdou „od válu“. Navíc: nadřízené orgány ze sovětských tajných služeb měly velkou nedůvěru vůči svým „kolegům“ z kontrarevolucí zasažené ČSSR. Proto si od začátku 70. let 20. století vytvářeli své paralelní struktury, svoji vlastní, spolehlivou agenturu spolupracovníků. (Jejich jména můžeme jen odhadovat podle toho, jak se před rokem 1989 tito lidé chovali. Žádné jejich seznamy nikdy zveřejněny nebyly.)
Podobná atmosféra strachu a nedůvěry zachvátila bezpečnostní složky již v minulosti. Bylo to v roce 1953 – po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda. Přesto srovnávat situaci bezprostředně po r. 1968 s tou v polovině 80. let 20. století dost dobře nejde. Chytřejší soudruzi, jakož i elitní estébáci již od počátku 80. let 20. století věděli, že komunistický režim to má spočítané a že i oni půjdou časem od válu. Jediné, co v této situaci mohli dělat, bylo to, že se snažili celou tu katastrofu poněkud oddálit, a to na dobu co nejpozdější.
Když pak na podzim 1989 padla Berlínská zeď, další oddalování a brždění ztratilo smysl. Vývoj šel samospádem ve stylu dominového efektu. ČSSR představovala předposlední kostku tohoto domina. Úplně poslední pak bylo Rumunsko, kde se živelný vývoj zvrhl v krvavý masakr, jemuž padl za oběť i prezident N. Ceauşescu spolu s manželkou Elenou. Takto potupně skončil právě tento prezident, který se bránil vůči nastolování neostalinismu ve své zemi, jakož i vlivu Židů v politice. Sympatie Čechů si vysloužil tím, že v r. 1968 navštívil tehdejší ČSSR a podpořil myšlenku „socialismu s lidskou tváří“. Totéž se týkalo jugoslávského prezidenta J. Broze-Tita.
Autorky zmíněné reportáže na ČT1 pouze prokázaly svou intelektuální nedostatečnost a totální neznalost našich nejnovějších dějin. Na poměry, které v této prohnilé, propagandistické televizi již dlouhou dobu panují, to nebylo nic mimořádného. Zkrátka: televizní průměr. Když jsem tu reportáž o celkové stopáži 25 minut zhlédl, udivilo mě, jak málo faktů o této době, kdy se měl Klempířův příběh odehrávat, tyto autorky divákům sdělily. Ve skutečnosti o tomto období našich novodobých dějin ani o jejím kontextu nevěděly skoro nic.
Abych pro ty mladší čtenáře připomněl atmosféru té doby: V módě tehdy byla „céčka“ a velké oblibě se těšili tito zpěváci a zpěvačky: H. Zagorová (spolu se S. Hložkem, P. Kotvaldem a K. Vágnerem) nebo I. Bartošová (spolu s P. Sepéšim). A jako nový objev tehdy zazářil (a dodnes září) M. David (zaštítěný F. Janečkem a skupinou Kroky). Čili: pozvolna se uvolňující „sevření“, kterým posrpnový režim kolaborantů a vlastizrádců v čele s G. Husákem dusil většinu obyvatelstva, se uvolňovalo, ale k pádu komunistického režimu bylo ještě daleko.
Tuhý, rigidní normalizační režim, který vystřídal krátkou epizodu tzv. Pražského jara 1968, byl vůbec nejhorší v letech 1973-1975. Po XV. sjezdu KSČ (1976) došlo k částečnému uvolnění, po němž následovalo nové kolo represí v souvislosti s vystoupením Charty 77. Vyvrcholením této etapy normalizačního režimu byla akce StB zvaná „Asanace“: při ní byli „nepřátelé režimu“ nuceni k emigraci (na přelomu 70. a 80. let 20. století; akce začala v r. 1977).
Pronásledování, jaké ze strany StB zažíval O. Klempíř představovalo psychologický nátlak na člověka, kterého si estébáci sami vytipovali coby svého spolupracovníka. Tajná politická policie totiž potřebovala získat další objekty své „péče“, aby mohla ve veřejnosti vyvolávat dojem své všemohoucnosti a důležitosti. Režim mlel z posledního a každý trochu jen chytřejší komunistický poskok tehdy věděl, že konec se nezadržitelně blíží. Listopad 1989 se ve skutečnosti stal vysvobozením i pro většinu komunistů. Dál už to doopravdy nešlo.
