Svobodné noviny na internetu

Patřím k pamětníkům, kteří nemají ve zvyku pohoršovat se nad tím, že někdo neví všechno o našich dějinách. Jako učitel dějepisu jsem se od svých studentů dozvídal nejrůznější „fakta“, často velmi kuriózní, ale nepravdivá. Přesto i já uznávám, že každý z nás se může mýlit a že nikdo nemůže vědět všechno. Na druhé straně si nicméně myslím, že základní faktografii (letopočty, důležité události a nejvýznamnější historické osobnosti) bychom měli znát všichni. Obzvláště v těch případech, kdy jsou tato fakta přímo spojována s naší přítomností.

Máme za sebou pár hektických dní, během nichž vygradoval konflikt (není to žádné nedorozumění, nýbrž skutečný ideový střet „starého“ s „novým“) mezi prezidentem republiky P. Pavlem, jeho „lobbistou“ P. Kolářem (není jasné, koho tato „šedá eminence“ hradní politiky vlastně zastupuje) a současným, nedávno jmenovaným ministrem zahraničních věcí Babišovy vlády – P. Macinkou.

Již týden po bombasticky ohlášeném „vydírání“ hlavy státu formou SMS zpráv odeslaných na telefonní číslo zmíněného lobbisty je zřejmé, že P. Pavel „přestřelil“, unáhlil se a od té doby není schopen své chybné počínání napravit. Za této situace lze jen stěží čekat, že by „Motoristé“ vyklidili své politické pozice, vycházející z nezpochybnitelných výsledků podzimních parlamentních voleb, a že se začnou chovat jako poslušní domácí mazlíčci, které stačí podrbat za ouškem.

Zkušený politický rutinér A. Babiš znovu potvrdil, že je slabým, vydíratelným premiérem, ale především politickým oportunistou. Přitom i on musí tušit, že ve funkci předsedy vlády nemusí vydržet až do konce volebního období. Současná přetahovaná mezi Hradem a Strakovou akademií nejspíš dříve či později skončí předčasnými volbami.

O ně nemá ve skutečnosti nikdo zájem, protože opozice v nich ztratí i zbytek hlasů, které jí voliči dali, aby volební výprask P. Fialy nebyl tak velký. Ve skutečnosti byl obrovský a poražení „fialovci“ se dodnes z tohoto debaklu nevzpamatovali . Ano,čeká nás možná několik let velké politické nestability, kdy se ČR může stát objektem zájmu Ruska. Ani si nechci představovat, jak by to dopadlo. Určitě ne dobře.

Prezident republiky P. Pavel si svým nerozvážným chováním „zavařil“ víc, než vůbec tuší. Se svou komunistickou minulostí by udělal nejlépe, kdyby co nejrychleji abdikoval a zmizel z této republiky. Žádná sláva ho již nečeká. Možnost opakovaného zvolení do funkce hlavy státu je více než iluzorní. Pavel ve své domýšlivosti a pod vlivem falešných roztleskávačů přehlédl jeden důležitý signál: svět už ho nebere ani jako bývalou „hvězdu“ NATO. Jak k tomu vůbec mohlo dojít?

Docela jednoduše. Stačil jeden neopatrný, provokativní výrok na adresu Turecka a včerejší „hrdina NATO“ se stal málem psancem. Udělat si z Turecka, které je dnes jednou z regionálních mocností na Blízkém a Středním východě, nepřítele, to nebyl vůbec dobrý nápad. Ostatně – turecký prezident  Recep Tayyip Erdoğan prezidentu republiky P. Pavlovi velice nahlas přes média připomněl jeho komunistickou minulost. Není to první český „přešlap“ tohoto druhu. V nedávné minulosti právě Erdoğan obvinil ČR z podpory terorismu. Zkrátka: v zahraniční politice není radno provokovat a vykřikovat nějaká hesla do médií. Bývá to kontraproduktivní. O to horší je to pak v případě, že tímto aktivistou je „zelená guma“,  která se dostala do vysoké funkce omylem.

