Edukace: za čtyři, kontext: za pět. Čili: ČT zrušit bez náhrady!
Stává se zřídkakdy, že by mě Česká televize (ČT) něčím překvapila. A to tak moc, že z toho mohu mít radost nebo aspoň dobrý pocit. Obvykle tomu bývá naopak. Přesto nevylučuji, že tentokrát se kdosi z této instituce pokusil touto formou napravit dlouhodobě špatnou pověst této televize. Přesto to dopadlo jako obvykle: špatně.
V České televizi platí od nepaměti, že „levá roka neví, co dělá ta pravá“. Je to prosté: těch 2900 lidí, kteří jsou tam zaměstnáni, se sotva mlže osobně znát, natož aby byli schopni se na něčem smysluplném dohodnout. Proto tam všechno končí nezdarem, jelikož i ty nejlepší záměry se buď někomu podaří zhatit, nebo se to samo jaksi „zadrhne“.
Protože bych nerad vypadal jako škarohlíd, připouštím, že reportáž o olomouckém arcibiskupu J. K. Matochovi, jež upozornila na jednu ze smutných kapitol našich novodobých dějin, totiž pronásledování církví ze strany komunistického režimu v letech 1948-1989, přinesla sice některé málo známé informace, avšak představovala spíše mediální výkřik v naší bezbožné době. V ateistickém duchu vychovaní novináři dnes hovoří o církvi (zejména římskokatolické), ale nevědí o tom skoro nic. K čemu pak je takovéto divadýlko dobré? V podstatě k ničemu. Pouze to má vyvolat ve veřejnosti dojem, že se ČT o tyto záležitosti zajímá.
Možná se i vy, pokud jste tu krátkou reportáž, která byla zařazena do hlavního zpravodajského pořadu „Události“ (ČT1/ČT24, 5. 9. 2026, 19:00), viděli, ztotožníte s mým stanoviskem a spolu se mnou se autorů zeptáte: K čemu je obyčejnému televiznímu divákovi dobré, aby věděl, že v obci Pitín na Uherskobrodsku (leží na tzv. Vlárské dráze mezi Bojkovicemi a Hrádkem u Slavičína) místní občané uctili památku svého rodáka, olomouckého arcibiskupa J. K. Matochy. když jsme se o problematice pronásledování duchovenstva i prostých věřících nedozvěděli skoro nic? Zkrátka: Jedna izolovaná informace bez uvedení potřebného kontextu, je nám doopravdy k ničemu. Již zítra si to nebude nikdo pamatovat.
Ano, právě v tom totiž spočívá jeden z největších problémů dnešní ČT. Nejenže nedokáže „edukovat“ televizní diváky o faktech, o nichž se ve škole žáci a studenti nedozvěděli buď vůbec nic, nebo jen velmi málo, avšak pracovníci ČT navíc nejsou schopni tyto poznatky zasadit do potřebného věcného nebo historického kontextu.
Považoval jsem za nutné této krátký, vysvětlující úvod předeslat k tomu, o čem budu v následujících řádcích psát, poněvadž to považuji za důležité. Jedná se totiž o další případ, který názorně potvrzuje, že ČT beznadějně uvízla na mělčině a neví, co se bude dít dál. Nestačí jen odvysílat krátkou informaci a ponechat na divácích, aby si s tím nějak poradili. Jelikož i já patřím k těmto divákům, postavím se na jejich stranu a budu požadovat, aby se dozvěděli něco víc, než mohla obsáhnout zhruba dvouminutová reportáž, a to v situaci, kdy se historii v ČT nikdo pořádně nevěnuje. („Historie.cs“ je spíše karikaturou vzdělávacího pořadu.)
A ještě jednu výtku si neodpustím. To, o čem budu v následujících částech tohoto článku psát, by měl sdělovat televizním divákům (formou doplňujícího komentáře k oné reportáži) někdo jiný než já. Pokud je mi známo, náboženskými otázkami se v ČT zabývá Centrum náboženské tvorby. Jako dramaturg náboženských a publicistických pořadů tam občas vystupuje i M. Horálek. (Vyskytuje se jak v ČT, tak i v Českém rozhlase Plus, věnuje se dokonce i myslivosti a osvětě). Tentokrát tu „osvětu“ přenechal bývalému zlínskému zpravodaji ČT J. Kvasničkovi. Inu, Horálek toho má moc, a proto nemůže všechno stihnout!
