Svobodné noviny na internetu

„My, budovatelé nové republiky“

Nejen vám, čtenářům SN, ale i mně se zdá, že v posledních týdnech a měsících píšu stále častěji o České televizi (ČT). To je ta instituce, která si říká „veřejnoprávní“, třebaže vysílá do světa informace zcela jednostranné, obsahově a politicky nevyvážené, a jejíž zaměstnanci (od ředitele až po poslední uklízečku) si počínají tak, jako by jim ty peníze televizních koncesionářů patřily a oni si za ně mohli dělat, co je napadne.

(Nejlépe nám to předvedl v uplynulých dnech „vědec“ V. Piskala, který si udělal turistický výlet do Říma, aby nám mohl „zasvěceně“ poreferovat o zdravotním stavu tehdy ještě žijícího, leč hospitalizovaného papeže Františka. Když tento pontifik náhle, symbolicky v čase Velikonoc, zemřel, rozjeli se do Vatikánu další pracovníci ČT: J. Šmíd, L. Mathé a J. Kvasnička. Později se k nim připojili ještě tito tři: J. Nettl, J. Václavek nebo P. Zavadil. Vůbec jsem netušil, kolik naprosto zbytečných lidí ČT zaměstnává za peníze koncesionářů.)

Nevzpomínám si, že bych ČT někdy za něco pochválil. Všechno, co dělala a dělá od roku 2020, kdy se její vysílání dostalo pod drobnohled SN, je špatné, ba odsouzeníhodné. Po nástupu J. Součka nejenže nedošlo k nápravě, nýbrž v mnoha ohledech se situace ještě zhoršila. V době, kdy se rozhodlo o jeho odvolání z funkce, se přece jen jedna věc podařila, i když v celkově nepříznivé společenské atmosféře. Stejné je to s mou pochvalou: ta se jakousi náhodou „přimotala“ k onomu „balíku špatných zpráv“.

Dne 30. 4. 2025 (20:00) uvedl televizní kanál ČT2 první díl nového dokumentárního seriálu. Ten se jí podařilo natočit ve spolupráci s televizními diváky, kteří poskytli ČT své filmové a deníkové záznamy z roku 1945 a dalších let našeho poválečného vývoje. Dostal příznačný název: „My, budovatelé nové republiky“. Režisérem tohoto projektu je Otakar Vaverka a producentem Vítězslav Jandák. Podle jména se nepochybně jedná o syna známého herce a politika z okruhu M. Zemana.

Tvůrci tohoto dokumentu se rozhodli jít osvědčenou cestou někdejšího filmového historika Karla Čáslavského. A stejně jako on – nezklamali. Podařilo se jim vytvořit jakousi filmovou „kroniku“ prvních poválečných let, kdy bylo všechno ještě zalito sluncem. První mráčky přišly až později. I když: z vyjádření některých pamětníků, jejichž zápisky byly v seriálu citovány, je patrné, že si uvědomovali složitost své doby i tendence, které mohou dovést Třetí republiku (1945-48) až v nástupu totalitní vlády KSČ.

Na zmíněném seriálu je nejpůsobivější kombinace černobílých a barevných filmových záběrů. Zatím jsem viděl pouze první díl, který byl věnován období let 1945-1948. V něm jsou prezentovány názory souhlasné s tehdejší oficiální politikou státu, ale i kritické a někdy i zcela odmítavé. Zazněla tam i „moudra“ některých z těch dobových glosátorů. Například i toto: „Za bídu a nevzdělanost dělníků mohla První republika.“

K tomu doplním následující fakta: V letech Velké hospodářské krize (1929-1933) měla ČSR okolo 1 milionu nezaměstnaných. Masarykovská republika byla sice na jedné straně „výkladní skříní demokracie“ (všude okolo byly fašistické nebo polovojenské režimy), na straně druhé tady byla nízká životní úroveň obyvatelstva i nedostatečná úroveň dosaženého vzdělání. Ještě po r. 1945 bylo běžné, že absolventi „základní školy“ (5 tříd obecných a 3 třídy „měšťanky“) nastupovali (bez výučního listu nebo bez maturitního vysvědčení) rovnou do zaměstnání, většinou manuálního.

Po skončení Druhé světové války (1939-1945) byla atmosféra v našem obnoveném státě taková, že si nikdo nepřál vracet se do doby První republiky, třebaže ji občané spojovali s osobnostmi T. G. Masaryka nebo E. Beneše. Nikdo se nechtěl vracet do let bídy a všeobecného nedostatku. Dobře se mělo pouze oněch pověstných deset tisíc lépe situovaných občanů. Zbývajících devadesát procent obyvatelstva žilo v nedostatku a část z nich vysloveně v bídě.

V souvislosti s prvními poválečnými parlamentními volbami (1946) tam zazněl názor jednoho studenta, jenž negativně hodnotil Čs. národně socialistickou stranu (ČSNS), kterou reprezentovali: E. Beneš, P. Zenkl, H. Ripka, V. Krajina či M. Horáková. Pro někoho to byla strana pro oněch deset tisíc „lepších“ občanů. (Nic ve zlém: Také M. Horáková byla pro většinu jedinců z oné početné skupiny „dolních deseti milionů“ jen „ta panička z lepší rodiny“: nebyla zaměstnána ve fabrice jako nekvalifikovaná dělnice, nýbrž na pražském magistrátu jako úřednice.)

Třídní a majetkové poměry byly v té době ještě velmi důležitým kritériem pro posuzování vztahů mezi lidmi. Čili: ČSNS byla podle tohoto dokumentu „stranou pro lepší lidi“. Z pořadu jsme se dozvěděli i to, že národní socialisté se prý dívali na dělníky „shora“, neboli ohrnovali nad nimi nos. A představte si, že právě této straně se ještě okolo r. 1900 říkalo: „národní dělníci“.

České televizi se podařilo zpracováním písemných a obrazových materiálů od diváků vytvořit zajímavý dokument. Je sice subjektivně pojatý, ale působí velmi autenticky a věrně odráží onu složitou dobu poválečného „přerodu“. Jak to za pár let skončí, to mohli odhadovat jen lidé s bohatými životními zkušenostmi. Již na začátku roku 1948 bylo zřejmé, kam se bezhlavě řítíme. Kdyby našim předkům Otík Foltýn doručil včas příslušnou komunikační kartu, mohli jsme se vyhnout jak únorové vládní krizi, tak i konečnému „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“.

●●●

20 let ČT24? Hlavně dnes se není čím chlubit!

Redakce zpravodajství ČT, která zajišťuje vysílání televizního kanálu ČT24, si připomněla 20 let svého trvání. Ukázala nám i pár historických záběrů, jak to s těmi začátky bylo. (Prvním redaktorem před mikrofonem byl tehdy ještě mladý a neokoukaný Bohumil Klepetko.) I ti ostatní byli tenkrát ještě mladí, méně domýšliví a možná i profesně poctivější, než jsou dnes.

