Svobodné noviny na internetu

Motto: „Velké doby v dějinstvu potřebují především velkých charakterů; tito ale zamítají prostředky zrádné a sobecké.“ (F. Palacký)

Svůj vzpomínkový článek o našem nejznámějším a nejrespektovanějším historikovi 19. století, Františku Palackém (1798-1876), začnu slovy, jimiž jsem před dvaceti lety zakončil 2. část svého článku s názvem: „Otec národa“ František Palacký. Tehdy, v roce 2006, jsme si připomínali 130. výročí jeho úmrtí. Dnes, o dvacet později, ačkoliv kulaté výročí smrti tohoto českého historika a politika doslova klepe na dveře, je v našich médiích podezřelé ticho.

Právě totiž skončil 76. Sudetoněmecký den, výroční zasedání tohoto krajanského spolku v čele s B. Posseltem. Prosudeťácká část novinářských poskoků nežila v uplynulých dnech ničím jiným. Tak moc tomuto „národopisnému“ spolku fandili, až to „přepískli“ a ztrapnili se tím před celým světem. Kdepak „smíření“! Dělali to tak hloupě, že se jim nechtěně podařilo otevřít staré, ještě nezahojené rány z minulých desetiletí konfliktního vztahu mezi Čechy a Němci. Sjezd SdL na území cizího státu nelze totiž považovat za turistický výlet, nýbrž za nepřátelskou invazi. Tu svévolně podnikli, aniž si vyžádali od majitele domu a přilehlých pozemků potřebný souhlas. Pochroumané vztahy se teď budou napravovat další dlouhé desítky let. Pokud se to vůbec podaří…

Ve výše zmíněném článku jsem v r. 2006 napsal toto: „František Palacký je jednou z nejvýznamnějších osobností našich moderních dějin. Jeho podobizna na nás shlíží z tisícikorunové bankovky. Jeho jménem jsou pojmenovány stovky ulic a náměstí po celé naší vlasti, stejně jako druhá nejstarší česká univerzita. Navzdory tomu všemu se ani on (= F. Palacký) „nevešel“ do první desítky osobností v loňské anketě „Největší Čech“. Ale takový už bývá běh dějin. Muž, který se tolik zasloužil o český národ, patří dnes k těm, na něž by někteří naši současníci nejraději zapomněli. Jeho památka přesto žije dál.“

Nebudu unavovat čtenáře přehledem všeobecně dobře známých údajů ze života i z veřejného působení F. Palackého. Pro ty čtenáře, kteří si již všechny tyto skutečnosti nevybavují, protože uplynuly desítky let od doby, kdy se to ve škole učili, nabízím formou PDF k přečtení obě části zmíněného článku (odkaz na toto PDF je ZDE).

Jelikož osobnost našeho slavného historika je stále inspirující, a to i 150 let po jeho smrti, rád bych upozornil na některé zajímavé výroky tohoto vědce a politika, jež se týkají soužití mezi Čechy a Němci. Právě skončený sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v „německém“ městě Brně (Brünn) je totiž jedinečnou příležitostí na tato polozapomenutá vyjádření, která mají trvalou platnost, upozornit a připomenout je. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby ten „cirkus“ okolo sjezdu Posseltova „národopisného“ spolku mohl F. Palacký sledovat, možná by své starší výroky ještě dále upřesnil a „aktualizoval“ je.

Jak si všimli mnozí z nás, Němci jsou stále stejní: nadutí, velkopansky rozkazovační, nepoučitelní a nenapravitelní v opakování stále týchž chyb. Navíc přesvědčení o svém výjimečném postavení v Evropě i v celém světě, z něhož vyvozují mylný závěr, že to je předurčuje k tomu, aby jiným národům vládli a vyžadovali od nich respekt a poslušnost.

Vývoj samostatné ČR a SR po zániku společného státu (1992) potvrdil, že stále platí jisté historické „prokletí“: pro Čechy je to vztah k Německu a pro Slováky jejich soužití s Maďary, které trvalo nepřetržitě 900 let. Historik F. Palacký si tato fgakta dobře uvědomoval. Na základě historické zkušenosti vypozoroval, že v tisíciletých dějinách česko-německých vztahů se střídají etapy klidného soužití (jako mezi dobrými sousedy) s těmi „divokými“ fázemi, jež bývají doprovázeny válečnými událostmi.