Vraťme se však k původní informaci. V již zmíněných „Událostech“ nás dne 5. 9. 2026 (ČT1/ČT24, 19:00) moderátorka J. Peroutková seznámila s touto informací: „Obec Pitín uctila olomouckého arcibiskupa Matochu otevřením památníku.“ Následovala reportáž J. Kvasničky, která nám nabídla pohled na účastníky této akce v Pitíně. Několik vět v této reportáži pronesl i současný olomoucký arcibiskup J. Nuzík. Zde je odkaz na zmíněnou reportáž:
●●●
Zahraničně politický „kontext“
Na jedné straně je dobře, že ČT tuto reportáž zařadila do hlavního zpravodajského pořadu dne, na straně druhé musím konstatovat, že ji měla ještě doplnit o celkový kontext, a to nejen československý, ale i zahraničně politický. Vždyť podobně neutěšené poměry ve vztazích mezi komunistickou mocí a církví panovaly i v zemích, jež se po Druhé světové válce ocitly v sovětské zájmové sféře (= země střední a východní Evropy).
Větším či menším represím byla vstavena církevní hierarchie i obyčejní věřící občané ve všech těchto státech. Přesto platí, že rozsah těchto represí v Československu byl nesrovnatelně větší než v sousedních zemích – Polsku a Maďarsku. Obě tyto země měly ve svém čele mimořádně statečné představitele římskokatolické církve, kteří se sami stali oběťmí pronásledování, avšak v době začínající „destalinizace“ (nepokoje v polské Poznani 1956, maďarské protikomunistické povstání 1956) se postavili na správnou stranu dějin.
Rozdíly byly ovšem i jinde. Například v sousedním Polsku nebyl na rozdíl od ČSR nikdo z kritiků komunistického režimu popraven. (Vedoucí představitel polské komunistické strany (= PSDS) W. Gomułka byl pouze vězněn. Jinak tomu bylo ovšem v případě polského primase Stefana WYSZYŃSKÉHO (1901-1981), který byl zároveň i arcibiskupem hnězdenským a varšavským. Wyszyński byl v období vrcholícího stalinismu v září 1953 zatčen a (podobně jako u našich církevních hodnostářů) až do podzimu 1956 internován. Po propuštění na svobodu si vymohl, aby se věznění biskupové mohli vrátit do svých diecézí.
A nyní k tomu „kontextu“. Poté, kdy se do čela PSDS (= komunistická strana Polska) znovu dostal z vězení propuštěný W. Gomułka, nastalo tzv. gomułkovské tání. Jeho součástí byl i změny, o nichž se nám, v ČSR, mohlo jen zdát: propuštění politických vězňů, zmírnění cenzury, zastavení násilné kolektivizace a částečné oživení vztahů s katolickou církví. V každém případě se jednalo o viditelný pokrok. Podobná byla situace v Maďarsku, byť tam byl průběh onoho povstání mnohem dramatičtější. Tak se stalo, že obě tyto země byly na konci 80. let 20. století nejlépe připraveny na změnu režimu po pádu Berlínské zdi (1989).
Zatímco nepokoje dělníků v Poznani přerostly v potyčky s represivními složkami komunistického státu v Polsku (padlo při nich asi 50 lidí a stovky jich byly zraněny), situace v Maďarsku byla nesrovnatelně bouřlivější. Během protikomunistického povstání v Budapešti, při němž zasahovaly jednotky Rudé armády (pod vedením maršála I. S. Koněva), byly tisíce občanů zabity a statisíce Maďarů utekly do zahraničí – přes otevřenou hranici s Rakouskem. Povstání začalo studentskou demonstrací dne 23. 10. 1956 a skončilo zásahem okupačních jednotek Rudé armády, které tady byly rozmístěny po skončené války a po podpisu mírové smlouvy s Maďarskem (10. 2. 1947 v Paříži). Po potlačení nepokojů dosadili Sověti do čela prosovětského režimu J. Kádára; vůdce povstání I. Nagy byl v r. 1958 popraven.
Tady podobnost vývoje v Polsku a Maďarsku končí. Zatímco J. Kádár zůstal v čele Maďarska až do r. 1989, „polepšený“ stalinista W. Gomułka (patřil k tvrdým prosazovatelům invaze do ČSSR v srpnu 1968) byl smeten další vlnou nespokojenosti Poláků v r. 1970. Během nepokojů v přístavních městech Gdynia, Štětín a Elbląg bylo 44-46 osob zastřeleno, přes 1000 zraněno a kolem 3000 zatčeno. Gomułka dne 20. 12. 1970 odstoupil z čela Polské sjednocené dělnické strany (PSDS).