Právě v porovnání s těmi historickými záběry si uvědomíme, jak se dnešní ČT24 „zasekla“ v čase, jak se stala stereotypní, nenápaditá, ale hlavně: propagandistická, klouzající po povrchu a odvádějící nekvalitní práci. Jestliže před dvaceti lety byl prý problém tuto stanici naladit (to tvrdí jeden z těch „zakladatelů“ P. Mrzena), dnes je spíš problém najít ovladač, abychom mohli tuto obtěžující stanici vypnout nebo přepnout na nějakou jinou, která se chová přijatelněji.

Hlavní konflikt, jenž se momentálně odehrává mezi pracovníky zpravodajství ČT a televizními diváky, spočívá v tom, že ani jedna strana nechce přistoupit na odlišnou optiku té druhé skupiny. Například mě nikdo nepřesvědčí o pravdivosti všech těch „pochval“, které ČT24 sama o sobě vysílá do světa, když v jejím vysílání denně nacházím chyby, které se nedají přehlédnout nebo přeslechnout. Chyby gramatické i věcné.

A musím rovněž podotknout, že ČT24 si přitom sama „naběhla na vidle“, když si do svého „sebeoslavného“ vysílání (Studio 6) moderátorka Jolka Krásná pozvala šéf kameramana Aleše Cigánka, jenž v živém vysílání hovořil nespisovnou češtinou. To mu nebyl nikdo schopen vysvětlit, že do kamery se má hovořit spisovně? Když to udělají nějací rádoby umělci, lze to chápat jako součást jejich „image“. Dopustí-li se toho jeden ze služebně nejstarších kameramanů ČT, kteří u těch počátků ČT24 nejspíš taky byli přítomni, je to trapas. Moderátorka si s ním tyká, ale vůbec ji nenapadne, aby ho „v legraci“ upozornila na to, že v ČT se hovoří spisovnou češtinou.

Dlužno poznamenat, že ČT24 se na tuto propagační akci dobře připravila, ale její šéfové to příliš nepromysleli. O šéfredaktorovi Michalu Kubalovi, který představil některé lidi z televizního „zázemí“, jsem již psal v souvislosti s tou paní, jež údajně hlídá český pravopis. Asi jej nehlídá moc pozorně, když tam denně ty chyby nacházím. Přesnější by bylo napsat: je za to placená, ale výsledky její práce za moc nestojí. To by se ostatně dalo napsat skoro o každém z moderátorů a redaktorů ČT24. Kde nic není, tam ani čert nebere!

Vrcholem onoho „propagačního“ pořadu byla i návštěva nažehleného a načesaného televizního „manekýna“ Daniela Stacha u hlavní kostymérky ČT – Jaroslavy Volákové. (Bylo to na ČT24 dne 2. 5. 2025 v 14.35 hod.) Tato paní nám ukázala několik místností, kde jsou na věšácích spousty šatů a obleků či kravat, ale i bot. Některé oblečení tam bylo opatřeno dokonce úředním lejstrem, jakože je to připraveno pro příští vysílání. Na první pohled to vypadalo jako „systém“ a „pořádek“. Bohužel – za pár hodin nato bylo všechno jinak. Třebaže mezi připravenými svršky jsem neviděl žádné fialové šaty, které již skoro rok mají v ČT v oblibě, v následujících pořadech jich bylo hned několik.

Kde se najednou všechny vzaly, když mezi těmi připravenými sadami oblečení nebyly? To je nejspíš taková malá televizní záhada ze začarovaných Kavčích hor. Ani tentokrát jsme se ovšem nedozvěděli, kdo to těm redaktorům a redaktorkám nařizuje, aby se oblékali do fialových svršků. Už to začíná být po více než tři čtvrtě roku poněkud trapné. Fialovi to „podkuřování“ nijak nepomáhá, kdežto těm nešťastníkům z redakce zpravodajství ČT to spíše škodí.

Mám podrobně zdokumentovány všechny případy fialového oblečení od června 2024 až do těchto dnů: jsou tam stovky položek. Je nepochybné, že pro dotyčné osoby to nezůstane bez následků. I politická prostituce musí mít úroveň. Nelze připustit, aby kdokoliv z těch podporovatelů „fialové módy“ zůstal v ČT i pod novým ředitelem a po podzimních volbách.

A ještě jeden postřeh k tomu ohlížení se za dvaceti lety ČT24. Krátký rozhovor byl odvysílán i s bývalým šéfem zpravodajství Zdeňkem Šámalem. Choval se kupodivu velmi korektně, vzpomínal na televizní začátky, avšak ani slůvkem se nezmínil o tom, jak se mu líbí současný neutěšený stav této televizní stanice. Dělalo to na mě dojem, že se mu to taky nelíbí a že se za to stydí. Ani se nedivím. K prudkému zhoršení poměrů na ČT24 došlo od začátku roku 2020. V době, kdy on tomu šéfoval. Tento nedobrý stav ‒ bohužel ‒ trvá dodnes.

●●●

Pořad „Historie.cs“ míří špatným směrem…

O tomto pořadu jsem v posledních měsících psal opakovaně, a to v souvislosti jak s neslavným koncem moderátorky M. Koldinské, tak i s pokusy o nové „nastartování“ po vynucené měsíční pauze.  V následujících řádcích budu věnovat pozornost dalšímu dílu tohoto pořadu jak v podání nového moderátora Jakuba Železného, tak i neúnavného hledače nových, neotřelých námětů – Jiřího Šestáka.

Nejprve okomentuji zatím nejnovější díl, který dne 3. 5. 20255 (po 22. hod.) moderoval na ČT24 Jakub Železný. Tentokrát si opět vybral námět, který již byl v minulosti odvysílán a moderován V. Kučerou. Tento nový díl nesl název: První návštěva papeže Jana Pavla II. v České republice. Moderátor si pozval pro toto natáčení dva hosty: historika z Historického ústavu AV ČR Jaroslava Šebka a pracovníka z ÚSTR – Petra Hlaváčka.

Vzhledem k tomu, že pořad „Historie.cs“ byl na ČT24 uveden již krátce po pohřbu papeže Františka, mohli jsme historika církevních dějin J. Šebka vidět na televizní obrazovce takřka každý den. V těch dnech bylo tzv. přešebkováno. Nic ve zlém. Pan docent se nechal lenochy z ČT využívat, aby si mohli usnadnit svou práci: museli by hledat někoho jiného, ale zase tolik církevních historiků u nás nemáme. Zato máme nadbytek „odborníků na všechno“, jako je již zmíněný P. Hlaváček z ÚSTR. Ten je na tom podobně jako „politolog“ D. Kroupa, kterého jsem v ČT již delší dobu neviděl. (Snad je to v souvislosti s malérem okolo dodávek dronů na Ukrajinu, do nichž se vedle herce O. Vetchého a „bouchače“ z Generálního štábu AČR K. Řehky zapojil i Kroupův synáček Mikuláš z neziskovky „Post Bellum“.)

