Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Doučování“ pro ČT: fašismus není nacismus!

19. 5. 2020

Jsem přesvědčen o tom, že neprozradím žádné tajemství, budu-li konstatovat, že naše veřejnoprávní, ale i soukromá média jsou plná nedovzdělaných a pologramotných jedinců, kteří si o sobě nalhávají, že patří k jakési intelektuální „elitě“ a že jen oni jsou vyvoleni k tomu, aby nám, obyčejným smrtelníkům, sdělovali pečlivě „přefiltrované“ informace – o světě i o naší zemi.

Připouštím, že kdysi možná tito lidé patřili k oné ráčkující, pseudohumanistické, veskrze levičácké „elitě“, jež dělávala „křoví“ V. Havlovi a jeho kamarádům. Více než osm let od jeho smrti však tato stvoření již nikoho nezajímají. Jak si pamatuji, naposledy lkali nad Havlovým „odkazem“ poslední dva nejvytrvalejší a nejotrlejší epigoni: podivný kněz T. Halík a ještě podivnější lidovecký „přítel sudetských Němců“ – D. Herman. Ostatním lidem je to všechno dávno šumafuk. Máme jiné starosti, než je „oprašování“ památky falešných ikon podvodných „revolucí“.

─────

Důvod, proč jsem se rozhodl upozornit na tristní stav našich sdělovacích prostředků, nesouvisí jen s propagandistickými kampaněmi, jimiž nás denně oblažuje Česká televize (ČT). Lepší to bohužel není ani v tištěných médiích, ani na internetu. Protože jsem profesí bývalý učitel češtiny, kromě prostého přečtení textu mě zajímá i všechno ostatní, co s tím po jazykové stránce souvisí: pravopis, tvarosloví, syntax i stylistika.

Ano, některá sdělení, obzvláště ta mluvená, bývají k nepřetrpění. Zcela bezkonkurenční jsou v tomto směru jazykové výplody (přesnější by bylo označení: slovní průjmy) našeho premiéra ze Slovenska. Tvrdit, že používá „husákovštinu“, by byla těžká urážka soudruha G. Husáka, který se prý česky učil v kriminále, kam ho nechali zavřít jeho soukmenovci. Husák sice byl komunistický zločinec par excellence, ale jinak to byl velice osamělý muž, přemýšlivý a bystrý intelektuál, jenž by všechny ty dnešní politické břídily strčil do kapsy.

Nerad to konstatuji, ale je tomu tak: Jazyková úroveň našich sdělovacích prostředků je prachbídná. Přitom relativně dobrá je ještě v ČT: nejen co se týká správné artikulace, ale i předchozí práce s textem, jež je součástí přípravy na televizní vysílání. Vždy dobře si počíná například J. Železný, M. Řezníček či J. Václavek nebo M. Kubal, ale také moderátorky M. Augustová či D. Písařovicová. Naopak odstrašujícími příklady jsou televizní „štěkny“ S. Witowská a N. Fridrichová. Obě tyto redaktorky jsem před časem kritizoval za zcela nevhodnou účast na dehonestační kampani v „kauze Válková-Urválek“. Asi to nebyla náhoda.

ČT může být stále ještě za „hvězdu“, protože nově spuštěný kanál „CNN Prima News“ je naprostá katastrofa. Po zhlédnutí několika pořadů této televize zůstávám i nadále divákem televizního zpravodajství ČT. A to navzdory všem chybám a nedostatkům, za něž tuto televizi dlouhodobě kritizuji. Dosud největší „zážitek“ z vysílání „CNN Prima News“ byl dvojrozhovor jiné televizní „štěkny“, P. Wolfové (= dcera zpěvačky a konferenciérky P. Filipovské a zpěváka P. Spáleného), a to se starostou Prahy 6 O. Kolářem a předsedou KSČM V. Filipem.