Podobně prestižní postavení v čele římskokatolické církve v Maďarsku měl kardinál Jószef MINDSZENTY (1892-1975), jenž byl zároveň i ostřihomským arcibiskupem a knížetem-primasem maďarským. Patřil k politickým vězňům nacismu i komunismu. V roce 1956 se z něho stal symbol maďarského odporu proti komunistického režimu. Teprve nedávno, v r. 2021, byl prohlášen za blahoslaveného (= beatifikace). Mindszenty byl velkým kritikem „marxistického zla“. V roce1948 byl zatčen a o dva roky později (1950) odsouzen na doživotí. V rámci zahájeného procesu „destalinizace“ byl v r. 1955 z vězení propuštěn. O rok později (1956) se již zúčastnil maďarského protikomunistického povstání. Po jeho potlačení žil 15 let na velvyslanectví USA, od r. 1971 pak pobýval v Rakousku; zemřel v r. 1975 ve Vídni.
●●●
Represe KSČ paralyzovala činnost římskokatolické církve v ČSR
To, co platí o počtu popravených za protikomunistickou činnost v zemích střední a východní Evropy, a sice to, že v ČSR jich bylo nejvíc (248 osob), se týká i postavení římskokatolické církve. Většina vysokých církevních hodnostářů byla v letech tzv. rudého teroru (1948-1956) buď zatčena, odsouzena a uvězněna, nebo dlouhodobě internována. Tímto způsobem dosáhli držitelé komunistické moci toho, že církev sice formálně existovala dál i v těchto nesvobodných poměrech, avšak arcibiskupové a biskupové v českých zemích, ale i na Slovensku, nemohli vykonávat svůj úřad. Plnohodnotná správa diezécí byla suspendována na pouhý formální úřední výkon subalterních činovníků. Některá biskupství zůstávala desítky let neobsazena, a to až do pádu komunistického režimu. Výrazně horší byla situace na Slovensku, kde se represe dotkly i řeckokatolické církve.
─────
Arcibiskupové a biskupové, internovaní komunistickou mocí:
● Pražský arcibiskup Josef BERAN (1888-1965): internován v letech 1949-1965, a to zpočátku (1949-1951) přímo v budově Arcibiskupského paláce na Hradčanech, od r. 1951 až do r. 1965 na těchto místech po celém území Čech: Roželov, Růžodol, Pabenice, Mukařov a Radvanov. Z internace byl propuštěn teprve v r. 1963, ale i nadále měl zákaz zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. V roce1965 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem. Režim Beranovi povolil odjet do Vatikánu, kde již zůstal. Zemřel v r. 1969 a je pochován ve svatopetrské bazilice. Beranovým nástupcem se se souhlasem komunistické moci (= byl spolupracovníkem StB) stal František Tomášek (1899-1992): zprvu jako apoštolský administrátor pražské diecéze (1965-1977) a následně jako arcibiskup pražský a primas český (1977-1991).
● Litoměřický biskup Štěpán TROCHTA (1905-1974): internován v letech 1949-1953, v r, 1954 odsouzen na 25 let vězení, v r. 1960 amnestován (ještě před tím podepsal spolupráci s StB), 1968 rehabilitován. Od r. 1968 mu bylo povoleno opět spravovat litoměřickou diecézi. V důsledku nátlaku církevního tajemníka biskup Trochta zemřel na mrtvici (6. 4.1974). Následujících 15 let byl úřad biskupa neobsazen. Teprve v r. 1989 (ještě před pádem komunistického režimu) byl jmenován novým biskupem Josef Koukl (1989-2003).
● Brněnský biskup Karel SKOUPÝ (1886-1972): internován v letech 1950-1963. Od r. 1953 až do r. 1963 byl držen na utajovaných místech v naprosté izolaci; od r. 1963 žil pod dohledem StB v charitním domě Žernůvce u Tišnova. V červnu 1968 se znovu ujal úřadu biskupa, avšak po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy bylo jeho působení znovu omezováno. Zemřel dne 2. 2. 1972 v Brně. Od té doby až do roku 1989 znemožňoval komunistický režim jmenování jeho nástupce. V letech 1972-1990 vedl diecézi kapitulní vikář Mons. L. Horký. Po změně režimu se stal novým biskupem Vojtěch Cikrle (1990-2022).