Po tom „zápřahu“, při němž jsme mohli vidět na obrazovce J. Šebka i několikrát za den, dostal zřejmě jako „bonus“ účast v pořadu „Historie.cs“, který moderoval J. Železný. Námět si moderátor opět vypůjčil od V. Kučery: buď to dělá proto, že se necítí pevný v kramflecích, nebo se mu nechtělo nic vymýšlet. Musím tentokrát J. Ž. pochválit. Volbou tohoto námětu dodržel původní zadání tohoto pořadu: všímat si historických výročí. V tomto případě se jednalo o 35. výročí první návštěvy papeže Jana Pavla II. v „porevolučním“ Československu (1990). A nebyla to jen návštěva českých zemí (Praha, Velehrad), ale i Slovenska, jež bylo součástí tehdejší ČSFR.

Když jsem viděl první záběry tohoto pořadu, myslel jsem si, že ČT24 opakuje starý díl s moderátorem V. Kučerou, který, jak si dobře pamatuji, byl věnován první návštěvě Jana Pavla II. (1920-2005) na jaře 1990. Teprve když kamera ukázala J. Železného, bylo jasno, že jde jen o další díl s tímto novým moderátorem. Železný se bohužel v ničem nepoučil: pouze převyprávěl to, co již bylo jednou zpracováno – a lépe – V. Kučerou a co již bylo odvysíláno ještě krátce před jeho smrtí. Železný to tak již dvakrát udělal. Ve škole se tomu říká: „opisování“. ČT má jednu nepopiratelnou výhodu – oproti jiným televizím. Její archiv, který zdědila ještě z éry Československé televize, obsahuje tolik materiálu k použití pro tento typ vzdělávacích historických pořadů, že by se na tom dal vystavět celý jeden vysílací program, který by měl zaručeně vysokou sledovanost. Vyžadovalo by to ovšem lidi tvůrčího ducha, které v ČT nikde nevidím. Proto se úroveň vysílání této televize ocitla tak nízko: z ČT se stala hlásná trouba „fialové“ propagandy. Vyšší, ušlechtilejší cíle nemá. S tím „materiálem“, který tam momentálně zaměstnávají, ani mít nemůže.

Nebudu nejnovější díl pořadu „Historie.cs“ rozebírat do hloubky po odborné ani po žurnalistické stránce. Já bych to na rozdíl od J. Železného pojal komplexněji: do jednoho dílu bych vměstnal všechny tři papežovy návštěvy v ČSFR a ČR (1990, 1995, 1997) a spojil bych to i s obsáhlejší informací o kněžské kariéře Jana Pavla II. Možná by na to ani ta hodina vysílací ho času nestačila, ale nebyla by tam „hluchá“ místa. U odvysílaného dílu bylo očividné, že „skákání“ od jednoho tématu k druhému bylo způsobeno tím, že se projevil nadbytek času, který bylo nutno něčím „zaplácnout“. A protože J. Železný není historik, nýbrž jen povrchní novinář, o jehož kvalitách si mnozí občané myslí své, nedal si moc práce s objasňováním kontextu těchto událostí: mnoho faktů a souvislostí mezi nimi mu jednoduše „proklouzlo“ mezi prsty.

To, co mi v tomto pořadu ovšem velmi chybělo, byl malý důraz na přátelský vztah K. Wojtyły k českým zemím, ale i k českým dějinám. Tato „linka“ je vůbec nejdůležitější, avšak J. Železný ji z neznámých důvodů buď podcenil, nebo o tom vůbec nic neví. První návštěva Jana Pavla II. v r. 1990 byla jakýmsi pokračováním svatořečení Anežky České. Druhá návštěva (1995) se nesla ve znamení dvou aktuálně uskutečněných kanonizací domácích světců: Jana Sarkandera (polský jezuita působící v Holešově na Zlínsku) a Svaté Zdislavy (z Lemberka). Sarkander pocházel z Wojtyłova rodného kraje – z města Skoczów (12 km východně od českých hranic – poblíž Těšína). A konečně: třetí návštěva (1997) byla ve znamení oslav milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha (Adalberta) z rodu Slavníkovců (†23. 4. 997).

Wojtyłova třetí návštěva v ČR byla více než symbolická: sv. Vojtěch je totiž spojovníkem tří raně středověkých států ve střední Evropě (Polsko, Čechy, Uhry). V polském hlavním městě Hvězdně (Gniezno), které podle pověsti založil Lech, bratr našeho praotce Čecha, bylo v roce 1000 zřízeno arcibiskupství: ve zdejším chrámu byly uloženy ostatky sv. Vojtěcha. Během výpravy do Polska český kníže Břetislav I. v r. 1039 toto město dobyl a katedrálu vyloupil. Nechal převézt ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a pěti svatých bratří do Prahy. Vojtěchův nevlastní bratr Radim-Gaudentius (970-1006) byl prvním hnězdenským arcibiskupem.

Svatý Vojtěch z rodu Slavníkovců byl druhým pražským biskupem (982-997). Jako národní světec byl uctíván nejen v Polsku a v Čechách, nýbrž i v Uhrách, kde měl údajně pokřtít sv. Štěpána. Přes Uhry vedla Vojtěchova cesta do Říma. Zahynul jako misionář během výpravy k pohanským Prusům v r. 997. Svůj úřad opustil dvakrát: poprvé v r. 988, kdy se dostal do konfliktu s částí domácí šlechty; podruhé v r. 994 (po vyvraždění Slavníkovců bez možnosti návratu). Na první cestě do Říma jej doprovázel jeho nevlastní bratr Radim.

Vojtěchovo jméno jsem v dotyčném pořadu o Janu Pavlu II. postrádal, třebaže jsem pozorně sledoval všechno, o čem se tam hovořilo. Na výše uvedené souvislosti neupozornil ani historik J. Šebek. Že je nezná J. Železný, to mě nepřekvapuje, protože ten patří ke generaci s velice povrchním vzděláním, byť si o sobě namlouvá, jak je na tom dobře. V jeho pořadu se spíš tlachalo o politice, což s počátky křesťanství v Polsku i v celé střední Evropě okolo roku 1000 příliš nesouviselo. Neslyšeli jsme nic ani o manželce prvního pokřtěného polského knížete Měška I. ‒ Doubravce (†977); i ona je pohřbena v Hnězdně. 

