Svobodné noviny na internetu

Kdo pamatuje minulý režim, ten jistě zaznamenal, že byl již od počátku 80. let 20. století v postupně se prohlubující krizi ekonomické, politické a morální. „Revoluční“ řešení se proto zdálo být zcela logické.

Po čtyřech desetiletích předstírání, že u nás budujeme jakýsi „socialismus“ (ve skutečnosti se jednalo o státní kapitalismus), komunistický režim, opírající se o ideologii marxismu-leninismu a mocensky podřízený Sovětskému svazu, se vyčerpal natolik, že stačilo málo a celý systém se rozpadl jako domeček z karet.

Na konci 80. let pak už jen stačilo do kulis této „Potěmkinovy vesnice“ strčit prstem – a bylo hotovo. Moc najednou, k údivu všech, těch „připravených“ i těch ostatních, nepřipravených, ležela na ulici jako shnilé jablko z komunistického „stromu poznání“.

A nezůstalo jen o toho. Protože zafungoval „dominový efekt“, rozpadla se během několika měsíců jak celá tzv. světová socialistická soustava, tak i „mozkový trust“, odkud to všechno bylo po desítky let řízeno – SSSR. Od té doby dělá postsovětské Rusko (Ruská federace) všechno pro to, aby se z pozice regionální mocnosti, kam se po zániku bipolarity Západ-Východ „propadlo“, opět vyšvihlo do původních mocenských výšin, kdy se SSSR dělil o světovládu s USA.

Leč momentální situace není tomuto řešení nakloněna. Dokonce ani po předčasném jásotu ze zvolení nového amerického prezidenta, který se stále více ukazuje být „neřízenou střelou“. Téměř rok od zvolení prezidentem je čím dál zřejmější, že D. Trump bude muset ‒ chtě nechtě ‒ respektovat tradiční politiku „jestřábů“. Ti nakonec vždycky srovnali každého prezidenta: naposledy se jim to podařilo u černošského „experimentátora“ B. Obamy.

Nejsem sám, kdo již řadu let prožívá to, co bychom mohli označit jako déjà vu. Mám totiž stále neomylnější pocit, že jsme za posledních 28 let udělali „kolečko“ a vrátili se tam, odkud jsme v listopadu 1989 vyšli poté, co jsme zahájili naši cestu k obnově svobody a demokracie. Popravdě: moc se nám to nepodařilo a nejsme na tom o mnoho lépe než před „pádem“ komunistického režimu.

Už zase žijeme v zemi permanentně naštvaných lidí, kteří nadávají na všechny a na všechno. Opět jsme tu MY a ONI. Ti ONI jsou polistopadoví mocní (rádi si říkají „elita“, ale jsou to spíš jelita), kteří se opevnili ve svých pozicích podobně jako někdejší komunističtí vládci předtím, než to na konci roku 1989 „odpískali“.

Ano, všechno nasvědčuje tomu, že se blížíme k dalšímu historickému mezníku. Étos „sametové revoluce“ z roku 1989, spjaté se jménem exprezidenta V. Havla, za bezmála tři desítky let vyprchal, stejně jako radost z politických a společenských změn z konce roku 1989. Jsme jako loď, která uvízla na mělčině.

Ta změna nepřišla náhle, ale byla jako známá „plíživá kontrarevoluce“: postupně se vkrádala do našeho života, až se z listopadové „revoluce“, která byla pouhým předáním moci z rukou jedné garnitury do rukou jiné, pečlivě vybrané a předem na příslušných místech odsouhlasené, stala skutečná kontrarevoluce neboli „návrat ke starým pořádkům“.

Přiznejme si, že polistopadový režim, který nebyl schopen vyrovnat se s dědictvím toho předchozího, postupně erodoval, ztrácel přitažlivost i dech. Dodržování principů demokracie, právního státu i obhajoba lidských práv nejen u nás, ale i ve světě už tolik netáhnou. Naopak sílí volání po vládě tvrdé ruky.

Opravdu se svět kolem nás proměnil do té míry, že už se opět „postaru žít nedá“, jak to kdysi tvrdívali naši komunisté? Změnili jsme se my, občané tohoto státu, nebo je to všechno způsobeno jinými činiteli? A kterými?