● Českobudějovický biskup Josef HLOUCH (1902-1972): internován v letech 1950-1963 v bývalém františkánském klášteře Čtrnácte sv. Pomocníků v Kadani, od r. 1952 v Růžodolu u Liberce, 1953 v zámečku Myštevsi u Nového Bydžova, 1954 v Šebetově u Boskovic, později v Paběnicích. Z internace byl propuštěn v r. 1963. Následoval ozdravný pobyt ve Františkových Lázních a v Koclířově u Svitav. Pražské jaro 1968 umožnilo Hlouchovi návrat do diecéze. Nová šikana přišla v souvislosti se sovětskou okupací ze srpna 1968. Dne 10. 6. 1972 Hlouch zemřel poté, kdy byl předchozího dne zbit příslušníky StB. Jako jeden z nejpronásledovanějších biskupů byl J. Hlouch navržen na beatifikaci. Od jeho smrti v r. 1972 až do r. 1990 byla diecéze neobsazena: spravoval ji kapitulní vikář J. Kavale. Po změně režimu se novým biskupem českobudějovickým stal Miloslav Vlk (1990-1991) a po něm Antonín Liška (1991-2002).
● Olomoucký arcibiskup Josef Karel MATOCHA (1888-1961): internován v letech 1950-1961. Papež Pius XII. jej jmenoval arcibiskupem v březnu 1948. Úřad mohl vykonávat pouze do Velikonoc 1950, kdy byl nezákonně internován a izolován komunistickou mocí. Jeho spolupracovníci byli zatčeni a vězněni (Zela, Tomášek). Matocha nesměl vycházet ze své rezidence, byl pod dohledem StB, nemohl číst noviny ani poslouchat rozhlas. Od r. 1952 úřad spravoval generální vikář J. Glocar. Matocha zemřel v r. 1961 v Olomouci a byl „tajně“ pohřben v rodném Pitíně na Uherskobrodsku. V r. 1999 mu byl „in memoriam“ udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy. V r. 2026 byl plně rehabilitován.
Po Matochově smrti komunisté znemožňovali, aby byl úřad arcibiskupa znovu obsazen. Na nátlak KSČ byl jmenován titulárním biskupem a apoštolským administrátorem olomoucké arcidiecéze Josef Jaroslav VRANA (1905-1987), avšak Vatikán toto jmenování odmítl a ponechal dotyčnému pouze správu diecéze. Tento stav trval až do smrti J. Vrany a de facto do pádu komunistického režimu. Vrana byl členem sdružení „Pacem in terris“, ale i spolupracovníkem StB, a to již od roku 1964. V materiálech StB figuruje pod reg. č. 9976, 19455 a 25444 a s krycím jménem „Malý“. (Necenzurované noviny č. 15/1992, str. 142) Ve svazcích StB je mylně uvedeno příjmení s dlouhou samohláskou: „Vrána“.
─────
Odsouzení a věznění církevní představitelé:
● Spišský biskup Štefan BARNÁŠ (1900-1964): zatčen v lednu 1950, odsouzen 1951 na 15 let vězení.
● Řeckokatolický biskup Pavel Peter GOJDIČ (1888-1960):zatčen v dubnu 1950, odsouzen 1951 na doživotí, zemřel ve věznici v Leopoldově dne 17. 7. 1960.
● Pomocný biskup olomoucký (generální vikář olomoucké arcidiecéze) Stanislav ZELA (1893-1969): zatčen v červenci 1950, odsouzen v r. 1950 na 25 let těžkého žaláře, propuštěn na svobodu 1963; dožil v charitním domě v Radvanově u Tábora.
● Spišský biskup Ján VOJTAŠŠÁK (1877-1965): zatčen v září 1950, odsouzen v r. 1951 na 24 let těžkého žaláře. Diecéze byla bez biskupa až do r. 1989.
● Tajný biskup Ladislav HLAD (1908-1979): zatčen v září 1950, odsouzen v r. 1950 na 3 roky těžkého žaláře.
● Řeckokatolický biskup Vasiľ HOPKO (1904-1976): zatčen v říjnu 1950, odsouzen v r. 1951 na 15 let těžkého žaláře.
● Trnavský biskup Michal BUZALKA (1885-1961): zatčen v červenci 1950, odsouzen v r. 1951 na doživotí.
● Pomocný biskup olomoucký František TOMÁŠEK (1899-1992): zatčen v červenci 1951 a až do r. 1954 internován v tzv. centralizačním klášteře v Želivi; v r. 1954 propuštěn bez soudu, a to pravděpodobně v souvislosti s jeho podpisem spolupráce s StB.
● Královéhradecký biskup Karel OTČENÁŠEK (1920-2011): zatčen v červenci 1951, odsouzen v r. 1954 na 25 let těžkého žaláře.