Wolfová se během několikaminutového „moderování“ tohoto rozhovoru stala bezkonkurenční kandidátkou na zápis do Guinnessovy knihy rekordů, co se skákání do řeči týče. Moderátor ČT V. Moravec by k ní měl jít „do učení“, aby se mohl zdokonalit. Ostatně – divím se Vojtovi Falmerovi, že se této frašky zúčastnil. Možná se bál, aby ho novináři neznectili – jako A. Schillerovou kvůli její „nedokonalé“ angličtině. Však to známe. U našich senzacechtivých novinářů totiž nikdo neví, kam až jsou schopni kvůli ukojení svého nenasytného ega zajít.

À propos: Jedním z těch žurnalistů, kteří se v těchto dnech pustili do naší ministryně financí, byl i „proslulý“ novinář z Bakalových „Hospodářských novin“, „pronikavý intelektuál“ a nositel Ceny F. Peroutky – P. Honzejk. Když jsem se o tom na internetu dočetl, dostal jsem záchvat smíchu. To je ten pravý, který může někoho kritizovat! O tomto pologramotném „výkvětu“ naší havlistické žurnalistiky jsem psal nedávno – v článku „Čiň čertu dobře…“ (SN č. 5/2020, vloženo 11. 5. 2020, ZDE), a to v souvislosti s jeho pravopisnými chybami.

Leč – stejně špatně jako Bakalovy noviny je na tom i server „Info.cz“, kde byla v lednu 2020 „odstartována“ diskreditační kampaň proti exministryni H. Válkové (aféra „Válková-Urválek“). Také „Info.cz“ je na tom s pravopisem velmi zle, alespoň někteří jeho novináři nebo ti, kteří se za novináře vydávají. Čtenáři SN se o tom mohou dočíst v článku „Kolegové novináři, hlídejte si pravopis!“ (SN č. 1/2020, vloženo 8. 1. 2020, ZDE).

─────

Ale teď zpátky k ČT. O celkovém nezvládnutí letošního 75. výročí konce Druhé světové války budu psát v jiném článku. V tomto chci poukázat na jeden dílčí problém. Přesněji: na chybný překlad jednoho slova. Ostatně – vkládat do úst některých lidí, např. politiků, slova, jež nikdy nevyřkli, patří k propagandistické výbavě hodně protřelých manipulátorů. Čekal bych to spíš z ruské strany, ale dopustila se toho ta česká. U jinak profesionální ČT jsem to vůbec nepředpokládal. Inu, zmýlil jsem se! A nejen já.

O co jde? Dne 9. 5. 2020 vysílala ČT přímý přenos z oslav 75. výročí konce války v Moskvě – na Rudém náměstí. Na rozdíl od předchozích let se tentokrát nekonala žádná vojenská přehlídka. Prezident V. Putin se omezil výhradně na přednesení slavnostního projevu k tomuto výročí. Po něm následovalo kladení věnců na žulové kvádry, z nichž každý nesl jméno jednoho města, které se zapsalo do dějin Velké vlastenecké války.

Vysvětlovat tento ceremoniál Evropanům je obtížné, protože jen málokterá země ztratila v této válce tolik lidských životů. Není totiž v Rusku snad jediná rodina, která by neoplakávala někoho ze svých členů. Vysvětlujte to českým zápecníkům a maloměšťákům! (A už vůbec ne alpským „lyžařům“ z Česka!)

Putinův projev byl „standardní“, jak jsme za dvacet let účinkování tohoto politika ve vysokých funkcích zvyklí. ČT navzdory tomu, že jinak „jela“ nepřetržitě protiruskou kampaň (akce Koněv, pomník vlasovcům v Řeporyjích, přejmenování ulice, v níž sídlí ruské velvyslanectví atd.), odvysílala celou slavnost „živě“ z Moskvy. Dokonce si do studia pozvala rusistu L. Dvořáka, jenž Putinův projev simultánně tlumočil. Ale protože velká část zaměstnanců ČT patří ke generaci „Husákových dětí“, jež si do života odnesla kromě nalomené páteře také prachmizerné školní vzdělání, podcenili redaktoři ČT fakt, že mnozí starší diváci se rusky za minulého režimu učili (včetně mne) a žádné tlumočení nepotřebují.