V pořadu sice byla zmínka o Hnězdně, avšak nedozvěděli jsme se vůbec o tom, že to bylo historicky nejstarší hlavní město Polského knížectví. V době, kdy vzniklo arcibiskupství v polském Hnězdně (1000), byl v Uhrách korunován králem sv. Štěpán. Všechny tyto tři státy (Polsko, Čechy, Uhry) spojovala osoba sv. Vojtěcha. Ostatně – i jméno uherských králů z dynastie Arpádovců, Béla, znamená: Vojtěch. Již na těchto souvislostech tří středoevropských států, které jsou stále ještě součástí uskupení V4, by se dal postavit jeden díl pořadu „Historie.cs“. Základním předpokladem ovšem je: něco o tom vědět a orientovat se v historicko-politickém kontextu doby. Moderátor J. Železný opět prokázal, že je to nad jeho síly.

Na druhé straně musím objektivně konstatovat, že J. Šebek se i tentokrát choval korektně – jako již mnohokrát v minulosti. Ne že by se mu nedalo leccos vytknout, ale jsem toho názoru, že by si to nezasloužil. Jedinou vadou na kráse je v jeho případě přílišná vstřícnost vůči ČT. Pan docent si bohužel poměry v této televizi poněkud idealizuje. Ti „strejcové“, kteří si ho tam zvou, to nedělají kvůli jeho krásným očím, ale z důvodu ryze praktických: usnadňují si tím práci. Šebek totiž dostal v poslední době mnoho prostoru nikoli proto, že by to byl až tak velký odborník, ale z toho důvodu, že se těm lenochům z Kavčích hor nechtělo hledat někoho jiného. Bylo by s tím moc práce. Začíná se totiž projevovat to, před čím jsem varoval: V důsledku nekončící propagandy odmítají někteří skuteční odborníci hazardovat se svým dobrým jménem. Těch pár minut před kamerou ČT jim totiž nestojí za to, aby si dělali ostudu.

Co se týká druhého z pozvaných hostů, ten mi nestojí ani za komentář. Pochází totiž z ÚSTR, což je to nejhorší zařízení, jaké v oboru historie u nás máme. A Petr Hlaváček, jeden z těch „historiků“, kteří tam jsou zaměstnáni, je to nejhorší z nejhoršího. Jedná se o ryzího propagandistu a zcela nesoudného rusofoba. Párkrát byl ve zpravodajských pořadech ČT, ale už ani tam ho nezvou. Možná proto, že je tak ošklivý a že paničky z lepších rodin by se ho polekaly. Třetí z hostů, který tam byl víceméně do počtu, jakýsi římskokatolický kněz Adolf Pintíř z Českých Budějovic, který je i kaplanem Českého velkopřevorství Maltézského řádu, je zřejmě příbuzný oné sestry boromejky, která pečovala o V. Havla krátce před jeho smrtí.

Nesmím ještě zapomenout na jednu důležitou věc. Ačkoliv se v tomto pořadu hovořilo i o mezinárodním významu Jana Pavla II., nikdo z pozvaných hostů nenastolil otázku jeho vztahu k Ukrajině. Dobře si pamatuji, jak se v období před pádem Berlínské zdi hovořilo o připravované návštěvě tohoto papeže na Ukrajině. Mělo to být v souvislosti s miléniem přijetí křesťanství panovníkem Kyjevské Rusi – sv. Vladimírem (988). Papež Jan Pavel II. tuto návštěvu nakonec odmítl. Nejspíš jako reakci na tragické zkušenosti Poláků s chováním ukrajinských nacistů za Druhé světové války.

Ano, i v souvislosti s pohřbem papeže Františka ČT okolo Jana Pavla II. nakračovala po špičkách. Zamlčet jeho jméno, když na náměstí před bazilikou sv. Petra stojí socha Jana Pavla II., dost dobře nešlo. Proto se o tomto papeži raději moc nemluvilo. Co kdyby si někdo vzpomněl na onu příhodu se zrušenou cestou na Ukrajinu?

A úplně na závěr této části si dovolím připomenout některá fakta, jež se kdysi učili žáci a studenti v našich školách. Je dobré vědět, že český obrozenecký spisovatel František Ladislav Čelakovský (1799-1852), který byl profesorem slavistiky v polské Vratislavi a posléze i slovanských jazyků na univerzitě v Praze, vydal v r. 1829 básnické dílo „Ohlas písní ruských“. A jiný spisovatel té doby, Karel Havlíček Borovský (1821-1856), v době, kdy byl rakouskými úřady internován v jihotyrolském Brixenu, pracoval na básnické skladbě, která se inspirovala ruskými dějinami – „Křest svatého Vladimíra“. Toto dílo, jež zůstalo kvůli předčasnému úmrtí autora nedokončeno, bylo vydáno tiskem v roce 1876, dvacet let po autorově smrti.

─────

„Křesťanská“ královna Fritigil? A co moravský kníže Olgus?

Moderátorské počínání Jiřího Šestáka sleduji od začátku tohoto roku spíše s pobavením. Zdá se, že příliš vážně to nebere ani on sám. Překvapila mě ona „lehkost“ a nezávaznost, s jakou si tento moderátor pohrává s jím vybranými tématy. Není v tom žádný systém a spíš to připomíná „vyzobávání rozinek“ z bohatě nazdobeného koláče.

Na jedné straně je ta „lehkost“ sympatická, nicméně z hlediska původního „zadání“ pro tento druh pořadu je zvolený postup zcela nevhodný. Šestáka omlouvá jedině to, že není historik, ale herec a bývalý politik. U pořadu, který dokázali dosavadní moderátoři zcela zničit, je to vlastně už jedno. Škoda je akorát těch peněz, které budou za natáčení zbytečných dílů kdysi zdařilého „edukačního“ pořadu ČT vyhozeny oknem.

Přesto musím vyzvednout jednu přednost, kterou se J. Šestákem moderované díly pořadu „Historie.cs“ vyznačují. Je to nenucené povídání (spíše však jen plkání) o historických zajímavostech, které bychom marně hledali v učebnicích dějepisu pro základní či střední školy. Ani v textech pro vysokoškoláky bychom o tom moc nenašli. Jedná se totiž o natolik „exkluzivní“ témata, že často ani vysokoškolsky vzdělaný člověk o nich nemá tušení.

Na straně druhé musím ovšem popravdě napsat, že kdyby o těchto záležitostech nebyly žádné televizní pořady natočeny, vůbec nic zásadního by se nestalo a znalosti o historii našeho státu tím budou ochuzeny maximálně o pár marginálních informací, které se v odborné literatuře většinou vyskytují v nějaké poznámce pod čarou.