V souvislosti s Erdoğanovou „lekcí“ pro P. Pavla bude zajímavé sledovat, zda vůbec dojde k tomu, aby Pavel našel odvahu po oné „přestřelce“ odjet na summit NATO do Turecka. Není od věci připomenout ještě jednu důležitou věc: Řecko a Turecko se staly součástí NATO ve velice dramatickém roce 1952, krátce před Stalinovou smrtí. O Erdoğanově „antikomunismu“ nemůže být pochyb, stejně jako o celoživotním „komunismu“ P. Pavla. (Rovněž aktuální spor mezi komunistickým rozvědčíkem z Hradu a ministrem zahraničí P. Macinkou se točí okolo summitu NATO v létě letošního roku: Není jasné, zda tam pojede premiér Babiš, nebo P. Pavel. Ten už začíná brát zpátečku i ve věci příští kandidatury na Hrad.)

V uplynulých dnech se v některých našich městech konaly demonstrace proti P. Macinkovi. Organizoval je beznadějně profláknutý, defraudantský spolek „Milion chvilek pro demokracii“ v čele s odpudivým zrzavým zjevem, jenž se rád obléká do „náckovských“ barev ‒ Mikulášem Minářem. S výjimkou Prahy, kam se „michprdům“ podařilo svézt z celé republiky Ukrajince a část názorově popletených občanů české národnosti (zbytek si užíval víkendového volna na horách), byla lidová shromáždění téměř zanedbatelná – pár desítek či stovek lidí, žádné ohlašované tisícovky.

S odstupem několika dní zveřejnil dne 4. 2. 2026 jeden zpravodajský web fotografie z demonstrace v Praze na Staroměstském náměstí (konala se v neděli 1. 2. 2026), jíž se zúčastnilo i sedm zástupců z Opavy. Informuje o tom „Opavský a hlučínský deník.cz“ (4. 2. 2026, 10:12), a to v článku Veroniky Čermákové s tímto titulkem: Sedm statečných. Opavané vyrazili do Prahy podpořit prezidenta Petra Pavla.

Co k tomu dodat? Spojovat tuto problematickou osobu s názvem „Sedm statečných“ (název „klasického“ filmu světové kinematografie), to vyžaduje buď velkou dávku drzosti, nebo je to naopak potvrzením o zabedněnosti velké části našich spoluobčanů. Když se pozorně podívám na zveřejněné fotografie, dávám přednost druhé variantě. Zkrátka: stále u nás žije mnoho hloupých lidí, kterým není pomoci.

Z dotyčného článku se dozvídáme o tom, že na Staroměstském náměstí v Praze se potkali lidé z Valašského Meziříčí, Frenštátu pod Radhoštěm či z Nového Jičína. Byl mezi nimi i jeden písničkář, který pohotově složil píseň na toto aktuální téma: „Valaši stojí za Pavlem!“ (Je to skoro jako za minulého režimu. Tehdy také pracovní kolektivy ve svých rezolucích, v nichž žádaly trest smrti pro M. Horákovou, ujišťovaly soudruhy v nejvyšších patrech moci o tom, že pevně a odhodlaně stojí za soudruhy K. Gottwaldem a J. V. Stalinem. A představte si: text této oslavné písně sdílela i hradní „politručka“ E. Pavlová. I to je součástí budování malého, českého „kultu osobnosti“ – skoro jako v 50. letech 20. století.

Článek o „Sedmi statečných“ se netají ani zcela odlišnými názory na P. Pavla. Autorka na rozdíl od prorežimního postoje mainstreamových médií to vůbec nezastírá. Uvádí názor demonstranta D. T. z Opavska, který říká o hlavě státu toto: „Petr Pavel je jen loutka od taktovkou Koláře!“ K tomu já podotýkám, že aféra s údajným „vydíráním“ hlavy státu spíše nasvědčuje tomu, že stav, jaký teď vládne na Hradě, je mnohem horší. Vypadá to tak, jako by tou hlavou státu byl „lobbista“ zbrojařů P. Kolář.

─────

Mladá ani střední generace neví skoro nic o roce 1968!