My teď žijeme 81 let po skončení Druhé světové války. Tu vyvolalo nacistické Německo, které bylo na hlavu poraženo a po desítky let okupováno vítěznými mocnostmi. Potřebná sebereflexe se, bohužel, u Německa nedostavila. Naopak vidíme posilování militaristických tendencí, které byly vždy pro tuto zemi osudné. Kancléř F. Mertz se již vidí příštím „Führerem“. Zatímco A. Merkelová fantazírovala o „obohacení“ Německa muslimským obyvatelstvem, Mertz se opájí myšlenkou, že by mohl stát v čele vojsk, která porazí odvěkého rivala – Rusko. V obou případech se jedná o krátkozrakou politiku. Nelze porazit stát, který má tolik jaderných hlavic, kolik jich má Rusko. Tady pohádka o „Drang nach Osten“ končí.

─────

A zde je pár dobových výroků F. Palackého o Češích, Němcích, ale i jiných národech Evropy:

● Slované měli vždy rádi svobodu

„Svoboda je ten největší dar Boží, kterého člověk si přáti může; ona jest základem blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí a nejedná dobře… Slované všichni bývali odjakživa svobody více milovní než jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebepotřebnější vždy jen neradi a jakoby z donucení…“

● O smyslu českých dějin

„Vyložilť jsem na jiném místě, kterak celá historie česká, co do hlavního obsahu svého, jest ustavičné stýkání a potýkání se Slovanství s Němectvím, a to téměř ve všech oborech působení lidského. Ví to již, tuším, každé dítě, že v osudném zápasu tom, ačkoli nerovni počtem a silou hmotnou, obstáli jsme nejednou nejen čestně, ale i slavně: to však ještě na málo vešlo v obecnou známost a musí teprv snažně připomínáno býti, že kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha, nežli mocí fysickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy.“

● Národ, který povstal z mrtvých

„Českým Slovanům vždy hrozilo nebezpečí, aby nebyli od Němců pohlceni. Proto se jako pozoruhodný jeví fakt, že zachovali přec národnost svou až po dnešní den přes pronikavé katastrofy. (…) Tak byli Češi jedinou bitvou přemoženi [na Bílé hoře, 1620], avšak při známém umění vítězově stačilo, aby celý národ byl takovým způsobem potlačen, že něco podobného sotva kde v dějinách se opakovalo. (…) Ale právě zde se ukázalo, že ani nejlépe vypočítaná opatření lidské chytrosti nic trvalého nesvedou proti věčným zákonům přírody: neboť češství již polomrtvé probudilo se znenadání tím rychleji k životu, čím více se namáhali, aby je úplně udusili a pohřbili.“

● Věčně nedospělí Češi

„Znám já, tuším, lépe než jiní vlastenci starý ten nezpůsob Čechů, ba Slováků, že rady svých starších, kdekoli jim není po chuti, neposlouchají, aniž považují, že v každé hromadě lidu, která cokoli hodného vyvésti chce, potřebí je především autority, jednoty a kázně. Nedostatek této jest od věků i příčinou i hlavní známkou věčné naší nedospělosti politické. Jiní slovanští kmenové proto již zahynuli, my pak ještě hyneme. Téměř zoufám, kdykoli rozjímám na mysli osudnou tuto povahu národa svého. Pokud v této věci neoblíbíme si proměny, nadarmo bude usilování naše, nemnohých a nesvorných, proti mnohým a svorným, prodlužujeme snad jen sami krutý zápas k vlastní bolesti své, konečné záhuby přece uchrániti se nemohouce.“

● O české národní povaze

„Úhony a vady mravní národu našeho jsou rozličné: ale jedna z nejpřednějších a nejškodlivějších jest jistě ta, které po česku téměř ani jmenovati neumíme, ačkoli ona sžitá již od věkův samé kořeny pospolitého života našeho: míníme luxus v nejširším toho slova smyslu. Čech a Slovan vůbec umí mnohem lépe chovati se v neštěstí nežli ve štěstí. Jest jemný a schopný, přičinlivý a důmyslný, horlivý a neústupný: ale také smyslný a marný, nepečlivý o budoucnost a nestálý, bujný a bažný.“

● Češi – „opičí národ“?