Letos odvysílané díly pořadu „Historie.cs“ s moderátorem J. Šestákem jsem sledoval doopravdy spíše jen jedním okem a jedním uchem. Dokonce jsem si nezaznamenal ani datum, kdy to bylo odvysíláno. Pamatuji si pouze to, že první díl (po více než měsíční pauze kvůli odchodu moderátorky M. Koldinské) byl natáčen v Olomouci, kdesi v knihovně s velkým množstvím starobylých rukopisů a globů. Týkal se dějin tohoto univerzitního města. Více než moderátor tam hovořili dva pozvaní hosté z Univerzity Palackého. Padla tam i zmínka o římských legiích. Škoda, že nikdo z „besedníků“ se nezmínil o tom, že jméno Olomouce mohlo podle některých historiků i jazykovědců pocházet z latinského „Alamure“. Dnes již víme, že na území města Olomouce dočasně sídlili i římští legionáři (dostali se až do jižního Polska). Podobný nález „polního ležení“ těchto legionářů byl učiněn před několika lety i v Brně.

Rovněž druhý díl pořadu s J. Šestákem, vysílaný o týden později, byl natáčen v Olomouci a jeho hosty byli dva archeologové, zřejmě z FF UP. S jejich jmény jsem se nikdy nesetkal – na rozdíl od osob, které prováděly terénní výzkumy v Olomouci a okolí v minulosti. Jak jsem si ověřil na webu FF UP, na katedře historie jsou uvedeni vesměs samí noví, mladí lidé. Není tam již nikdo, s kým jsem se v minulosti znal, když jsem na této fakultě dělal doktorát z československých dějin. Jediné jméno, které znám z odborné literatury, je prof. D. Papajík, který se věnuje středověkým dějinám. ČT ho oslovila vloni v souvislosti s pořadem o J. Žižkovi (k 600. výročí jeho úmrtí).

Již zmíněný druhý díl pořadu „Historie.cs“ byl věnován tzv. Jantarové stezce. O ní se sice hodně a často mluví, avšak dodnes nevíme, kudy přesně vedla. Již prof. Ladislav Hosák (†1972), který na FF UP desítky let působil až do své smrti a jenž vychoval několik genertací odborníků na regionální dějiny (to byla totiž původní specializace katedry historie FF UP Olomouc), se mimo jiné zabýval i trasami pravěkých a středověkých cest. Pro pravěk i ranou dobu dějinnou bylo typické, že tyto cesty vedly po hřebenech hor (ve stylu: od hradiště k hradišti či oppidu). Důležitá jsou i pomístní jména, která upozorňují na ohrazená místa (strážnice, brány zemské). V Čechách se v 19. století touto problematikou zabýval archeolog J. K. Hraše, který v r. 1885 vydal v Novém Městě nad Metují zajímavou knihu s názvem: Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách.

Ze všech tří dílů pořadu „Historie.cs“, které moderoval J. Šesták, mě zaujal až ten zatím poslední. Původně byl odvysílán již 14. 10. 2024 na ČT24 pod názvem: Fritigil: první „naše“ křesťanka. Pořad byl reprízován zhruba týden po tom druhém – o Jantarové stezce. Všechno nasvědčuje tomu, že kdosi nalákal moderátora na myšlenku, že ona královna kmene Markomanů, Fritigil, jež žila na konci 4. století po Kr., byla nejstarší křesťanskou panovnicí, jež sídlila na našem území. Abychom si nedělali zbytečné iluze: nejstarší český panovník z dynastie Přemyslovců, Bořivoj, si vzal za manželku Ludmilu z kmene Pšovanů, která v té době byla ještě pohankou. Její křest se měl uskutečnit na Levém Hradci u Prahy, původním sídle rodu Přemyslovců, během návštěvy moravského arcibiskupa Metoděje v Čechách.

Není to tak úplně pravda, třebaže je to představa velmi lákavá. Popravdě je třeba konstatovat, že germánský kmen Markomanů sídlil na teritoriu dnešních českých zemí někdy v 1. a 2. století po Kr. Již na začátku 1. století po Kr. byl známým předákem tohoto kmene Marobud, jenž přivedl svůj kmen z Pomohaní na území Čech mezi roky 9-6 př. Kr. Za své sídlo si zvolil Marobudum, které se nacházelo kdesi ve středních Čechách (bývá ztotožňováno s oppidem na Závisti u Zbraslavi). Tento panovník vybudoval mocný stát mezi Dunajem, Labem a Vislou. Římané vypravili proti Marobudově říši vojsko, které proniklo na jižní Moravu a do jižních Čech v r. 6 po Kr. Kvůli protiřímskému povstání v Panonii se však tyto jednotky musely stáhnout. Spory mezi markomanskými náčelníky vedly posléze k rozpadu této říše. Marobud skončil v římském exilu.

Další etapou bojů mezi Římem a kmenem Markomanů byly tzv. markomanské války, které v letech 162-180 po Kr. vedl samotný císař Marcus Aurelius. Markomani měli v té době svého panovníka – Bellomara, k r. 261 pak jiného krále zvaného Attalus. Někdy ve 2. pol. 3. století po Kr. se část Markomanů přesunula do Panonie. Zbytek zůstal v Čechách pravděpodobně do začátku tzv. stěhování národů, možná až do příchodu Slovanů. Římanům se nikdy nepodařilo Markomany si podrobit.

Jméno královny Fritigil, manželky markomanského krále Fredegilda, se objevuje teprve po vpádu Hunů do Evropy (375 po Kr.). K r. 396 po Kr. se dozvídáme z dobových pramenů o tom, že se Fritigil hodlala setkat s biskupem města Milána – sv. Ambrožem (†4. 4. 397). Obrátila se totiž na něj s písemnou žádostí, aby ji poučil o křesťanské víře. (Ona sama patřila ke stoupencům tzv. ariánství.) Fritigil měla v úmyslu obrátit svého manžela na křesťanskou víru a zároveň ho přesvědčit o tom, aby se podrobil Římu. V době, kdy se Fritigil podařilo doputovat do Milána, byl již sv. Ambrož mrtev.

K osobě královny Fritigil se pojí mnoho pověstí. Přesto je její souvislost s českými zeměmi a zejména s Moravou spíše hypotetická. V době, kdy žila, pobývali Markomané již v Panonii (dnešní východní Rakousko a západní Maďarsko); sídlo jejich králů leželo v Burgenlandu.

Souvislostí předkřesťanské Moravy s „křesťankou“ Fritigil je celá řada. Podle pověsti prý založila kostel sv. Máří Magdaleny v areálu olomouckého hradu. Podle jiné pověsti nechala zničit (není jasné, z jakého titulu, když na Moravě v té době již nevládla) pohanský oltář boha lovu v areálu hradu Buchlov na Uherskohradišťsku. Na druhém nádvoří téhož hradu, který byl postaven v polovině 13. století, je údajně skalní průrva, které se říká „Fritigildina jeskyně“.