Aby nedošlo k nedorozumění. Oněch „sedm statečných“ z titulku uvedeného článku představuje sedm zástupců z Opavska na této pražské demonstraci – na podporu P. Pavla. Samotný fakt, že se v Praze scházejí i občané z různých koutů republiky, je v pořádku. Je to hlavní město státu, k němuž se vztahují všichni jeho obyvatelé. Stále ještě platí svoboda slova i shromažďování, jež jsou zaručeny naší ústavou. Horší je však to, že někteří z těchto demonstrantů mají ve svých hlavách takový zmatek, doslova ideový „guláš“, že si v ní nedokáží srovnat základní fakta okolo osoby P. Pavla.

Upřímně: demonstrovat 36 let od „revoluce“ (tzv. sametové) za komunistického rozvědčíka, kterého více než tři miliony pravděpodobně nesvéprávných občanů zvolilo do funkce prezidenta republiky, mohou jen lidé ducha mdlého, kteří si neuvědomují, jak neradostnou budoucnost tím připravují pro své potomky. Ti, až to zjistí, raději emigrují kamkoliv, kde se dá normálně žít – i bez komunistických rozvědčíků na Hradě.

O tom, že moje slova o lidech ducha mdlého nejsou nijak nespravedlivá, nýbrž naopak pravdivě popisující žalostný stav naší společnosti poté, kdy jsme zcela rezignovali na vyrovnání se s neblahou komunistickou minulostí (1948-1989), dokládá i fotografie, která byla spolu s dotyčným článkem v „Opavském a hlučínském deníku.cz“ dne 4. 2. 2026 zveřejněna. Jsou na ní zachyceny účastnice této demonstrace z Opavy, které drží v ruce transparent s tímto textem: „Pane prezidente, jsme s vámi, buďte s námi. Opava“

Možná si řeknete: Co je na tom, když pár lidí z Opavy podporuje P. Pavla a je dokonce ochotno kvůli tomu cestovat až do Prahy? Na tom doopravdy není nic překvapivého. Až na to, že s tímto heslem se chlubí příslušnice generace tzv. Husákových dětí, které se narodily několik let po roce 1968. Spolu s výše uvedenou fotografií proto zveřejňuji ještě jinou, která pochází z roku 1968. Tehdy totiž právě s tímto heslem „Jsme s vámi, buďte s námi!“ přišli komunisté z reformního křídla okolo A. Dubčeka, J. Smrkovskéího, O. Černíka či F. Kriegla.

Plakáty s tímto heslem byly ve dnech po 21. 8. 1968 vylepovány všude. Výše jmenovaní komunističtí politici, kteří byli sovětskými okupanty odvlečeni do Moskvy, aby se nakonec podřídili vůli vedoucích představitelů KSSS v čele s L. I. Brežněvem, totiž hodlali tímto způsobem vyvolat vlnu solidarity obyvatel okupované ČSSR s tou částí funkcionářů KSČ, kteří svou hazardérskou politikou způsobili milionům občanů této země trauma, z něhož se většina vzpamatovávala dlouhá léta. I mně to trvalo více než dvacet let.

Pro člověka, který tu dobu nezažil a nic o tom neví ani z hodin dějepisu, se může dotyčný plakát jevit jako normální projev vzdoru vůči okupantům. Tak tomu ovšem nebylo. Problém spočívá v něčem docela jiném. Většina z těchto politiků z roku 1968 patřila k přímým účastníkům komunistického převratu z Února 1948: Josef Pavel (ministr vnitra), Josef Smrkovský (předseda Národního shromáždění) a František Kriegel (předseda Ústředního výboru Národní fronty) stáli v roce 1948 v čele Lidových milicí (LM), ilegálních ozbrojených oddílů ve službách KSČ (na způsob německých SA).

Tato „ozbrojená pěst dělnické třídy“, jak se LM tehdy říkávalo, dne 25. 2. 1948 rozehnala průvod studentů k prezidentu republiky E. Benešovi v dnešní Nerudově ulici na Malé Straně. Více než 10 tisíc těchto revoltujících a s komunistickým režimem nesouhlasících vysokoškoláků bylo s přičiněním pozdějších disidentů J. Pelikána (v r. 1968 byl ředitelem Československé televize) i novináře a básníka J.  Šterna (= první manžel spisovatelky E. Kantůrkové) vyhozeno ze školy a posláno „k lopatě“. Na jejich místo nastoupili jiní studenti – uvědomělí stoupenci nového režimu, kterým bylo umožněno, aby udělali kariéru.