A tak nejen jim, ale ani mně nemohlo uniknout, že prezident V. Putin hovořil o vítězství vojáků Rudé armády „nad fašismem“. Je to formulace, která se v SSSR (a dnes v Ruské federaci) běžně používá, aniž kdokoli co vysvětluje. Musím pochválit L. Dvořáka za to, že Putinovo vyjádření přeložil správně – po pravdě. Teprve v následných televizních zpravodajských relacích z toho „kdosi“ (kdo to asi byl?) udělal „vítězství nad nacismem“. U nás to tak je, ale u Rusů nikoliv. Tímto způsobem, by to nikdo z rodilých Rusů, ba ani příslušníků někdejších svazových republik SSSR, neřekl.

Nebudu se na tomto místě zabývat vysvětlováním rozdílů mezi fašismem italským (B. Musollini), španělským (F. Franco) nebo chilským (A. Pinochet). Existuje o tom bohatá odborná literatura a informace k tomuto tématu lze najít i na internetu. Důvody, proč došlo ještě před Druhou světovou válkou k záměrnému ztotožnění „nacismu“ a „fašismu“, jsou historické a ideologické. Sovětský diktátor J. V. Stalin si totiž byl dobře vědom toho, že německý „nacionální socialismus“ (= nacismus) by si občané SSSR mohli vykládat jako obdobu sovětského „socialismu“ (= stalinského komunismu). Že se jedná o dvě strany téže mince, věděl již před válkou na Západě kdekdo.

Pojmu „nacionální (= národní) socialismus“ se obávali také čeští „národní socialisté“ – strana E. Beneše a P. Zenkla. Proto se také u nás o těchto věcech raději cudně mlčelo. Podstata nacismu, který Stalin označoval za ideologii pravicovou, kapitalistickou, byla a zůstává levicová. Toť vše. A právě to bylo třeba „šťouravým“ občanům zamlčet nebo aspoň zamlžit informačním balastem a nadbytečným zideologizováním tohoto tématu. Kdo by to „klubko“ nepřehledných informací rozplétal, že ano?

Epizodu s Putinovým projevem o „vítězství nad fašismem“ uvádím proto, abych poukázal na další případ záměrného manipulování s informacemi, jež jsou určeny nic netušícím divákům. Ředitel ČT by se měl už konečně k věci postavit čelem a na svou funkci rezignovat. Těch „přešlapů“ z jeho strany bylo již tolik, že pomyslná číše trpělivosti televizních koncesionářů dávno přetekla.

Za nos by se měli chytit také politici z tzv. opozice a vedoucí funkcionáři ČSSD, kteří exkomunistu P. Dvořáka v jeho funkci drží. Snad si ani neuvědomují, v jak paradoxní situaci se momentálně nacházejí: „demokratická opozice“ drží u koryta normalizačního komunistu, který je ochoten sloužit komukoliv, kdo mu zajistí vyplácení nezaslouženého milionového měsíčního platu. Je to nebetyčná drzost a ostuda!

─────

Jako přílohu k tomuto článku připojuji dva materiály. Tím prvním je „doplňkový“ text k tomu, co neuváděly oficiální učebnice dějepisu, schválené MŠMT. Na tvorbě těchto učebnic se podíleli bývalí komunisté a agenti StB. Proto nemůže nikoho překvapit, že i po Listopadu 1989 tyto osoby pokračovaly v někdejší komunistické propagandě a překrucování dějin, na které byli zvyklí z dřívějška. Uvedený materiál, týkající se vysvětlení rozdílů mezi fašismem, nacismem a komunismem, jsem používal při práci se studenty v době, kdy jsem působil jako středoškolský učitel dějepisu, abych doplnil chybějící informace, které se do učebnic nedostaly. Bylo to proto, že i po Listopadu 1989 u nás pokračovala ideologická indoktrinace ze strany osob s komunistickou minulostí. Poděkovat za to můžeme i pseudohumanistovi a hlasateli falešného antikomunismu ‒ V. Havlovi.