─────
V souvislosti s „Akcí K“(= kláštery) byli v r. 1950 zatčeni tito představitelé řeholních řádů:
● Převor benediktinského kláštera v Břevnově Anastáz OPASEK (1913-1999): odsouzen v r. 1950 na doživotí.
● Opat premonstrátského kláštera v Želivi Bohumil Vít TAJOVSKÝ (1912-1999): odsouzen v r. 1950 na 20 let vězení.
─────
V nové vlně soudních represí byli v roce 1960 odsouzeni:
● Tajně vysvěcený biskup Ladislav HLAD (1908-1979):odsouzen v r, 1960 již podruhé, a tona 9 let žaláře.
● Tajně vysvěcený biskup Dominik KAĽATA (1925-2018): odsouzen v r. 1960 na 4 roky žaláře.
● Biskup nitranský Ján Chryzostom KOREC (1924-2015): odsouzen v r. 1960 na 12 let žaláře.
● Pomocný biskup banskobystrický Peter DUBOVSKÝ (1921-2008): tajně vysvěcen 1961, odsouzen v r. 1962 na 6 let žaláře.
─────
Nelze se nezmínit o dvou případech mimořádně krutého, ba bestiálního chování vyšetřovatelů StB vůči kněžím:
● Dne 25. 2. 1950 zemřel na následky krutého mučení číhošťský farář Josef TOUFAR (1902-1950): zatčen v lednu 1950, a to v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem-Vyšetřovatelé StB ve věznici Valdice u Jičína tohoto kněze hrubým fyzickým násilím nutili k přiznání o tom, že zinscenoval pohyby křížku na oltáři kostela v Číhošti. V důsledku krutého zacházení ze strany „bicího komanda“ StB došlo u Toufara k vnitřnímu zranění. Ani přes urychleně provedenou operaci v tzv. Borůvkově sanatoriu v Praze se Toufarův život nepodařilo zachránit.
● Podobný případ, kdy se StB doslova „utrhla ze řetězu“, se odehrál v souvislosti s tzv. Případem Babice (= zastřelení tří funkcionářů MNV ve zdejší škole dne 2. 7.1951). V rámci rozsáhlého vyšetřování byli zatčeni i tři římskokatoličtí kněží, kteří byli následně odsouzeni k absolutnímu trestu, ačkoliv dva z nich byli v době vraždy již ve vazbě: Václav Drbola (†3. 8. 1951), František Pařil (†3. 8. 1951) a Jan Bula (†20. 5. 1952). Faráři J. Bula a V. Drbola byli před několika měsíci (6. 6. 2026) v Brně prohlášeni za blahoslavené.
─────
Represe vůči římskokatolické církvi v ČSR vyvrcholily v r. 1950. V noci z 13. Na14.4.1950 jednotky SNB (= komunistický policie) uskutečnily „Akci K“ (= kláštery). Při ní byly přepadeny mužské kláštery: celkem 2192 řeholníků bylo převezeno do tzv. centralizačních klášterů v Želivi a Béci. Obdobná akce byla na podzim 1950 uskutečněna i vůči ženským klášterům: z 11 896 bylo 9000 řeholnic umístěno ve zdravotnických zařízeních. Dohromady zaniklo 600 řeholních domů a klášterů.
Tímto výčtem není rozsah represí ze strany komunistické moci vůči římskokatolické církvi ani zdaleka vyčerpán. Jedná se o jednu z nejtemnějších kapitol našich moderních dějin.
29. 9. 2026
‒ RJ ‒
─────
Seznam vyobrazení:
1. Stefan Wyszyński (1901-1981), primas polský.
2. Jószef Mindsenty (1892-1975), maďarský kníže-primas.
3. Josef Beran (1888-1965), arcibiskup pražský, primas český a kardinál.
4. Štěpán Trochta (1905-1974), litoměřický biskup.
5. Karel Skoupý (1886-1972), brněnský biskup.
6. Josef Hlouch (1902-1972), českobudějovický biskup.
7. Josef Karel Matocha (1888-1961), arcibiskup olomoucký a metropolita moravský.
8. Josef Jaroslav Vrana (1905-1987), komunisty dosazený apoštolský administrátor olomoucké arcidiecéze.
─────
Odkaz na další články o tomto tématu:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-9-2023/pred-sto-lety-zemrel-arcibiskup-antonin-cyril-stojan.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2022/arcibiskup-j.-graubner-neni-zadna-vyhra-v-loterii.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2019/jubileum-kardinala--ktereho-komuniste-vyhnali-ze-zeme.html