Co se týáká předsedy vlády Oldřicha Černíka, ten se neblaze proslavil tím, že v období „rudého teroru“ (1948-56) zastával důležité funkce v krajském výboru KSČ v Ostravě. Jako tajemník KV KSČ se v roce 1953 podílel z titulu své funkce na potlačení stávek ostravských horníků a hutníků, a to v souvislosti s protesty pracujících proti měnové reformě z 1. 6. 1953. Svou vytrvalostí při postupu po stranickém žebříčku to Černík dotáhl až na premiéra reformní vlády Dubčekova křídla uvnitř KSČ během tzv. Pražského jara 1968. Po nepokojích k prvnímu výročí okupace ze srpna 1968 stačil tento premiér (spolu s Dubčekem a Svobodou) ještě podepsat tzv. pendrekový zákon, aby následně, na dvacet let, skončil v propadlišti dějin. Ale protože to byl velmi uvědomělý soudruh, nešel k lopatě, ale celé období tzv. normalizace strávil coby úředník ve službách zmíněného kolaborantského režimu v čele s G. Husákem.

Dá se předpokládat (skoro bych si na to vsadil), že většina z oněch „sedmi statečných“ Opaváků o těchto souvislostech nemá ani tušení. Odvolávat se totiž v souvislosti se vzpomínkou na uvedené heslo z roku 1968 na komunistického rozvědčíka „Pávka“, to se rovná spolehlivé objednávce k psychiatrům do Bohnic.

Situace byla tehdy, v r. 1968, skoro tak složitá – jako je dnes okolo války na Ukrajině. S heslem „Jsme s vámi, buďte s námi“ před několika lety vystoupil i V. Zelenskyj. Nejspíš mu pak někdo vysvětlil, že se to moc nehodí, jelikož Ukrajinci byli tehdy našimi okupanty. Od té doby Zelenskyj o roce 1968 mlčí, ale teď se mu pro změnu hodil na Mnichovské bezpečnostní konferenci „Mnichov 1938“. I to je poněkud složitější problém, než tento politický představitel Ukrajiny vůbec tuší. Je totiž tak zoufalý, že se chytá argumentů jako onen příslovečný „tonoucí“ stébla. Brzy se nad ním zavřou smradlavé vody, do nichž se až po krk namočil.

A protože situace bezprostředně po 21. 8. 1968 byla velmi složitá a málo přehledná i pro samotné komunisty, rozhodli se členové Dubčekovy frakce uvnitř KSČ pro riskantní krok. Pokusili se přesvědčit občany, aby zapomněli na jejich angažmá v roce 1948, a naopak, aby uvěřili tomu, že jenom oni jsou ti správní reformátoři, kteří teď ochotně a rádi obnoví svobodu a demokracii, jež před dvaceti lety sami zničili. A světe, div se, stal se „zázrak“! Velká část těchto pomýlených občanů jim to uvěřila!

Je to podobné jako s tím komunistickým rozvědčíkem: na jeho členství v KSČ voliči ochotně zapomněli, ale na tentýž přestupek u A. Babiše nikoliv. Říká se tomu „dvojí metr“ a je to oblíbený politická disciplína, které se u nás velmi daří. Fialova vláda nedělala vlastně nic jiného: pouze celé čtyři roky měřila oním „dvojím metrem,“ a mylně se domnívala, že výsledky jejího skvělého „budování státu“ se dostaví samy. Bohužel – nedostavily se!

Na celé této politické paralele (politiků z roku 1968 a „převlékače uniforem“ P. Pavla) je smutné to, že starší spoluobčané nebyli schopni těmto demonstrantům vysvětlit, že demonstrují za komunistického rozvědčíka, jenž ještě v roce 1987, dva roky před „sametem“, souhlasil s tzv. internacionální pomocí (= sovětskou okupací) z 21. 8. 1968. Buď se tedy jedná o totální neznalost naší historie, nebo tři miliony voličů rozvědčíka „Pávka“ patří k té části společnosti, jež neuvěřitelně zhloupla a měla by být zbavena volebního práva. Tito jedinci na něj nemají morální nárok.