Podle další pověsti obdržela Fritigil od sv. Ambrože sošku Staré Matky Boží. Tu pak věnovala rezidenci a kostelu Panny Marie na Vinicích v osadě Světničná, kde měla být po smrti pochována. Poté, kdy byl kostel za vlády císaře Josefa II. uzavřen, byla v r. 1785 soška přenesena do farního kostela sv. Anny v Žarošicích u Kyjova na Hodonínsku. Zmíněnou sošku papež Jan Pavel II. dne 21. 5. 1995, během své druhé návštěvy v ČR, korunoval na Svatém Kopečku u Olomouce.

Třebaže se soška Staré Matky Boží dostala do kostela sv. Anny v Žarošicích až v r. 1785, podle místní tradice prý původní kapli založila Fritigil, která zde byla pohřbena. Tato verze vypravování je dokonce zvěčněna na sgrafitových malbách zdejšího církevního komplexu. Vesnici Žarošice získala v r. 1322 pro ženský cisterciácký klášter ve Starém Brně královna-vdova Alžběta (Eliška) Rejčka. Kaple v Žarošicích se již ve 14. století stala významným náboženským centrem. 

K jakým posunům při předávání informací o počátcích křesťanských dějin Moravy docházelo v období baroka, není úplně jasné. Podobné to mohlo být i s tradicí o „křesťanské“ královně Fritigil. Tak např. známý pobělohorský dějepisec Tomáš Pešina z Čechorodu (1629-1680), jehož nejznámějším dílem byl „Mars Moravicus“ (1677), přináší informace, které do té doby nikdo jiný neuváděl. On sám byl přesvědčen o tom, že Moravané byli vlastně Markomané.

Tato hypotéza je sice lákavá, avšak proti přítomnosti Markomanů na území Moravy v době tzv. stěhování národů hovoří jak dobové prameny antických historiků, tak i archeologické nálezy učiněné v posledních desetiletích. Do předmětného období totiž patří i „kamenné mauzoleum“ na Žuráni u Podolí (okr. Brno-venkov) – knížecí hrobka pod mohylou. V ní byla pohřbena žena ve stáří okolo 40 let. Údajně se mělo jednat o Fritigil. Podle způsobu pohřbu (mohyla) bývá tento objekt datován do konce 5. nebo na počátek 6. století po Kr.

Dle názoru odborníků na problematiku stěhování národů se mohlo jednat o významný hrob kmene Langobardů nebo Herulů. Langobardi se přesunuli z našeho území do severní Itálie v r. 568. Herulové žili v 6. století v Podunají a v Potisí; část z nich se přesunula do jižní Skandinávie. To znamená, že prošli územím Moravy. Zda to znamenalo vojenské střety s domorodým obyvatelstvem, nevíme. Ostatně – o této turbulentní době, kdy se jednotlivé kmeny přesouvaly sem a tam, víme velmi málo.

Jak to tedy s oním „křesťanstvím“ markomanské královny Fritigil a s jejím vztahem k Moravě bylo, toho se nejspíš již nedopátráme. Jisté souvislosti tu sice jsou, avšak chybí spolehlivé důkazy. Jediné, co spojuje „křesťanství“ královny Fritigil s tím z doby Velké Moravy, je kult Panny Marie. Ten je časově starší, než bylo uctívání sv. Klimenta, jež je spojováno s činností cyrilometodějské misie po r. 863 na Moravě.

Moderátor J. Šesták si ke svému povídání o královně Fritigil pozval dva odborníky na církevní dějiny: Jarmilu Bednaříkovou z Masarykovy univerzity v Brně a Drahomíra Suchánka z FF UK v Praze. Již dlouho jsem nenaslouchal něčemu tak nudnému a málo srozumitelnému, jako bylo vystoupení těchto dvou úzce zaměřených odborníků. Coby učitelé na základní nebo střední škole by se ti dva „veleodborníci“ sotva uživili. Po 14 dnech by tam skončili. Dnešní mladá generace je totiž náročná a nudu nesnáší. My, starší, jsme jako žáci a studenti bývali trpělivější a více ukáznění. Inu, doba se mění a my s ní…

[Základní informace o královně Fritigil lze najít již v jedné důležité knize z poloviny 19. století. V roce 1863 vydal v Brně archivář Vincenc Brandl „Knihu pro každého Moravana“. Jednalo se o popularizační knížku věnovanou historickému místopisu Moravy. Údaje o Fritigil jsou na str. 92. V souvislosti s obcí Žarošice V. Brandl na str. 247 uvádí, že je zde „krásný poutnický chrám Matky Boží, založený od kláštera Velehradského v 13. století“. Mužský cisterciácký klášter na Velehradě byl založen v r. 1205.]

─────

Můj tip na příští díl pořadu „Historie.cs“

Vzhledem k tomu, že si momentálně připomínáme 80. výročí porážky nacistického Německa ve Druhé světové válce, logicky se nabízí, že další díly pořadu „Historie.cs“ by se měly tímto jubileem zabývat. Nechme se překvapit, zda tomu tak bude, či nikoliv.

Po třech odvysílaných dílech tohoto pořadu s moderátorem Jiřím Šestákem jsem zvědavý na to, co přijde příště. Mám proto tento návrh: Což kdyby se moderátor tentokrát věnoval něčemu, co bezprostředně předcházelo vzniku Velké Moravy? Ten, kdo se zabývá tímto úsekem našich nejstarších dějin, musel nutně narazit na jistou skutečnost: mlčení písemných pramenů o době mezi zánikem Sámovy říše a vznikem Velké Moravy. Jedná se o časový úsek jednoho a půl století, o němž nic nevíme.

A protože se dá logicky předpokládat, že území Moravy nebylo liduprázdné (potvrzují to ostatně archeologické výzkumy pohřebišť Langobardů na Brněnsku), je pravděpodobné, že v tomto období docházelo k formování kmenových území – jako vývojového předstupně pozdějšího Moravského knížectví v čele se „zakladatelem“ vládnoucí dynastie – Mojmírem I. (†846).

─────

Rotunda ve Znojmě a další záhady z nejstaršího období našich dějin

Částečnou odpověď na tuto a jiné podobné, dosud nezodpovězené otázky nám dává známý cyklus nástěnných maleb v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Ten zachycuje bájného Přemysla Oráče, zakladatele dynastie Přemyslovců, s nápisem nad jeho hlavou: „ZAMO“ (= Sámo). 