Ale uveďme věci do širšího kontextu: Případ O. Klempíře neobjevila až Česká televize ve své reportáží z 26. 1. 2026, ale je skoro tak starý jako náš polistopadový režim. Poprvé se Klempířovo jméno objevilo na počátku 90. let 20. století, a to v tzv. Cibulkových seznamech StB (Kompletní seznam spolupracovníků StB, I. díl) v roce 1992. Ten byl tehdy otištěn v „Necenzurovaných novinách“, jejichž šéfredaktorem byl P. Cibulka z Brna: ročník II, č. 13/1992, str. 59. Oto Klempíř (nar. 20. 5. 1963) je zde uveden pod registračním číslem 40236 a s krycím jménem „Olda“.
Od té doby to o něm věděl každý, kdo to vědět chtěl. (Zdá se, že to nevadilo ani členům oné skupiny J. A. R. Měli by se všichni stydět.) Je proto s podivem, že to naší společnosti trvalo tak dlouho, než to vzala na vědomí. Já jsem o případu O. Klempíře psal již před několika lety v článku s názvem: Česká televize dál lže o událostech ze 17. 11. 1989! (SN č. 12/2022, vloženo 13. 12. 2022). Zde je odkaz na tento text:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-12-2022/ceska-televize-dal-lze-o-udalostech-ze-17.-11.-1989-.html
─────
ČT už neví, kudy kam…,
…a proto nám dál vnucuje trapnou a beznadějně provařenou politickou figurku plk. O. Foltýna. Není to samozřejmě poprvé, protože tento „popleta“ z hradní kanceláře, zapůjčený Fialovi na Úřad vlády ČT, kde měl na starosti tzv. strategickou komunikaci, se objevil několikrát v rámci vánočního opakování starších pořadů ČT, a to v repríze pořadu „Historie.cs“, které tehdy moderovala M. Koldinská.
O této historičce, jež se dala na politiku, pak vešlo ve známost, že v rozporu s platnými předpisy pracovala současně i pro STRATKOM, jemuž šéfoval O. Foltýn. Ve zmíněných pořadech ČT vystupoval Foltýn jak v dokumentární sérii o 400. výročí bitvy na Bílé hoře, tak i v jednom díle zmíněného pořadu „Historie.cs“. Tam byl dokonce uveden jako „znalec z oboru vojenské historie“. Ano, tímto způsobem se v ČT „vyrábějí“ příslušní „odborníci“.
Případ nejaktuálnější se ovšem týká „papírového plukovníka“ O. Foltýna ‒ coby „odborníka na bezpečnostní otázky“. Aby bylo jasno: Foltýn není a nikdy nebyl žádným historikem, jelikož vystudoval práva, ale jako právník se nikdy neživil. Celý život pouze sloužil jako důstojník armády. Dělat z tohoto „lampasáka“ odborníka na cokoliv je naprosto absurdní.
Na čísi pokyn si tohoto zoufalce z „fialového hnusu“, který si dovolil slušné občany nazývat „sviněmi“ nebo „zombíky“, pozval přes internet k rozhovoru o situaci na Ukrajině redaktor R. Fojta (ČT24, Studio ČT24, 4. 2. 2026, po 11:40). Je mi líto tohoto redaktora, že se musel namočit do těch „fialových „s*aček“ a že musel poslouchat ty televizní poskoky, kteří se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny: na jedné straně nechtějí naštvat Babiše, avšak na straně druhé musí plnit své „závazky“ vůči poražené opozici. Je to nechutný „tanec mezi vejci“.
Dám Foltýnovi dobrou radu. Namísto hloupého žvanění v televizi udělá nejlíp, když půjde Ukrajincům pomáhat přímo na frontu. Ať si vezme flintu a navlékne na sebe vojenskou uniformu a odmašíruje přímo do místa bojů. Tam pomůže Ukrajincům nejúčinněji. PePa mu jistě vystaví potřebnou „bumažku", aby tam mohl bojovat. Spolu s ním by mohli odjet na Ukrajinu i další podporovatelé války v této těžce zkoušené zemi. Pokud tam padnou, žádná škoda jich nebude. Tady si všichni slušní občané oddechnou, že se znavili lhářů a pokrytců, kteří se nacpali ke korytům, aby mohli parazitovat na této zemi a na jejích občanech.
─────
Gramatické chyby ve vysílání ČT pokračují beze změny…
Je to skoro jako marný boj dona Quijota s větrnými mlýny. Ano, ty zmíněné chyby tam stále nacházím a je jich čím dál víc. Doopravdy je nevyhledávám záměrně. Pouze registruji ty, které právě slyším nebo vidím na obrazovce. Je to každý den a není tomu konec. Přitom se jedná o chyby zachycené naprosto nahodile, protože v ČT sleduji jen některé zpravodajské pořady.