Druhým textem v příloze je článek M. Lesné „Nacismus jako diktatura proletariátu“, který byl zveřejněn v SN dne 7. 9. 2017 – krátce před říjnovými volbami, v nichž zvítězil A. Babiš a jeho marketingové „hnutí“ ANO 2011. Ovoce jeho „osvícené“ vlády sklízíme od té doby dnes a denně. Na cestě k nové fašisticko-komunistické diktatuře. Dobře nám tak! Sami jsme si ho zvolili. Jak známo, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.  Proto si žádnou lítost nezasloužíme. On jen využil příležitosti, kterou mu část naivních voličů nabídla. Následky nicméně poneseme všichni.

●●●

Příloha:

Fašismus, nacismus, komunismus: jaký je v tom rozdíl?

Fašismus a nacismus nejsou jedno a totéž, i když za války (= druhé světové) byly „spojenci“. Jejich identifikace je dílem sovětské propagandy.

Fašismus jako politické hnutí vznikl v Itálii na základě nauky francouzského filozofa George Sorrella, kterou „přizpůsobili“ italským poměrům Giovanni Gentile a Benito Mussolini. Šlo o negativní ideologii, plnou italského šovinismu a slavomamu. (Diktátor Mussolini se chvástal, že prý obnoví slávu antického Římského impéria.) Fašismus pohrdal demokracií, kterou nazýval „plutokracie“, a velebil diktaturu „vůdce“, jímž se stal právě Mussolini, člověk s velmi pochybným morálním profilem, který na konci války zradil svůj národ a snížil se k podlé úloze jeho kata v Hitlerových službách. – Fašistickou Itálii přesto během její existence (1922-1943) nelze co do míry represe srovnávat ani s nacistickým Německem, ani s bolševickým Ruskem. V Itálii, i když byla diktaturou, nebyl až do r. 1940 vůbec vynesen rozsudek smrti; političtí vězni měli svůj zvláštní statut, tudíž nemuseli těžce pracovat. Nejnebezpečnějšímu politickému vězni režimu, komunistovi Antoniu Gramscimu, se dostalo po jeho onemocnění rakovinou kvalitní péče v nejluxusnějším římském sanatoriu. Sovětský svaz měl v té době za sebou již desítky milionů nevinných lidských obětí. Italský fašismus také na rozdíl od německého nacismu nebyl antisemitský. Židé až do r. 1938 byli i ve vedení fašistické strany a v čele policie. Až do obsazení Itálie Němci r. 1943 neexistovaly pro Židy vyhlazovací tábory a Židé nesměli být deportováni do plynových komor v Osvětimi nebo kamkoliv jinam do Němci obsazené Evropy.

Hitlerovo hnutí, nacismus, se nikdy nenazývalo „fašistickým“, nýbrž „nacionálně socialistickým“. Vycházelo z filozofie Friedricha Nietscheho o „nadčlověku“, kterou zideologizovali Alfred Rosenberg a Adolf Hitler. Na rozdíl od italského fašismu byl německý nacismus „socialismem“. Tak se sám nazýval a po vítězné válce chtěli hitlerovci realizovat rozsáhlý socializační program.

Socialismus (= komunismus) však existoval také v Sovětském svazu. Proto, aby někdo na základě tohoto společného názvu nemluvil o „podobnosti“ či dokonce shodě obou systémů, začala stalinská propaganda během války psát o „německém fašismu“, ačkoliv tento název hitlerovskému režimu vůbec neodpovídal. Sovětům šlo o to, aby někdo nehledal spřízněnost mezi komunismem a nacismem. Protože fašismus nebyl „socialistický“, ale naopak ostře protisocialistický, nacismus s fašismem prostě ztotožnili.

Mezi nacismus a komunismus je naopak nutno dát co do míry represe rovnítko, neboť se jednalo o zločinecké systémy na stejné úrovni. Oba tyto režimy mají na svědomí desítky milionů nevinných obětí. (U komunismu se počet mrtvých odhaduje na 100 milionů osob.)