Dobře si tu zveřejněnou fotografii ze Staroměstského náměstí prohlédněte! Mladé ženy, které na ní drží onen transparent, zřejmě patří ke generaci tzv. Husákových dětí. O ní je známo, že si z tohoto období nesvobody odnesla tu nejhorší komunistickou výchovu, která těmto jedincům dodnes brání v tom, aby se dokázali vyrovnat s neblahým dědictvím totality. Zároveň se prokázalo, že dnešní střední generace téměř nic neví o naší minulosti z období před rokem 1989, byť část této doby tito jedinci prožili jako předškoláci či žáci prvního stupně základní školy. Přitom se ve škole o tom nic nedozvěděli a ani v rodinách se o tomto období nemluvilo. Tak se stalo, že právě tato generace je dnes nejvíce ohrožena působením „převlékačů kabátů a uniforem“, jejichž předním reprezentantem je dnešní prezident republiky P. Pavel. Onen transparent celou tuto „ztrátu paměti“ dostatečně dokumentuje. Až mi z toho naskočila husí kůže…

Jako pamětníkovi doby před rokem 1989 i jako historikovi, který se obdobím komunistického režimu desítky let zabývá, se mně nepíší tyto řádky snadno. Jsem smutný nejen z toho, jak málo se naši spoluobčané zajímají o naše dějiny, ale především z toho, že se lidé z této pohnuté minulosti, v níž smutné kapitoly převažují nad těmi radostnějšími, nedokáží poučit.

Domnívám se, že na vině je rovněž nový společenský jev, který tady předtím nebyl. U nás totiž vždycky platilo, že v rámci rodiny si její členové předávali po generace důležité informace a zkušenosti. Poprvé jsem zaznamenal, že tento mechanismus přestal fungovat v době parlamentních voleb 2021. Tam se to dalo jednoznačně přisoudit pandemii covidu-19. V mnoha rodinách se přestalo komunikovat, mladí se začali izolovat od starších příslušníků rodiny. A staří se cítili oprávněně jako neprávem izolovaní a odsunutí na pokraj společnosti.

Přímým následkem tohoto stavu „nekomunikace“ bylo to, že starší členové rodin nevarovali ty mladé před tím, aby nevolili ODS a další strany tzv. pětikoalice. Proto P. Fiala a spol. vyhráli ve volbách. S výhrou vůbec nepočítali a tomu odpovídal i chaotický způsob vlády: improvizace od začátku až do konce, doprovázená astronomických zadlužením a totální ztrátou důvěryhodnosti.

Od té doby je naše společnost hluboce frustrovaná, rozdělená zhruba na dvě poloviny, které spolu nekomunikují nebo si dělají naschvály. V řadě rodin i nadále pokračuje „nekomunikace“, „kopání příkopů“, k němuž vyzval Fialův představitel „strategické komunikace“ O. Foltýn. Zběsilé „nálepkování“ neskončilo s s odchoidem Fialovy vlády, nýbrž se pouze přesunulo do nové výchozí pozice: Každý oponent musí být náležitě „onálepkován“, aby se vědělo, „kdo stojí na té správné straně“. Zkrátka: nic nekončí, vážení přátelé! Jede se dál z kopce a nikdo neví, jak to celé dopadne.

A jaké z toho všeho plyne poučení? Oslavovat komunistického rozvědčíka, který před rokem 1989 věrně sloužil Varšavské smlouvě, aby po tzv. sametové revoluci 1989 „převlékl uniformu“ a se stejnou vervou nyní podporuje NATO, to může dělat buď naprostý idiot, nebo osoba ducha mdlého. Masy zmanipulovaných jedinců na náměstích našich měst potvrzují, že značná část obyvatelstva v posledních letech výrazně zhloupla a přestala se řídit zdravým rozumem. Těmto jedincům k životu stačí tol, co se dozví z České televize nebo ze „spřátelených“ zpravodajských webů (Novinky.cz, Seznam Zprávy, Aktuálně.cz, Deník N, Forum24, Respekt, Reflex apod.).