„První Dalimil, poslední Komenský povodili pád svého národu od marnosti a bujnosti té… Důkaz na tj. i sám náš nedostatek národního českého kroje… Jelikož Čechové již před šesti stoletími počali dobývati a pohříchu zasluhovati příjmí „opičího národu“, an prý všeho se chytá i víc napodobuje, co vidí u sousedův svých. (…) Němec umí nejen jmění dobývati, ale i s dobytým hospodařit… Protož maje vždy něco peněz pohromadě, snadno vkupuje se v dědinu zadluženého Čecha.“

● Češi ‒ most mezi Německem a Slovanstvem

Česká národ sám jediný, k německému co roveň k rovni a přiloživ a od více než tisíciletí do svazkův nejužších s ním vstoupiv, uhájil až podnes národnosti své, a jakkoli mnoho německého do života svého pojal i duchovně zažil, nepřestal proto býti slovanským národem, i dnes ještě tatáž z dějin, jako z povahy zeměpisné, úloha jemu se klade: sloužiti za most mezi Německem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Evropě vůbec.“

● Poselství vyslovené krátce před smrtí

„Máme mnoho vlastenců, kteří rádi se honosí vlastenectvím, ale nečiní ničeho ve prospěch vlasti a národa svého. Náš národ jest v nebezpečí velikém, všude obklopen nepřáteli, já však nezoufám a doufám, že národ dovede odolati všem, bude-li totiž chtíti… Minulost za sebou má národ český skvělou… Teď potřebí, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali. To jest jediná závěť, kterou bych národu svému, takřka umíraje, odkázal. Nechť nemyslí naši mladí, když budou vlastenčit, že to dostačí, vzdělávat se musí, sebe i celý národ, což není tak těžké, abychom předčili vzdělaností sousedy německé, vždyť to s tou vzdělaností německou není tak. A když všichni naši vlastenci upřímně a pravou vzdělaností pracovati budou, pak nemám strachu o naši národnost a národ náš. Ten se udrží sám, dokud bude chtíti, a více než jeho nepřátelé si přejou. A aby všichni synové pracovali ve prospěch vlasti rozšiřováním vědy a osvěty, to dejž Bůh!“

● „O národ se nebojím…“

„O národ svůj já při tom nebojím se příliš. Třebas by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm i železem, chováť on v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoli.“

Bylo by zajímavé dozvědět se, co by F. Palacký poradil Čechům v jejich dnešní nelehké situaci v rámci měnící se situace v Evropě a ve světě. Dokázal-li předpovědět porážku Německa v příštích válkách, poradil by jistě i nám, jakou cestou se vydat, aby nás někdo „nepohltil“.

V každém případě je dobré vědět, odkud a kam kráčíme. Zdá se, že ne každému z našich politiků je to jasné.

25. 5. 2026

‒ RJ ‒

─────

P. S.

R. HEYDRICH: „…a Čech tady nemá koneckonců co pohledávat.“

aneb Co na 76. Sudetoněmeckém sjezdu v Brně nezaznělo, ač mělo…!

Malý historický exkurs

Informace o tom, že nový ministr školství hodlá během sedmi let provést zásadní proměnu naší vzdělávací soustavy (měli jsme tady v minulosti taky jednoho takového „borce“, Z. Nejedlého, který naše školství „zmršil“ takovým způsobem, že jsme se z toho dodnes nevzpamatovali), mne přivedla k malé vzpomínce na nedávnou minulost.

Právě před 80 lety, dne 20. 1. 1942, se totiž konala na břehu jezera poblíž Berlína, v Grossen-Wannsee, jedna zajímavá konference. (Na jednání byl přítomen i R. Heydrich.) Jejím jediným bodem byla koordinace tzv. konečného řešení židovské otázky („Endlösung“). Následoval proces systematické, „průmyslové“, likvidace Židů z celé tehdejší Evropy. Kdo nestačil utéci včas, nejlépe do zámoří, skončil v plynových komorách Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech.

Němečtí nacisté, kteří měli obzvláštní zálibu v systematičnosti, nezapomínali ve svém fanatickém tažení za světovládou „nordické rasy“ ani na národy, které považovali za rasově nevhodné a rovněž určené k postupné likvidaci – hned po Židech a Romech. A tak již na podzim 1941 přišel nástupce říšského kancléře K. von Neuratha, SS-Obergruppenführer a generál Policie Reinhard Heydrich (27. 9. 1941 přijel do Prahy, aby převzal tento úřad po svém předchůdci) s myšlenkou „konečného řešení české otázky“.

Svou představu o tom, jak by to mělo proběhnout, sdělil zastupující říšský protektor na neveřejném setkání s nacistickými špičkami v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava (v přítomnost státního tajemníka a pozdějšího německého státního ministra v Protektorátu – K. H. Franka), jež se konalo dne 2. 10. 1941, tři dny po Heydrichově nástupu do funkce, v Zasedací síni Černínského paláce v Praze. (V této budově, která dnes patří Ministerstvu zahraničí ČR, tehdy sídlili oba mocní muži: R. Heydrich i K. H. Frank.)