Tak například v dopoledním vysílání „Studia 6“ (ČT24, 2. 2. 2026, 9:42) moderátor Pavel Navrátil použil tento nesprávný tvar: „… jsou nějaké čísla…“ (Správně to mělo vypadat takto: „nějaká čísla“.) Jen o pár minut později (ČT24, 2. 2. 2026, 9:46) nový meteorolog Miloš Dvořák uvedl tento chybný tvar, když oznamoval předpověď počasí: „… až k plus dvoum stupňům.“ (Správně to mělo být: „ke dvěma stupňům“.)
O den později, 3. 2. 2026 (ČT24, „Události, komentáře“, 22:57) se v rámci připomínky 100. výročí uzákonění tzv. československého jazyka objevilo v dolní části obrazovky toto chybné (křestní) jméno: Gustav Husák. Ve slovenštině existuje výhradně tvar s „dlouhou“ samohláskou „á“ (= Gustáv).
Rovněž nejnovější „objev“ z řad rychlokvašených redaktorů a redaktorek, Karolína Jauernigová, neumí skloňovat číslovky (ČT24, 6. 2. 2026, 15:03). Žádný div. V ČT je to stále dokola! Taková televize si zaslouží jediné: ZRUŠIT bez náhrady!
─────
Tři vytrvale opakované chyby ČT
CHYBA č. 1: „prezident“ místo „prezident republiky“
Tou první a zároveň největší chybou, které se redaktoři (moderátoři), ale i „předčítači zpráv“ dopouštějí mnohokrát za den, je tato: Namísto věcně správného sousloví „prezident republiky“ nebo „prezident České republiky“, se používá pojmenování „prezident“. Většina diváků i posluchačů tomu sice rozumí a je jí jasné, že se jedná o hlavu státu, avšak z hlediska politické terminologie to správné není.
Samotné slovo „prezident“ (bez upřesňujícího přívlastku) nic neznamená. Vypovídá pouze o tom, že dotyčná osoba stojí v čele nějaké instituce či organizace (např. prezident Hospodářské komory apod.). Doslova explozi tohoto označení jsme zažívali na počátku 90. let 20. století, kdy se „prezidentem“ mohla stát kdejaká politická „nula“. To už máme naštěstí dávno za sebou.
Přesto je nutno konstatovat, že prosté pojmenování „prezident“ pro hlavu státu tuto prestižní funkci v očích veřejnosti „devalvuje“. Přitom paradoxně největší zásluhy o to mají novináři. Slovo „prezident“ (dříve „president“) pochází z latinského tvaru slovesa „praesideo“ (= předsedám něčemu, jsem šéfem něčeho; doslova: „sedět před něčím nebo před někým“, „jsem předsedou“.).
CHYBA č. 2: „ANO“ místo „ANO 2011“
K této záměně dochází ve vysílání ČT denně, aniž si to uvědomují zaměstnanci televize, či samotní politici. Takto zkrácená verze označení tohoto politického subjektu může mít smysl tam, kde se jedná o potřebu tento název zkrátit, např. proto, aby se vešel do jednoho řádku v rámci televizního vysílání. Tam, kde to nutné není, jedná se o obyčejnou nedbalost. Na nedávném sněmu tohoto Babišova uskupení se po mnoha letech kritiky (i z mé strany) konečně objevilo toto pojmenování ve správné podobě. Politické hnutí/strana „ANO 2011“ bylo pod tímto označením zaregistrováno v r. 2012 u Ministerstva vnitra ČR. Je to tedy název oficiální.
Takto nezkrácený název by měl být respektován jak politiky, tak i médii. Bohužel – není tomu tak. K největším porušovatelům patří právě ČT. Až na výjimky většina médií tuto skutečnost ignoruje. Za chybu ještě větší považuji fakt, že vedení ANO 2011 se proti tomu neohrazuje a netrvá na správném pojmenování. Tato benevolence není v žádném případě na místě!
CHYBA č. 3: „vteřina“ místo „sekunda“
ČT se v posledních letech vrátila k „předpotopnímu“ výrazu, který byl opuštěn ještě na sklonku fungování starého, předlistopadového režimu. Jedná se slovo „vteřina“. Původně to byla jednotka času, avšak od 1. 1. 1980 došlo v soustavě SI k jejímu nahrazení jiným výrazem: „sekunda“ (sec.). Čistě laicky řečeno: výraz „sekunda“ se dnes používá při označování zeměpisné šířky a délky. „Vteřina“ (úhlová vteřina) je jednou z jednotek rovinného úhlu. Setkáváme se s ní v navigačním systému GPS.
8. 2. 2026
‒ RJ ‒