‒ RJ ‒

●●●

diktatori-sveta.jpg

Z historického kalendáře

Nacismus jako diktatura proletariátu

aneb Komunismus a nacismus jsou jen dvěma stranami téže mince

(K 100. výročí bolševického převratu v Rusku v roce 1917)

Poznámka redakce:

Opakovat dnes notoricky známá fakta, o nichž se za minulého režimu nesmělo mluvit ani psát, netřeba. Nedávno hovořil na jedné konferenci exprezident V. Klaus o tom, že VŘSR, jak se výše zmíněnému převratu říkalo, byla vlastně první tzv. barevná revoluce. Těžko říci. Možná má Klaus pravdu, ale co pominout nelze, je účast západních bank v čele s židovskými představiteli finančního kapitálu. Tyto peněžní ústavy totiž financovaly jak Napoleona Bonaparta, tak i později ruské bolševiky a následně také A. Hitlera. 

Napoleon I. byl produktem Francouzské revoluce (1789-1794), jež si zakládala na tom, jak rozkotala „staré pořádky“, onen „ancien régime“, a vytvořila ten nový, demokratický, založený na dodržování lidských práv. Všechno to nakonec skončilo v potocích krve pod gilotinou. Z porevolučního chaosu se zrodil novodobý diktátor a samozvaný imperátor, který po opakovaných vojenských porážkách skončil v politické izolaci na ostrově sv. Heleny, kde byl otráven.

Dědictví Leninovy „diktatury proletariátu“ v Rusku bylo ještě tragičtější (i co se týkalo počtu obětí na životech): někdejší pravoslavné Rusko bylo nábožensky vykořeněno, ekonomicky rozvráceno a na dlouhá léta izolováno od okolního světa. Zpátky se nesměle a pozvolna vracelo k původním kořenům evropské, křesťanské civilizace až po r. 1956 (po oslabení vlivu Stalina) a hlavně po pádu „železné opony“ (1989) a rozpadu bývalého Sovětského svazu (1992). Ani dnes není postsovětské Rusko (Ruská federace) plně demokratickým státem a dlouho ještě nebude. Možná ani po odchodu V. Putina z čela země.

Co se týká „německé revoluce“ z roku 1933, jak někteří nacističtí propagandisté nazývali nástup A. Hitlera do čela Výmarské republiky, jejíž demokracie zdegenerovala natolik, že se nedokázala ubránit nacistické ideologii, osudy této země i jejího „Führera“ jsou dostatečně známy. Dnes už víme, že podobnost meziválečného Německa a SSSR nebyla nahodilá. Oba státy se tehdy velmi sblížily a navázaly úzkou ekonomickou i vojenskou spolupráci. Vzájemně se potřebovaly, protože byly v mezinárodní izolaci. (Jak se zdá, obě země mají k sobě blízko i dnes, navzdory tomu, že Německo bylo vojensky SSSR poraženo v Druhé světové válce. Případ plynovodu Nord Stream to jasně potvrzuje. Tato skutečnost by měla být pro nás, ale i pro okolní státy velkým varováním.)  ‒ Důvod byl prostý: komunismus i nacionální socialismus (= nacismus) jedno jsou. Představují jen dvě strany téže mince. K jakým koncům nadvláda obou ideologií vedla, popisuje níže zveřejněná stať naší dlouholeté spolupracovnice. Je to čtení nejen poučné, ale i varovné.

V atmosféře nadcházejících parlamentních voleb bychom měli být mimořádně obezřetní, abychom neotevřeli dveře podobné, pouze jinak „přebarvené“ ideologii. Totalita zůstává totalitou v jakémkoli barevném provedení. U voleb si musíme dát pozor na to, jaký lístek do urny vhodíme, abychom nepřipravili svým dětem a vnukům život pod knůtou nějakého dalšího diktátora, který se na předvolebních mítincích tváří jako „lidumil“, jako hodný strýček, jenž rozdává dětem zmrzlinu a jejich rodičům svou předvolební knížku. Jednoho takového u nás máme. Jeho jméno uvádět nemusím, protože je všeobecně známo.

Aby se z potencionálního diktátora nestal diktátor skutečný a z demokratické České republiky „fašistická“ republika italského či ukrajinského „střihu“, záleží na každém z nás. Demokracii lze snadno pohřbít (u nás se to stalo kvůli slabosti E. Beneše v roce 1948), o to horší a obtížnější je pak její obnovení a uhájení. A právě to bude předmětem našich podzimních voleb. Volme zodpovědně a správně, abychom si později, až bude po všem, nemuseli vyčítat, že jsme nedokázali odolat lákání novodobého „krysaře“! Osud naší země spočívá jen v našich rukou!