Výtah z nejpodstatnějších myšlenek Heydrichova „konečného řešení české otázky“ je připojen jako příloha na konci tohoto článku. Nejdůležitější části tohoto projevu jsou zvýrazněny tučným písmem. Z celého Heydrichova vystoupení v Černínském paláci je zřejmé, že se jednalo o člověka, jehož myšlení bylo ryze pragmatické a předvídající případná úskalí při realizaci takto náročné a složité „operace“.

Milovník šermu a vážné hudby R. Heydrich dokázal dovedně klamat tělem i dobře skrývanými úmysly: byl nejen úskočný, ale i náležitě cynický – jako typický nacista. Jeho věrnost ideologii NSDAP připomínala mnohé pozdější pravověrné komunisty: také on se bál, že jeho nepřátelé na něho něco „vyhrabou“, aby mu zabránili v uskutečnění smělých plánů na nadějně se rozvíjející politickou kariéru. I v jeho případě se potvrdila platnost známého úsloví: „Žádný strom neroste do nebe.“ Obávaný „Řezník z Prahy“ skončil na pitevním stole pražské nemocnice na Bulovce. Jak potupný konec pro člověka, který měl slíbeno, že se v nejbližších týdnech stane říšským protektorem v Paříži!

Ale shrňme si to! Heydrichův plán měl tři body: 1. „Rasově vhodné“ osoby, nejlépe děti s modrýma očima a s plavými vlasy, poněmčit. 2. „Rasově nevhodné“ osoby sterilizovat, aby nemohly mít děti, ale využívat jejich pracovní síly pro potřeby Třetí říše, protože lidé „na práci“ jsou potřeba v každém režimu. (Dobře to věděli i komunisté, a proto zřizovali tábory nucených prací, v SSSR „Gulag“.) 3. Všechny ostatní osoby, včetně ideových odpůrců nacistického režimu („dobré rasy“), zastřelit nebo fyzicky zlikvidovat jiným způsobem. (Němci pro tento postup používali eufemismus: „zvláštní zacházení“.)

A nyní to nejpodstatnější, proč jsem se rozhodl na tento problém upozornit: poněmčení „rasově vhodných“ jedinců se mělo odehrát v relativně krátkém čase ‒ během sedmi let. Že to tak doopravdy fungovalo, potvrzuje osud některých dětí z vypálené obce Lidice u Kladna, které se dostaly na vychování do německých rodin. Kdyby válka neskončila porážkou nacistů, byly by z těchto dětí Němci – k nerozeznání od těch ostatních. Nacistické plány naštěstí nevyšly. A to je dobře.

26. 3. 2022

‒ RJ ‒

─────

Příloha:

PROJEV zastupujícího říšského protektora, SS-Obergruppenführera a generála Policie R. HEYDRICHA ze dne 2. 10. 1941, pronesený na setkání nacistických špiček v Černínském paláci a zabývající se rovněž „konečným řešením české otázky“ (Úryvek)

„… Příslušníci strany (= NSDAP), pánové! Z rozkazu Vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha. (…)

(…) A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor… Musí nám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti Východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, ‚citadelou Evropy‘… Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. (…)

(…) Je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je aktivita a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřeními atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s Říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavně když zůstane klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru…  Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli plnit svou práci… Vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. (…)

(…) Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá koneckonců co pohledávat. – A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení.“ (…)

(…) Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimiž můžeme dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotit veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového i národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. (…)

(…) Musíme mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé:

Jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit.

Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu? Jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na Východě je hodně místa. (…)

Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v Říši či jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti… Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva… U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného než… postavit je nakonec ke zdi. (…)

(…) Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout Vůdce. Avšak plánovat to a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít.“

A jaký z toho plyne závěr? Heydrichovo „Endlösung“ (= konečné řešení) pro celý český národ by se dalo vyjádřit třemi body: 1. poněmčit; 2. sterilizovat; 3. zastřelit. Co se týkalo poněmčení „rasově vhodného obyvatelstva“, ke splnění tohoto záměru se počítalo s dobou sedmi let.

(Citace byla převzata z knihy Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka: Bomba pro Heydricha, Praha 1964, str. 64-79.)

[SN č. 3/2022, vloženo 28. 3. 2022]

Červeně zvýrazněné části Heydrichova projevu jsou obzvláště důležité. Použité slovo „verbež“ (jak se to podobá slovníku Fialovy koalice) plně odpovídá oblíbenému sousloví německých okupantů: „české svině“ (zdravím plukovníka O. Foltýna) nebo „český ksindl“. Foltýn i Demetrashvili jsou zachyceni na některých ze zveřejněných fotografiích z brněnského sjezdu sudeťáků. Inu, svůj k svému!

─────

Odkaz na dotyčný článek:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2022/politici--peclive-vazte-slova--ktera-pronasite-.html