I tady ovšem existuje onen mnou zmíněný „zmatek“ v datování některých událostí: Francký kupec Sámo se postavil do čela kmenového svazu Slovanů ve střední Evropě, který byl namířen proti Avarům, v roce 623. Tato říše trvala do jeho smrti, tedy do rozmezí let 658-662. Bájný praotec Čech měl údajně přijít na horu Říp v roce 644. A aby ten „zmatek“ mohl pokračovat, kněžna Libuše založila Prahu v roce 723. Všechna tato data patří do onoho sporného období mezi Sámovou říší a vznikem Velké Moravy. Dá se tedy předpokládat, že i na území Moravy žilo nějaké obyvatelstvo, kterému nejspíš i někdo vládl. Jestliže již Sámova říše měla svého panovníka, jistě ho měl i předstátní útvar, jenž předcházel Velké Moravě.

Brněnský historik Jaroslav Zástěra (1921-2001), jehož objevná publikace s názvem „Znojemská rotunda a Velká Morava“ (1990) mohla být vydána až po změně režimu, je dalším z řady badatelů, kteří se pokusili rozplést všechny záhady okolo této rotundy. Zástěrovy závěry jsou podobně dramaticky laděné – jako ostatně i život samotného autora, který se stal obětí obou totalitních režimů: nacistického i komunistického. Důsledkem toho bylo, že jej prorežimní vědečtí kolegové nechali vytlačit až téměř na okraj společnosti. Po změně režimu J. Zástěra své překvapivé poznatky sice mohl svobodně zveřejnit, avšak i pak dělali někteří naši „překabátění“ odborníci z řad historiků i archeologů všechno možné, aby autora vylíčili alespoň jako podivína s nepřijatelnými názory, s nimiž nechce mít nikdo nic společného.

Zástěra, který se stal čestným občanem Znojma, jehož rotundě se mnoho let věnoval, podrobil cyklus nástěnných maleb všestrannému zkoumání. Na základě vlastních zjištění se pokusil o stanovení pořadí předvelkomoravských a velkomoravských panovníků od Sáma až po Rostislava takto: Samo(slav), Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav, Mojmír a Rostislav. Z kožešinové ozdoby knížecího pláště u Libuše, Sáma, Mojslava a Rostislava tento badatel usoudil, že museli mít důstojenství blízké postavení králů.

Tento historik šel ve svých úvahách ještě dál a pokusil se spojit tyto panovníky s jednotlivými centry této říše. Ti, jejichž jména byla zakončena příponou ‒slav, měli sídelní místo ve Znojmě, kdežto rod, jehož jména měla příponu –mír, sídlil v Mikulčicích (Spytimír, Mojmír I.). Sídlem Sáma-Samoslava mělo být Znojmo, kdežto středisko vedlejší linie vládnoucí dynastie leželo prý v Mikulčicích. Jejich přímí potomci, Svatopluk a Mojmír II., již nevládli z Mikulčic, ale z jiného sídla, pravděpodobně v oblasti Starého Města u Uh. Hradiště. Oni byli představiteli rodu Slavníkovců. Pražští Přemyslovci, původně sídlící na Levém Hradci, pocházeli v hlavní linii (počínaje Bořivojem I.) od knížete Rostislava.

I když to na první pohled vypadá jako obyčejné fantazírování, nemusí být daleko od pravdy. Ostatně – archeologické výzkumy z okolí Míčovny na Pražském hradě, které se tam prováděly v 70. letech 20. století, dokládají, že tam byli pohřbeni příslušníci vládnoucí vrstvy. Jejich hrobová výbava se podobá nálezům ze známých velkomoravských lokalit, hlavně z oblasti Starého Města u Uh. Hradiště a z Mikulčic. Osídlení původního knížecího sídla v Mikulčicích končí teprve v polovině 10. století. V důsledku náporu Maďarů pokračovatelé rodu velkomoravských panovníků, Slavníkovci, přesídlili do východních Čech. Jejich novým sídlem se stala Libice nad Cidlinou: také tam vzniklo hradiště podobné tomu v Mikulčicích (= pevnost v lužním lese), nížinný říční hrad.

Záhady okolo Velkomoravské říše pokračují i po jejím „zániku“. K tomu mělo dojít v letech 906-907. Ještě v roce 906 byli Maďaři poraženi od Moravanů. Ve stejné době Maďaři útočili proti Sasům. Podobně prošli územím Moravy v roce 908. O rok dříve, během střetnutí mezi Maďary a Bavory byla svedena v červenci 907 „nejhorší bitva“ u Bratislavy. Zdá se, že nic z toho nebyl zdaleka konec Velkomoravské říše. Všechno nasvědčuje tomu, že život na tomto teritoriu nerušeně pokračoval dál. Ještě okolo roku 910 na území Moravy existovaly čtyři diecéze. Po nástupu saského krále Jindřicha I. Ptáčníka (919) podnikli Maďaři v letech 924/925 nájezd do Saska.

K rozhodujícím událostem na Moravě došlo teprve okolo roku 925. Tehdy je jako svědek na listinách salzburského arcibiskupa uváděn jistý hrabě Mojmír a rovněž jakýsi Svatopluk. Mohlo se jednat o příslušníky dynastie Mojmírovců, snad Mojmíra II. nebo o jeho syny, kteří v letech 924-925 uprchli z Moravy. Podle pobělohorského historika J. J. Středovského v roce 926 zemřel poslední moravský král jménem Svatobog, označovaný jako „svatý“. V téže době, v letech 925-926 byl vysvěcen druhý moravský biskup Silvestr, který vykonával svůj úřad devatenáct let.

─────

Kdo byl záhadný král Olgus?

Podle další pozdní tradice se údajně v r. 939 stal se souhlasem Říma králem Moravy ruský kníže Olgus, který sídlil na Velehradě (= v oblasti Starého Města u Uh. Hradiště). Tuto informaci uvádí ve svých dílech jak T. Pešina z Čechorodu, tak i zmíněný J. J. Středovský. Přepočet data ovšem ukazuje k letům 923-925.

Král Moravy Olgus si podle těchto historiků doby pobělohorské pozval na pomoc polské a ruské oddíly a bojoval v letech 947-949 (= 931-933) s Maďary. Zpočátku jim odolával úspěšně, avšak v posledním roce této války (933) byl poražen a údajně nucen uchýlit se do Julia Montia (= Olomouc). Onen rok 933 odpovídá nájezdu Maďarů do Saska.

Po smrti moravského biskupa Silvestra (†944/945) zůstalo biskupství deset let neobsazeno. Další biskupové pak sídlili v Podivíně, popřípadě v Polešovicích nebo v Kunovicích. Za vpádu Maďarů padl tehdy Velehrad. Moravský král Olgus po své porážce odešel s částí duchovenstva do Polska a na Rus (= Kyjevskou), kde přivedl ke křesťanství kněžnu Olgu. Část duchovních tehdy odešla z Moravy i do Čech.