Po 36 letech tady máme opět vládu té „jediné správné strany“ (= ODS a spol.) a jí sloužící nástroje propagandy. Nezačneme-li s tím urychleně něco dělat, časem se dopracujeme k novému soudruhu G. Husákovi (možná i V. Biľakovi), jakož i k novým politickým vězňům tohoto nedemokratického režimu. Společnost, jež není schopna (nebo ochotna) poučit se z chyb minulosti, je vždy nucena si tuto potupu a zahan bující historii zopakovat. Opravdu to chceme?

Dávejme si proto pozor na to, jaké lidi vybíráme do nejvyšších pater politiky! Jejich kontrola zdola, z pozice voličů, je naší povinností! Přílišná tolerance vůči nedostatkům a neodůvodněná důvěra vůči lidem, které dobře neznáme, již zahubily nejednu zemi. Buďme si toho vědomi! Bůh chrání jen ty, kteří si to zaslouží. Ostatní nechá na pospas osudu.

18. 2. 2026

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Pomlouvači z ČT nedokázali zatajit Trumpovu pochvalu Macinkovi!

Nemohu se nezmínit o aktuální novince dnešního dne. Všechny ty informace o „ostudě“ a „okresním přeboru“, jak naše mainstreamová média ohodnotila debatu P. Macinky s H. Clintonovou a R. Sikorským na Mnichovské bezpečnostní konferenci o minulém víkendu, po dnešku neplatí. Stačilo málo. Pochvala přímo od amerického prezidenta D. Trumpa na jeho sociální síti Truth Social. Jak prosté!

Z údajné ostudy se rázem stal statečný čin: No ‒ představte si, že jeden do té doby neznámý ministr z jedné postkomunistické země střední Evropy dokázal dát „lekci“ jisté, stále nedoceněné političce z demokratického tábora USA. To má „za velkou louží“ větší cenu než cokoliv jiného. Naši stoupenci H. Clintonové se vztekali, až se mohou pominout. Pouze P. Macinka, podporovatel D. Trumpa, zachoval v Mnichově stoický klid – a u amerických republikánů „zabodoval“.

Dříve než se tak stalo, odehrála se ještě jedna událost, o níž naše weby skoro neinformovaly. Úplně na začátku totiž byla pochvala od nejmladšího Trumpova syna Barrona, který studuje ve Velké Británii. Tam má mnohem lepší přístup k informacím o tom, co se v Evropě děje. Řekl bych, že je to mnohem větší překvapení než Macinkův úspěch v Mnichově.

A protože žádná z podobných událostí nezůstává bez následků pro politiku řady států, ke změnám dochází i u nás. Dokladem toho jsou „kyselé“ obličeje některých presstitutů z ČT. O Macinkově cestě do USA již neslyšíme žádné uštěpačné poznámky jako před jeho neuskutečněnou obdobnou cestou před dvěma týdny. Tehdy byla v plném proudu protimacinkovská kampaň kvůli jeho SMS zprávám hradnímu „lobbistovi“ P. Kolářovi. Dnes je ticho po pěšině. Na „tapetu“ se nejnověji dostal kandidát na nového ministra – I. Červený. Krásně nám to dnes předvedl zkušený televizní presstitut, sloužící až do roztrhání těla každému řediteli ČT, J. Václavek.

Macinkova účast na ustavující schůzi Rady pro mír je ještě větším překvapením než vítězství dnešní koalice ve volbách. Jsou zkrátka věci, které nelze dopředu předpovědět. A co z toho plyne pro naši vnitřní politiku? Zdá se, že uměle vytvořený konflikt mezi P. Pavlem a „Motoristy“ dospěl ke svému konci. Ovšem jinému, než si „rozvědčík z Hradu“ a jeho „přítel po boku“ naplánovali. Už to vypadá tak, že abdikace rozvědčíka „Pávka“ je na spadnutí. Během několika měsíců by mělo být jasno. Prezidentské volby by se mohly spojit s těmi ostatními – na podzim letošního roku.

19. 2. 2026

‒ RJ ‒