3. 9. 2017

‒ RJ ‒

●●●

H. B. Gisevius ve svém díle Až k hořkému konci píše: „Vagabundi, pasáci holek, nevzdělaní a suroví zabijáci převzali funkci policistů, policejních komisařů, policejních prezidentů, vládních prezidentů, vrchních prezidentů a členů vlády. Později také místa generálů.“ Sám Gisevius se narodil roku 1904 v Arlsbergu, ve Vestfálsku, jako syn vysokého správního úředníka. Po skončení studií, v červenci 1933, si podal žádost do pruské státní služby. Byla vyřízena kladně a Gisevius byl přidělen nově vytvořené tajné státní policii – Gestapu. Gisevius řekl u Norimberského soudu, že měl z toho přidělení radost. Domníval se, že ve své funkci úředníka Gestapa bude moci přispět k tomu, aby se dbalo zákona. Za dva dny však poznal, kam přišel…

Německý národ, který byl po 1. světové válce stíhán velkými válečnými reparacemi za to, že se dal na frontách 1. světové války zabíjet, byl znovu znásilněn, a to těmi, kteří v poválečných podmínkách padli nejníže, stali se lumpenproletariátem. Diktatura tohoto lumpenproletariátu si dala do čela národní heslo a, opírajíc se o nadřazenost tzv. nordické rasy, zaútočila nejdříve na zdravý rozum svých spoluobčanů, pak na ostatní národy, zvláště pak slovanské. Pod heslem národního socialismu bojovala zpočátku proti „dvěma nepřátelům režimu“ – proti církvi a proti dělnické třídě. Tedy: proti svým vlastním lidem.

Aby zlomili odpor dělníků, dosadili nacisté do továren tzv. ideologické úderné oddíly, jakési vojsko NSDAP. Nacista Robert Lee mluvil k dělníkům 2. května 1933 takto: „Můžete nám říci, co ještě chcete? Máte absolutní moc!“ Toto ohlupování dělníků je výrazným prvkem každé moderní diktatury proletariátu. Proběhlo v Rusku v roce 1918, v Německu v roce 1933, jakož i v Československu v roce 1948. A je dnes již historickou pravdou, že nejstatečněji se proti tomuto ohlupování postavili ruští dělníci. Stojí za zveřejnění to, co bylo po celá desetiletí skrýváno před národy druhými, jimž se za vzor dával právě ruský dělník, který prý se postavil v čelo této diktatury, proti mužikovi a kupci, tj. proti buržoovi.

Robert Vaucher uveřejňuje ve svých záznamech z Petrohradu dne 30. dubna 1918 prohlášení 10 000 dělníků Putilovských závodů, které má tři body: „1. Politika vlády sovětů (sověty byly ze 4/5 internacionální) přivedla Rusko na pokraj záhuby, zničila průmysl a uvrhla dělnickou třídu do hladu a nezaměstnanosti. 2. Jenom spojení všech sil demokratických, jenom ústavodárný sněm, zvolený na základech demokratických, může vést Rusko ze slepé uličky, do které je zatáhla vláda bolševická. 3. Odmítáme účastenství na úředních slavnostech, vystrojených 1. května vládou uchvatitelů. Protestujeme proti pokusům zakrývati trudnou situaci šaškovským průvodem.“

Tak jednoznačně proti diktatuře proletariátu němečtí dělníci nepromluvili. Ale na straně nacistů nebyli. Proto nacisté dělnické strany rozpustili, odborové organizace rovněž, a zřídili tzv. pracovní frontu. Z majitelů továren udělali „führery“ v závodech, plníce slib, který jim Hitler dal na schůzce 20. února 1933, již zorganizoval Göring za aktivní účasti Schachtovy. H. Schacht (= ředitel Říšské banky, později ministr hospodářství v Hitlerově vládě – pozn. red.) opatřil „záclonky“ nacismu, aby se mohl v klidu vyzbrojit.