Výše uvedené údaje, které mohou být pravdivé, avšak nejsou potvrzeny jinými spolehlivými prameny (ty původní, z nichž čerpali T. Pešina nebo J. J. Středovský, se nemusely dochovat), nijak neodporují tomu, co vyplývá z dosud provedených archeologických výzkumů. Je třeba si uvědomit skutečnost, jak malé procento lokalit z doby Velké Moravy bylo až do dneška prozkoumáno. Po roce 1989 žádné systematické výzkumy, jak jsme je znali z období komunistického režimu, nepokračují: ani v Mikulčicích, ani v oblasti Uherskohradišťska.

Být na místě J. Šestáka, pustil bych se do rozplétání záhady „moravského krále“, který se jmenoval Olgus. Přeji tomuto moderátorovi a amatérskému historikovi hodně štěstí, aby tuto i další dosud neobjasněné záhady z našich nejstarších dějin vyřešil. Jedná se o téma, které souvisí s Kyjevskou Rusí. Šestákovi by se mohlo podařit odhalit i dosud zamlčovaná fakta o tom, zda Kyjevská Rus byla státním útvarem „starého Ruska“, nebo „staré Ukrajiny“.

K tomuto tématu připojuji zajímavé vyobrazení z 19. století, které se týká povelkomoravských dějin lokality na území někdejšího „hlavního města“ VM ‒ Velehradu (= Veligradu), jenž ležel na katastru dnešního Starého Města u Uh. Hradiště a Kunovic. Vyobrazení totiž zachycuje českého knížete Břetislava I. na troskách velkomoravského Velehradu, a to okolo roku 1030, kdy tento panovník získal Moravu od Poláků. Na základě provedených archeologických výzkumů dnes již víme, jak vypadaly budovy v tomto „hlavním městě“. Některé byly sice kamenné, avšak nikoli postavené v románském slohu. I nadále se stavělo ze dřeva.

[A ještě pár údajů, které s tímto tématem souvisí. Již zmíněná kněžna Olga (†969), která byla současnicí našeho knížete Boleslava II. (967/972-999), byla pokřtěna jako Jelena a stala se manželkou kyjevského knížete Igora. Po jeho smrti byla regentkou Kyjevské Rusi po boku svého nezletilého syna Svjatoslava Igoreviče. – Jméno Oleg se vyskytuje již před oním moravským králem jménem Olgus. Šlo o Olega Novgorodského, který vládl ve městě Novgorod v letech 879-912.]

8. 5. 2025

‒ RJ ‒

─────

Seznam vyobrazení:

1. Přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy v r. 1039.

2. Sv. Vojtěch a jeho bratr Radim na hradišti Libice nad Cidlinou.

3. Fritigil, královna Markomanů.

4. Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě.

5. Znojemská rotunda, cyklus nástěnných maleb s motivem Přemysla Oráče.

6. Český kníže Břetislav I. na troskách velkomoravského Velehradu.

7. Odkaz na PDF "Nový pohled na počátky českých dějin" (SN č. 4/200

─────

P. S.

Souček skončil, pologramotní blbci v ČT zůstávají…

Dne 6. 5. 2025 Rada České televize odvolala většinou hlasů (15 ze 17) dosavadního generálního ředitele Jana Součka z funkce. Po půl druhém roce tápání, přešlapování na místě a chaotického rozhodování přišlo to, co zákonitě muselo nastat. Co je však ještě horší než toto dočasné „bezvládí“, je fakt, že základy této televize (kvůli nekvalitnímu personálu) jsou již natolik prohnilé, že se tuto instituci v dnešní podobě sotva podaří zachránit.

Souček se začal mylně domnívat, že všechny průšvihy, které sám způsobil (včetně těch, jež mají kořeny v minulosti a na jejichž krytí se podílel), se mu podaří „odčinit“ tím, že prostřednictvím lobbistů dosáhne zvýšení televizních poplatků – za vydatné pomoci všelijakých Lacinů a Rychlíků.

Leč – nestalo se tak. Souček sice padl, ale naděje na to, že jakýkoliv nástupce bude lepší než on, se rovná nule. Než pracně hledat nového ředitele (novou ředitelku), bude pro ČT lepší, když bude tato prohnilá, prolhaná a propagandistická televize zrušena a nahrazena nějakou menší, která bude financována ze státního rozpočtu a jež bude mít nezbytně nutný počet zaměstnanců.

A protože se v obsazení ČT nic nezměnilo (odvolán byl pouze dosavadní ředitel), redaktoři a moderátoři dál pokračují ve všech dosud vypěstovaných a tolerovaných nešvarech. Těm se naučili za „bačování“ posledních dvou ředitelů (Dvořák, Souček), kteří jim poskytovali naprostou volnost, hraničící až se svévolí vůči televizním divákům. Vysílá se dál, jako by se nechumelilo – včetně pravopisných a faktografických chyb, jež často a pravidelně dokumentuji a zveřejňuji.

Možná jste si i vy mysleli, že moderátor ranního zpravodajského bloku „Studio 6“ na ČT1/ČT24 (6:00-10:00), Pavel Navrátil, který patří k oněm přestárlým svazákům z generace „Husákových dětí“, chyby nedělá a na svou práci se poctivě připravuje. Ano, občas je na něm vidět velká soustředěnost. Bohužel – případ, o němž nemohu mlčet, svědčí o něčem jiném.

V rámci tohoto ranního vysílání dne 7. 5. 2025 v 9.42 hod. redaktor Navrátil „zaperlil“ tak, že se to nedalo přeslechnout. Použil totiž tento mluvnicky nesprávný tvar: „s těma dvěmi“. Někteří lidé, zvláště politici, kteří ve škole nezvládli skloňování číslovky „dva, oba“, se dopouštějí (ve snaze být „hyperkorektní“) podobné chyby: Vytvoří patvar, kde je tvar mluvnicky správný (podle příslušného vzoru) zaměněn za ten s dvojným číslem. Právě to se přihodilo Navrátilovi: má to totiž být přesně naopak. Onen správný tvar měl vypadat takto: „s těmi dvěma“.

Proč mě to u televize, kterou již několik let kritizuji za nejrůznější chyby, vlastně překvapuje? Vždyť se jedná jen o dalšího „presstituta“ z té Kubalovy „partičky“, která systematicky podkuřuje neschopnému brněnskému „profesůrkovi“ P. Fialovi. Další z těch, kteří se chovají jako mistři světa, ale přitom neumí vytvořit větu, aby v ní nebyla chyba. I on umí pouze papouškovat to, co mu napíší ti „chytrolíni“ z televizního zázemí. Když má říci něco samostatně a bez přípravy, dopadne to přesně jako s tímto chybným tvarem dvojného čísla.

Ptáte-li se, co s takovými „nemehly“, je to jednoduché: vyhodit. Ať se jdou živit něčím, kde nebudou potřebovat češtinu! S tímto „materiálem“ nemá ČT šanci přežít: dnes ani zítra.

9. 5. 2025

‒ RJ ‒