Evropa prochází nejtěžší zkouškou od konce 2. světové války. To není novinářská nadsázka, nýbrž holý fakt, s nímž se musíme naučit žít. Migrační vlna z let 2015-2016, podnícená uměle vyvolanými „arabskými jary“, tímto nezodpovědným „vývozem demokracie“ do zemí s jinou kulturou a mentalitou lidí, stejně jako nerozvážné otevření hranic ze strany německé kancléřky A. Merkelové, prověřily sílu demokracie i základů právního státu v hlavních evropských zemích, zejména v Německu a ve Francii.

Ani jedna z obou zemí (o těch ostatních ani nemluvě) v této zkoušce neobstála. Možná i proto, že Německo již nemá druhého K. Adenauera či H. Kohla, kdežto Francie se stala „hračkou“ v rukou politicky a lidsky nevyzrálého mladého muže, který se nedopatřením stal prezidentem republiky. Ani on totiž není osobností typu generála Ch. de Gaulla.

A jak je na tom naše země? Je to naprostá katastrofa! V době, kdy je válka doslova na spadnutí, máme v čele státu tak slabé politiky, že by si ve složitější situaci nevěděli rady. (Napadá mě, zda by nám s tím nemohl pomoci známý lidovecký mudrlant a údajný odborník na „krizové řízení“ – Mgr. et Mgr. et Mgr. Tomáš Zdechovský. Ty tituly neznamenají, že se mi zasekla klávesnice, ale tento politik je má skutečně takto uvedeny ve Wikipedii.)

V takovém případě hrozí, že bychom se mohli stát snadnou kořistí některého ze silných sousedních států. V minulosti jsme to již zažili: nejprve to byla okupace německá a později i sovětská (ruská). Kolaborantů těch i oněch máme u nás tradičně dost, aby se o to postarali.

A proč o těchto záležitostech píši? Je totiž před důležitými volbami a svět se opět, více než sedmdesát let od konce poslední velké války, dostal do nebezpečného pohybu. Nejen kvůli migraci, ale i v důsledku nestability v místech probíhajících lokálních válečných konfliktů, či kvůli neukojeným ambicím některých regionálních mocností (Turecko, Írán aj.). Vyhrocená situace okolo jaderného programu KLDR se tak může stát začátkem 3. světové války.

Myslet si, že nás se to nebude týkat, protože tady žádné migranty nemáme a místa potenciálních válečných konfliktů jsou daleko odsud, je víc než naivní. Svět nebyl nikdy tak propojený, jako je tomu dnes.

A aby toho nebylo málo, v této „nekomfortní“ situaci se budou konat naše parlamentní volby. Od nich si někteří politici slibují víc, než mohou přinést. Co však ukáží zcela nepochybně, bude fakt, že na obzoru není žádná osobnost, kterou bychom tak naléhavě potřebovali. Nenabízí ji žádná z kandidujících stran ani hnutí, i když se někteří jejich předsedové chovají málem jako „ředitelé zeměkoule“.

Tato osobnost musí být symbolem čestnosti, poctivosti, pravdomluvnosti, zásadovosti a statečnosti. Nemůže jí být člověk podezřelý z mnohamilionového podvodu, který lže, jako když Rudé právo před rokem 1989 tisklo, a jenž je zosobněním všeho zla předlistopadového režimu.

Již jen z tohoto výčtu je zřejmé, že tímto „spasitelem“, který nás bez úhony provede další dějinnou zkouškou, nemůže být slovenský oligarcha Andrej Babiš. Potřebujeme politika zkušeného, morálně pevného a ochotného položit za svůj národ i vlastní život. Předpokládaný vítěz podzimních voleb tato kritéria nesplňuje. Bohužel.

V této situaci bychom potřebovali, aby moudrá kněžna Libuše znovu vyslala své posly do Stadic. Obávám se však, že nového Přemysla Oráče tam již nezastihnou. Místo něho mohou potkat jedině nějakého agronoma, který má na starosti rozlehlé lány s řepkou olejkou, patřící Agrofertu.

Ale dost nářků a historických reminiscencí! Vždyť volby klepou na dveře a my se na ně musíme zodpovědně připravit. Tak, abychom mohli do čela státu postavit takové osobnosti, jež unesou tíhu historické odpovědnosti za věci příští.

Jsem přesvědčen o tom, že takoví lidé se mezi 7539 kandidáty letošních voleb přece jen najdou.

24. 9. 2017

PhDr. Rostislav Janošík