Do německých továren byl zaveden teror, továrny se staly dějištěm zločinů stejně jako hlavní stany Gestapa. Po třech letech tohoto teroru proti německým dělníkům, na sjezdu NSDAP v roce 1936, hlásil Lee Hitlerovi: „Bezpečnost a klid v továrnách byly zajištěny. Nacionální socialismus dobyl závody.“ Tak se prosadila diktatura lumpenproletariátu vůči německým dělníkům. Další baštu, kterou bylo nutno ztéci, byly církve. Duše Němce nemohla patřit Bohu, takového konkurenta diktatura nesnesla. Vliv mravních zásad křesťanských musel být vyloučen. Tak ostatně postupovala diktatura proletariátu i jinde, v Rusku i u nás, v Československu.

Nejdůležitější bylo zmocnit se mládeže. Má nejvíce energie a nejméně co ztratit, neboť teprve do života vstupuje a na tvorbě dosavadních hodnot se nepodílela. Stejně to bylo v Rusku i v Československu. Vůdce německé mládeže, Baldur von Schirach, přiznal před norimberským tribunálem, že vychovával německou mládež jako milionnásobného vraha. Na počátku druhé světové války bylo osm milionů německé mládeže již dokonale zasaženo nacistickým jedem. Zločin byl pro tyto mladé lidi normálním způsobem života. Než přepadli cizí země, cvičili se ve zločinnosti doma. Keitlův (= W. Keitel, náčelník Vrchního velení Wehrmachtu, po Hitlerově smrti jeho nástupce, který za Německo podepsal kapitulaci 8. 5. 1945 – pozn. red.) rozkaz z 16. září 1941, namířený proti slovanským státům, obsahoval větu: „Lidský život v těchto zemích nemá žádnou cenu.“ Zvěrstva, páchaná na slovanských národech, byla horší, než zvěrstva, páchaná jinde.

Hitler otevřeně řekl: „Hodláme provést výběr pro novou vrstvu pánů, která bude prosta mravního soucitu, vrstvu, která si bude vědoma, že z důvodů své lepší rasy má právo ovládat jiné. Osvobozuji lidi od únavných omezení ducha, od špinavé a degradující sebetrýzně, působené přeludem zvaným svědomí a mravnost.“ Hitler viděl v náboženství „špinavou a degradující sebetrýzeň“. Marx, který vyloučil už před Hitlerem Boha z dějin, mohl jím být nadšen.

Představitelé diktatury proletariátu připojili ke zločinům, které napáchali před válkou ve vlastní zemi, za války ještě zločiny další: 1. Deportovali na otrockou práci do Německa 5 milionů příslušníků jiných národů. Převážná většina byli Slované. Nešlo o otroctví v přeneseném slova smyslu, ale o skutečné otroctví, s právem člověka trestat a zabít. 2. Vyloupili a vyrabovali obsazené země. 3. Vyvraždili plánovitě v táborech i mimo ně nejméně 12 milionů mužů, žen a dětí.

V této strašlivé statistice zaujímají přední místo Slované. V Polsku a Rusku se chtěli Němci zbavit všeho domácího obyvatelstva, aby země mohly být použity ke kolonizaci. K. Neurathem (= říšský protektor v Čechách a na Moravě – pozn. red.) byl v srpnu 1940 schystán podobný osud i Čechoslovákům. Německá diktatura proletariátu si chtěla porobit jiné národy. Pro Slovany však měla úděl horší než porobu: germanizaci nebo vyhubení. Metody vyhlazování Slovanů byly jednotné a nasvědčovaly tomu, že vrahové byli cvičeni ve zvláštních školách.

Nacisté měli pro Slovany nejhlubší opovržení a nejpalčivější nenávist. Hitler to vyjádřil slovy: „Musíme provádět politiku systematického vylidňování. Tím rozumím úplné odstranění celých národních skupin. Je to kruté, proto musíme být krutí.“ M. Bormann (= osobní tajemník A. Hitlera – pozn. red.) se vyjádřil v tom smyslu, že „Slované musí pro nás pracovat. Pokud jich nepotřebujeme, mohou zemřít. Není žádoucí, aby se Slované rozmnožovali.“ „Co se staneš s Rusem nebo s Čechem, na tom nemám nejmenšího zájmu. Žijí-li tyto národy nebo hynou hlady, zajímá mne jen tolik a potud, pokud je potřebujeme jako otroky pro svoji kulturu,“ řekl H. Himmler (= říšský vůdce SS, ministr vnitra a organizátor vyvražďování Židů – pozn. red.).  Generál SS von der Bach-Zelewski před norimberským tribunálem prohlásil dne 7. ledna 1946: „Když se hlásala celá desetiletí nauka, že Slované jsou nižší rasa, pak takové jednání bylo nevyhnutelné.“

Německá „elita“, představitelé lumpenproletariátu, zpracovala nejdříve vlastní národ k nenávisti a zločinnosti, aby pak on, tento národ, vykonal dílo její „ideologie“, postavené na národní a rasové nenávisti.

Není záhodno zasévat do člověka nenávist! Nese strašné plody. Představitelé diktatury proletariátu otrávili duši a svědomí celé generace německého národa, rozvinuli v ní pojem vyvolenosti a rasové nadřazenosti, která si může s druhými národy dělat cokoliv. Němci se nakonec zřekli svědomí a mravnosti jako špinavých předsudků, zřekli se vlastního rozumu a vlastní mravní zodpovědnosti. To byl výsledek po léta působící nacistické ideologie. Mravní zkáza a duchovní spoušť, jíž Hitler zatopil Německo, nebyly zdaleka ovšem jen jeho dílem. On dovršil dílo travičů německého národa, mezi něž bezesporu patří Fichte, Nietzche a Marx, otec diktatury proletariátu a hlasatel třídní nenávisti, principu jeho přestavby světa a člověka v něm.

Obě diktatury proletariátu, jak v Rusku, tak v Německu, musely nejdříve znásilnit člověka, jeho rozum, cit a vůli k dobru, aby ho ovládly a použily jej ke zlu. Zdeformovaly tak svět a člověka v něm na celá desetiletí, odepsaly nejméně tři generace a přiblížily svět ke globální katastrofě.

Alexandr Solženicyn dnes říká: „Tento svět má šanci přežít jen tehdy, najdou-li se lidé, kteří se rozhodnou pro oběť.“ V cestě této oběti stojí klam. Nasvědčuje mu i Schachtovo osvobození na Norimberském procesu, tak záhadné přímým účastníkům tohoto velkého poválečného dění. Lze za tohoto stavu věcí účinně se obětovat? Nezkypří půdu pro další květy zla každá nová oběť? Není již předem odsouzena k výsměchu či ještě něčemu horšímu?

Těžké je nacházet optimismus v dějinách lidstva. Komenský, učitel národů, to dovedl. Jeho víra v člověka překonala všechna zla třicetileté války, husitské i anglické revoluce. Komenský věří v člověka jako v dokonalé dílo Boží. Věří v náš národ, neboť ho miluje. Víra a láska jsou navzájem spjaty, posilují se. Komenský odsuzuje jako zlo dělení v církvi i v politice. Jděme v jeho šlépějích, usilujme o jednotu národa!

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 2. 10. 1994, str. 1 a 5)

─────

(Převzato z SN č. 9/2017, vloženo 7. 9. 2017)

P. S.

Připojené obrázky dokumentují společný ideový základ sovětského „komunismu“ a německého „nacismu“. Podobnost je natolik velká a šokující, že nemůže zůstat nepovšimnuta. Ztotožňování „fašismu“ a „nacismu“ je pouhou „kouřovou clonou“, jíž totalitní stalinský režim v bývalém SSSR ohlupoval jak své vlastní občany, tak i naivní stoupence a propagátory levicové ideologie po celém světě. Toto matení pojmů pokračuje dodnes. Dosvědčují to mimo jiné slova z projevu ruského prezidenta V. Putina, která pronesl dne 9. 5. 2020 při oslavách 75. výročí „vítězství nad fašismem“, a to v Moskvě na Rudém náměstí, kde se desítky let tradičně konávaly mohutné vojenské přehlídky.

nacismus-komunismus-kolaz.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář