Sjezd pětiprocentní KDU-ČSL: další nevolitelná strana
Motto: „Nevýrazná strana si zvolila nevýrazného předsedu.“ (T. Okamura)
„Neskutečný jarmark marnosti“?
Výraz v titulku jsem si vypůjčil od jednoho čtenáře z internetu, který těmito slovy komentoval právě probíhající sjezd lidovců v Brně (29.-31. 3. 2019). Jediné, zač lze organizátory této celostátní sešlosti pochválit, je to, že zvolili právě toto místo konání. Tím ovšem pozitivní hodnocení končí. KDU-ČSL znovu potvrdila, že je stranou, jež setrvale míří ven z Poslanecké sněmovny. Brzy se stane politickým subjektem, který bude v příštích letech hrát čím dál tím okrajovější roli, až zcela zmizí v propadlišti dějin.
U politických stran je to podobné jako u lidí: rodí se, žijí a umírají. KDU-ČSL, dnešní „jubilantka“, se ocitla v závěrečné fázi své existence: ještě pár roků bude vegetovat na krajské a komunální úrovni. A pak se postupně vytratí. Po čase si na ni nikdo ani nevzpomene. V Čechách, jak známo, se zapomíná velice rychle.
I když: ne všechno na tomto sjezdu dopadlo úplně špatně. Bylo téměř kompletně obměněno stranické vedení. Řekl bych, že mnohem víc, než si „režiséři“ této rošády naplánovali. Inu, vůle delegátů je přece zákonem a ani sebelepší „předvýběr“ těchto zástupců sjezdového jednání na výsledku nic změnit nemůže. Někdy totiž dochází ke spontánním projevům nespokojenosti, když už pohár trpělivosti přetekl.
Bělobrádkova „parta“ politických kariéristů a „vyžírek“, rekrutujících se z generace „Husákových dětí“ (je to to nejhorší, co se u nás urodilo), přivedla svou stranu až na hranici volitelnosti.
Abych nebyl jen negativní: Za úspěch považuji to, že se podařilo do předsednictva zvolit nadějného lidoveckého komunálního politika, dnešního brněnského místostarostu – Petra Hladíka.
To by byl předseda strany! Je ještě relativně mladý (34 let), neokoukaný a má jiskru v oku. Je to přesně to, co tato strana potřebuje! Nikoli unavené čtyřicátníky, kteří jsou již za zenitem a od nichž se nic nového čekat nedá. V čele strany by totiž měl stát někdo, na koho se dá taky „koukat“. Marek Výborný ke „koukání“ není – nanejvýš přes sluneční brýle.
A ještě jednu perličku, která by mohla uniknout pozornosti: KDU-ČSL se přejmenovala. Někteří novináři to zaznamenali a vyjádřili takto: KDU-ČSL se mění na KDU-ČSL. To není vtip, ale tvrdá realita, či spíše test IQ pro funkcionáře i řadové členy této strany.
Strana prý již nebude používat rozepsaný název, nýbrž pouze zkratku. (Podobnou cestou chtěli jít také „socani“ a hodlali si na sjezdu odhlasovat nacistickou zkratku: SD.) To proto, aby lidem nevrtalo hlavou, co že znamená ta „Křesťanská a demokratická unie“, jež nikdy žádnou unií nebyla a není jí ani dnes. Je to prosté: z Luxovy plánované „unie“ sešlo a zůstal pouze velkohubý, nicneříkající, prázdný název.
Toť celé tajemství onoho „přejmenování“. Velký vzor německé koalice CDU-CSU se rozplynul jako pára nad hrncem. Ať žije památka stranického „guru“ – J. Luxe! Tak trochu to připomíná velkého čínského „kormidelníka“ Mao Ce-tunga v podmínkách „zaprděného“ Babišova Lepšího Česka. Čest vaší práci, soudruzi lidovci!
Nový název strany byl na sjezdu odhlasován, nicméně i tady se drobná chybička vloudila – mrška jedna. Lidovci opět nebyli důslední – jako s tou volbou nevolitelných stranických „vykopávek“ do celostátního výboru. Jakápak „Československá strana lidová“?! Snad „Česká strana lidová“! Masarykovské Československo přece zaniklo k 31. 12. 1992. Ale dost možná to někdo z dosavadního vedení KDU-ČSL nezaregistroval. Ne každý umí číst a psát a už vůbec sledoval dění okolo sebe. Stává se to zejména lidem s velice nízkým IQ. Léčit se to nedá. Dotyčný s tím bude muset žít až do smrti.
Sjezd skončil a delegáti se zase rozjedou do svých domovů. Někteří možná i popřemýšlejí, proč je na tom ta jejich strana tak špatně. Lepší to už bohužel nebude. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že pozornost našich médií, která byla na tento sjezd upřena, byla zcela nepřiměřená. ČT se snaží být až příliš politicky „korektní“ – ke své škodě. Blízká budoucnost zcela jistě potvrdí pravdivost mého konstatování. Nepochybuji o tom.
Po svém víkendovém sjezdu se KDU-ČSL zařadila do fronty tradičních politických stran, které se staly pro občany této země nevolitelnými. Již v květnových volbách do Evropského parlamentu se o tom všichni přesvědčíme.
●●●
Občané a voliči to vidí jinak!
Když píšu „voliči“, nemám tím na mysli voliče KDU-ČSL, kteří jsou ochotni zvolit i osobu zcela nevolitelnou a beznadějně profláknutou, např. vesnického podvodníčka O. Benešíka ze Strání, jehož případem se již zabývá Policie ČR. Přesto tento lidovecký politik našel v sobě tolik drzosti, že na sjezd do Brna přijel a nechal se tam zvolit alespoň do celostátního výboru KDU-ČSL, když šanci na obhájení funkce místopředsedy strany neměl. Bohužel i tato příhoda je dalším potvrzením toho, do jak hluboké krize se KDU-ČSL dostala. Je to předsmrtná křeč. Pak už bude následovat jedině politický funus.
Co se týká lidoveckých voličů, tradičního elektorátu, jejich počet se rok od roku snižuje: voliči stárnou, vymírají a zůstávají omezeni na pár výrazných, religiózních regionů. Bez některých moravských krajů a přilehlého území východních Čech, které bylo historicky vždy „spádové“ směrem k Moravě, by se KDU-ČSL dávno ze Sněmovny vytratila. Zlínský hejtman J. Čunek a jeho „kamarád", toulající se medvěd ze Slovenska, to už nezachrání!
Aby politici poznali, která bije, měli by pozorně číst reakce občanů na internetu. Někteří to doopravdy dělají a považují tuto zpětnou vazbu pro svou práci za důležitou. Přesto je stále ještě dost těch zástupců politických stran (tradičních i nesystémových), kde jakákoliv sebereflexe chybí. Když je někdo zamilován do sebe, není mu pomoci. Takový jedinec je vydán na pospas osudu. Rovněž já nikdy neopomenu spolu s příslušným článkem pročíst i reakce čtenářů pod tímto textem. Bývá to velmi poučné.
Kdyby to poctivě dělali také všichni naši politici, ušetřili by si nejedno zklamání a zbavili by se zbytečných iluzí o sobě i o dalších lidech. V politice totiž není nic hloupějšího než podléhat falešnému optimismu a věřit nesplnitelným snům. Kdyby se tím předáci politických stran a hnutí důsledně řídili, byli bychom v budování demokracie a právního státu mnohem dál a Babiš by již mnoho měsíců neseděl v premiérském křesle, ale na tvrdé pryčně některé z našich věznic.
Namátkově jsem si vypsal několik čtenářských postřehů, jimiž na internetu okomentovali průběh nejnovějšího sjezdu KDU-ČSL. V reakci na Bělobrádkův hlavní sjezdový projev (29. 3. 2019), v němž se nezapomněl pochválit (sebechvála smrdí, jak známo), ale i utrousit pár kritických slov o chybách, které padají na jeho „přemoudřelou“ hlavu, jeden čtenář napsal: „Už dlouho jsem se tak nenasmál, když Blbobrádek pronášel svůj soudružsko-budovatelský plamenný projev. Ten mi dal. To bylo jak „Na stojáka“. Jeden kameňák za druhým. On vůbec neví, která bije. Vypadalo to, jako by s přehledem vyhráli volby.“
A jiný čtenář k tomu poznamenal: „Politickou prostitutku nikdy nemohu volit.“ Další čtenář byl ještě kritičtější a docela adresný: „Idiot a lhář Jurečka je dobrý tak do prasečáku.“ Připojuji ještě volný sled dalších postřehů: „KDU-ČSL je symbolem politické prostituce.“ – „Černokněžníci se do Sněmovny nedostanou.“ – „Lidovec ve vládě – liška v kurníku.“ – „Lidovec do domu – hůl do ruky.“ – „Tuhle prodejnou kostelnickou žumpu už nezachrání ani sám ďábel.“ Ano, některé z těchto čtenářských názorů vypadají jako dobře promyšlené slogany pro příští volby. Jistě brzy budou a lidovci v nich mají šanci na úspěch naprosto minimální.
●●●
M. Výborný – další lidovecký „obchodník s deštěm“?
Při hodnocení právě probíhajícího sjezdu KDU-ČSL, oné známé Luxovy „klidné síly“, bychom neměli zapomínat na více či méně výstižná hodnocení, která jsou obsažena již v novinových titulcích. Stále totiž platí (i v čase elektronických médií), že „titulek prodává noviny“.
Většina novinářů, kteří o lidoveckém sjezdu psali, vcelku bez výhrad ocenila rychlou personální obměnu ve vedení KDU-ČSL. I na můj vkus to mělo větší dynamiku, než bychom od „klidné síly“ očekávali. Personální „zemětřesení“ bylo spíše spontánní reakcí na neutěšený stav, na „zabetonovanost“ poměrů ve stranických špičkách KDU-ČSL. Ještě i ten J. Bartošek měl vypadnout – a bylo by „vymalováno“. Takto provedená „rošáda“ je jen další, nevěrohodnou snahou udržet se u koryt za každou cenu. Strana si tím podřezává větev, na níž sedí.
Z unifikovaných novinářských reakcí (pryč jsou časy skvělých novinářů, jako byl K. Havlíček, J. Neruda či K. Čapek) „vyčníval“ jako jediný, nepřehlédnutelný objektivní postřeh redaktora Štěpána Maláta (Forum24, 28. 3. 2019), který reaguje na rozhovor jednoho z kandidátů na funkci předsedy strany – M. Výborného pro server Novinky.cz. Novinář Malát dal svému článku příznačný titulek: „Lidovecká cesta do holdingu“.
Myšlen je samozřejmě Babišův Agrofert, který slovenský oligarcha v čele české vlády (to je paradox, pane Ferdinande Vaňku!) údajně nevlastní, jak nás neustále ujišťuje, i když opak je pravdou. Problém spočívá nikoli v ochotě příštího předsedy KDU-ČSL stát se novou oligarchovou „nevěstou“, nýbrž v tom, že Babiš má momentálně nevěsty dvě (mnohoženství je u nás trestné) a o další zájem nemá. Nevěsty, jak známo, bývají zbytečně náročné a jejich „fungování“ leze do peněz, kterých ani zázračně zbohatlý miliardář nemá nazbyt.
A ještě něco. Kandidát na nového předsedu KDU-ČSL, M. Výborný, prý prohlásil: „Neděláme revoluci.“ A jedním dechem dodává, že chce pokračovat v tom, co začal Bělobrádek. V této souvislosti se mi vybavily citáty politiků z doby před padesáti lety, krátce předtím, než do čela ÚV KSČ zasedl slovenský kolaborant a vlastizrádce G. Husák. Tehdy se také posrpnoví kapitulanti, kteří 26. 8. 1968 podepsali tzv. Moskevský protokol, zaklínali tím, že pokračují v „politice Ledna 1968“. Přitom titíž lidé potichu a tajně, za zády občanů, začali připravovat půdu pro nástup tzv. normalizace. Z polednových „reformátorů“ se přes noc stali posrpnoví „normalizátoři“ – signatáři „pendrekového“ zákona ze srpna 1969 (Dubček, Svoboda, Černík). Jak prosté!
Zažil jsem tu dobu na vlastní kůži a dobře si to pamatuji dodnes: Z včerejších signatářů výzvy „Dva tisíce slov“ (taky jsem ji v létě 1968 podepsal) se o pár měsíců později stali zastrašení zbabělci, kteří se ochotně přiznávali k tomu, že se nechali od „nepřátel socialismu“ pomýlit a že nedokázali dostatečně čelit nahlodávání jejich víry v neomylnost sovětských soudruhů v čele s L. I. Brežněvem. Opravdu ostudná kapitola našich moderních dějin, na kterou by lidé nejraději zapomněli, kdyby to šlo! Také dnes prožíváme jednu z opakujících se kapitol těchto dějin, v nichž jsou v roli „hrdinů“ obyčejné lidské „onuce“, které dobrovolně hrbí hřbet před novými uchvatiteli moci.
Souhlasím s tím, že Výborný a jeho „nový tým“ žádnou revoluci v KDU-ČSL neprovedou. Bude jim k tomu chybět jak ta „jiskra“, jež by revoluci zažehla, tak elán (slovo entuziasmus bych v této souvislosti považoval za zcela nepatřičné) a chuť něco změnit. Jako obvykle – zůstane jen u planých slibů.
Vždyť jen co bylo zvoleno nové předsednictvo, už se začínají šikovat lidovečtí europoslanci, aby na sebe upozornili, když při předchozí volbě žádné místo na stranickém Olympu nevybojovali. Tři dosavadní bruselské „nuly“ zůstaly nulami skutečnými a jiné to nebude ani za dva měsíce, až půjdou voliči (půjdou-li vůbec) k eurovolbám. Tou hlavní motivací, která žene lidovecké kandidáty do „evropských“ voleb, je totiž výhradně vidina balíku peněz, který za své „nicnedělání“ dostanou. No, neberte to, když vám to sami dávají, že ano! Takovou výnosnou „trafiku“ by doma nesehnali.
Nový předseda KDU-ČSL M. Výborný, který je původní profesí učitel dějepisu (podobně jako já), musí dobře vědět, že revoluce se nedají dělat se „starými tvářemi“ a vyčpělými „idejemi“. Kromě toho v nich teče krev. Na právě probíhajícím sjezdu KDU-ČSL nebyla prolita ani kapka této vzácné tekutiny. Ba dokonce: neukápla ani slzička těch, kteří ve vedení strany skončili.
Například přítel sudetských Němců D. Herman se již odhodlaně postavil se „zbraní“ v ruce (= jalovým žvaněním) na pomyslnou barikádu proti Babišově ministryni M. Novákové. Tentokrát nebojuje za strýčka Bradyho ani za tibetského dalajlámu, nýbrž za provincii Tchaj-wan, v jejímž čele kdysi stával vůdce Kuomintangu – gen. Čankajšek.
Za pozornost stojí ještě jeden čtenářský postřeh, který hodnotí výsledky sjezdu takto: „Klidná síla, co chce být u všeho.“ Je tam zjevná narážka na poněkud „kontroverzní“ minulost této strany a na její „kolaboraci“ s KSČ. (Této problematice bude věnován samostatný článek, a proto se omezím pouze na toto povšechné konstatování.)
Z hodnocení politiků, kteří sjezd buď navštívili, nebo se o něm alespoň nějak vyjádřili, považuji za nejvýstižnější pouze jediné. Jeho autorem je T. Okamura (SPD): „Nevýrazná strana si zvolila nevýrazného předsedu.“ Na rozdíl od SPD, ale i ODS či Pirátů, trpí většina parlamentních stran a hnutí problémem personální a ideové vyprázdněnosti. Ve svém čele nemají autentické osobnosti, nanejvýš druhořadé sólisty, oklopené komparzem „roztleskávačů“. Proto se některá z těchto politických uskupení nacházejí ve stadiu klinické smrti. Při životě je udržují „přístroje“ a strach z toho, že přijdou o koryta a nová již neseženou.
●●●
Bělobrádkovo sebeoslavné „plkání“ stranu nezachrání…
Chtěl jsem původně použít slovo „kecy“, ale útlocitní čtenáři a zejména ctihodné dámy, zatížené na nazrzlé blonďáky, by mi to určitě neodpustili. Proto jsem zvolil mírnější výraz, i když musí být každému zřejmé, že to byly „kecy“. (Babiš by řekl: „Bělobrádkovy kecy v kleci“.)
Až po čase najdou političtí komentátoři, politologové i historici odvahu, aby pojmenovali věci pravými jmény, budou jistě hodnotit právě končící „Bělobrádkovu éru“ v čele KDU-ČSL velmi kriticky. Bělobrádkovi se sice podařilo vrátit tuto stranu do Sněmovny (poté, co ji C. Svoboda v r. 2010 stáhl pod 5 %), zkonsolidovat členskou základnu i stranické finance (určitě to nebyla snadná etapa vývoje), avšak po r. 2013 došlo právě vinou Bělobrádkovy nezodpovědné „koaliční“ politiky k novému postupnému úpadku, jenž vrcholí právě v těchto dnech.
Strana je opět na pěti procentech a šance, že by jako Fénix již podruhé povstala z popela, se téměř rovná nule. Nenechme se mýlit sebeoslavnými výkřiky, které s volbou M. Výborného do čela KDU-ČSL na sjezdu zazněly. Fénix totiž nevstává z popela každý den, ba ani každý rok.
Musím uznat, že některé myšlenky, které Bělobrádkovými ústy na sjezdu zazněly, mi připadaly povědomé, jako by je dosavadní předseda KDU-ČSL opsal z mých starších komentářů, zveřejněných v letech 2017-2018. (Pozn. 1) Čili: nic nového, jen pozdní přiznání chyb, na něž jsem já sám upozorňoval bezprostředně poté, kdy k nim došlo. Zkrátka: tak pozdní sebereflexe u člověka, jehož jméno je ověšeno tituly zepředu i zezadu, je poněkud smutnou vizitkou této osoby. Pochybnosti o výšce IQ takového člověka se nabízejí samy od sebe.
Inu, Bělobrádkův politický „domeček z karet“ se neplánovaně, právě na probíhajícím sjezdu KDU-ČSL, sesypal. Vlastní vahou. Nemyslím si, že to byla „řízená destrukce“. Spíše se jednalo o nechtěný důsledek dlouho neřešených vnitřních problémů této strany. Problémů, jež Bělobrádek držel pod pokličkou, aby je nemusel řešit. Ať si to „vyžerou“ ti, kteří přijdou po něm.
Během „zabetonovaných“ let, kdy stál v čele KDU-ČSL P. Bělobrádek (2010-2019), se z tohoto tradičního politického uskupení stala strana „korytářů“ a „trafikantů“, placených ze stranické pokladny. Teď, když je zřejmé, že peníze nebudou, protože občané lidovce volit odmítají, začne propouštění personálu stranických sekretariátů (totéž již probíhá v ČSSD a KSČM) po celé republice a dalších osob, napojených na kasu v paláci Charitas na Karlově náměstí v Praze.
Také KDU-ČSL, podobně jako další „tradiční“ strany, představuje „zahnívající rybník“ s línými kapry a bez štik. A kdybych chtěl být hodně škodolibý, napsal bych, že KDU-ČSL je jen další „Potěmkinovou vesnicí“ naší nepovedené polistopadové demokracie.
●●●
Projevy kandidátů na nového předsedu KDU-ČSL
Jako první vystoupil se svým projevem Marek Výborný. Ve druhé volbě dostal 256 hlasů a stal se novým předsedou strany. (O něm viz kapitolu: „Bude M. Výborný doopravdy výborný?“) Jeho projev byl dynamický, formálně dobře vystavěný a měl solidní jazykovou úroveň. Nechyběl v něm ani emocionální náboj, což celý řečnický projev ještě umocňovalo. Popravdě, co se obsahu sdělovaných skutečností týkalo, se jednalo o obyčejné „práskačství“ – jako z dílny Babišových učedníků. Žalovat na kolegy a spolustraníky, s nimiž sdílím poslaneckou lavici, to je dnes nejspíš nový „level“ naší vrcholné parlamentní politiky.
Zatímco po formální stránce nebylo projevu prvního kandidáta co vytknout, horší to bylo po stránce morální. Tady M. Výborný totálně propadl a novým předsedou strany se stát neměl. Tak se totiž slušný člověk a navíc politik chovat nemůže a nesmí! Ale protože někteří lidovečtí politici dnes představují ten nejhorší politický a lidský odpad, je to vcelku pochopitelné a málokoho to překvapí. Ostatně i M. Jurečka označil Výborného projev za „podpásovku“. Já bych to nazval „sviňárnou“.
Jako druhý v pořadí zazněl narychlo připravený řečnický příspěvek do té doby neznámého kandidáta na nového předsedu – Jaroslava Vlacha z okresní organizace Praha-západ. Z jeho logicky strukturovaného vystoupení, v němž hovořil zejména o potřebě nové dynamiky pro tuto stranu, jsem si zapamatoval to, že chce „okysličit“ KDU-ČSL.
Třebaže byl J. Vlach ze všech kandidátů nejstarší, jeho projev hodnotím jako nejkoncepčnější, politicky skvěle ukotvený a myšlenkově nejbohatší. Nevýhodou, která se projevovala od samého začátku, byla nepřipravenost, zbytečný chvat, a tudíž malá šance na úspěch. Kdyby si to autor připravil alespoň den před sjezdem, dopadlo by to jistě daleko lépe. (Vlach nakonec dostal pouhých 10 hlasů.) Jak se zdá, Vlachovo vystoupení nicméně rozhýbalo zdánlivě klidnou hladinu lidoveckého „zahnívajícího rybníka“. A volba předsedy nakonec dopadla úplně jinak, než se původně předpokládalo.
V porovnání s J. Vlachem měli ostatní kandidáti svá vystoupení pečlivě nacvičená jako opičky v cirkuse. Nechyběly ani podbízivé formy projevu. Za nepsaného „vítěze“ byl totiž předem považován nejstarší kandidát z původně ohlášené trojice – Jan Bartošek. Ve skutečnosti dopadl nejhůř a do užší volby se vůbec nedostal. Zajistil si tím své následné zvolení řadovým místopředsedou strany. S výrazným rozdílem byl poražen také M. Jurečka (dostal 124 hlasů). Bartoškův kandidátský projev, plný frází a prázdných slov, nakonec delegáty vůbec nezaujal. To i ten „nepřipravený“ J. Vlach dopadl líp – po stránce obsahové i formální.
Bartošek tak svým projevem potvrdil to, co ví každý, kdo občas sleduje jeho řečnická vystoupení v Poslanecké sněmovně. Je to (stejně jako M. Výborný) pouze politik okresní úrovně. (Podobně je na tom šéf Senátu ČR – J. Kubera.) To, že se někdo prodere do jisté funkce, ještě zdaleka z této osoby nedělá osobnost. Někdo zůstane „okresním strejcem“ až do konce života. Bartoškova funkce předsedy poslaneckého klubu je maximum dosažitelného. Na víc nemá. Kromě toho byl ze všech kandidátů nejošklivější. Také v politice totiž platí jistá nepsaná zásada: „Politik musí vypadat tak, aby se na něj dalo dívat a aby se ho děti nebály.“
●●●
Vyprávěnky hanáckého „stréca“ M. Jurečky
Zatímco Bartoškův projev za mnoho nestál a nezaslouží si ani můj samostatný komentář, „představení“, které předvedl „pasáček vepřů“ Marian Jurečka, si pár slov přece jen vyžaduje. Dokonce pár vět, případně souvětí. Oceňuji Jurečkovu hudební vložku v podobě jeho hry na tubu i vystoupení jeho kapely – jako příjemné zpestření jinak nudného stranického rokování.
Ve svém kandidátském projevu M. Jurečka nemluvil o straně, o jejím programu ani dalším směřování, nýbrž výhradně o sobě. Byl to ryze narcistní spektákl pro naivní voliče a spolustraníky ve sjezdovém sále. Něco takového by skutečně solidní politik nikdy neměl udělat. Ten je tady totiž od toho, aby realizoval myšlenky své strany, nikoliv aby se zviditelňoval a dělal ze sebe „celebritu“. Politika byla, je a bude vždy především o idejích, ne o „šoumenech“. Ti mají u nás dost platforem, kde se mohou uplatnit.
A teď pár kritických slov o samotném „Slovákovi“ z Hané – M. Jurečkovi. Pro toho, kdo sledoval jeho účinkování v Sobotkově/Babišově vládě, v níž dlouhou dobu nahrával oligarchovým byznysovým zájmům, jak se dalo očekávat (nezapomínal při tom ani na svou rodinu), nemusím nic vysvětlovat. Všechno je jasné a není k tomu potřeba přidávat žádnou žurnalistickou „omáčku“.
Jen netuším, kdo v letech 2014-2017 Ministerstvo zemědělství ČR pod Jurečkovým jménem ve skutečnosti řídil. Jsem si jist tím, že tento ambiciózní lidovec tam hrál pouze „druhé housle“. (Podobně to bylo s D. Ťokem, který byl jen ministrem „stínovým“: rozhodovali jiní, ale odskáče to za ně vyhazovem tento „nestavitel dálnic“.) Kdyby skutečně intenzivně pracoval, což si při jeho obtloustlé figuře nedovedu představit, stěží by mohl v pracovní době rozesílat po sociálních sítích své přitroublé tweety, navíc s pravopisnými chybami. (O hrubých slovních útocích na hlavu státu ani nemluvě.)
Čím M. Jurečka upoutal mou pozornost téměř okamžitě, kdy se zjevil ve vysoké politice, byla jeho špatná čeština: pravopisné chyby a další nedostatky, obtížně skrývané za hanáčtinu. Kdepak Hanák! Je to Slovák, a proto si ho Babiš na to ministerstvo „protlačil“ – přes politicky naivního B. Sobotku a mocichtivého lidoveckého „ředitele zeměkoule“ P. Bělobrádka.
Když se na brněnském sjezdu KDU-ČSL M. Jurečka ve svém kandidátském projevu začal stylizovat do role bodrého, nefalšovaného Hanáka, dostal jsem takový záchvat smíchu, že to trvalo několik minut, než mě to přešlo. Zkrátka: jeden „kameňák“ za druhým. Byla to skutečně síla! Co dokáže člověk udělat pro to, aby si zachoval svoje „koryto“, že ano? Přesto to má Jurečka mnohem jednodušší než jeho protikandidáti. Prasátka ve chlívku ho ráda pustí k tomu svému korytu, protože je od nich téměř k nerozeznání. Během svého „úřadování“ v Praze se totiž tak dobře vykrmil, že brzy bude moci jít na porážku.
Ale teď vážně! Z celého silně stylizovaného vystoupení bývalého prvního místopředsedy KDU-ČSL mě zaujala jediná historka – o prapradědečkovi Zlámalovi, který se údajně podílel na dojednávání Pittsburské dohody našich krajanů v USA (1918). Dalo by se jistě snadno ověřit, zda to nebyl jen účelový žvást, aby byl řečník zajímavější, ale na tom vcelku nezáleží. Lidovecký poslanec J. Mihola, který je vystudovaný historik, se toho dozajista ujme, protože strana si další ostudu dovolit nemůže. Má jich „na triku“ již v této chvíli dost a dost, například tu s poslancem O. Benešíkem ze Strání.
Co se týká mé osoby, daleko víc než nějaký stařeček Zlámal z Přerovska by mě zajímala osoba otce našeho kandidáta na předsedu KDU-ČSL. Jsem totiž přesvědčen o tom, že to byl Slovák, který se ještě za předlistopadového režimu na Moravě usadil a tam se i oženil. A ještě zajímavější by bylo, kdyby nám M. Jurečka prozradil, jaké bylo před rokem 1989 původní povolání jeho otce. (Tuším to, ale spekulovat o tom nebudu.) Jurečka totiž po celou dobu mluvil jen o sobě a o své stranické kariéře v KDU-ČSL, jako by před rokem 1989 u nás žádná Šrámkova ČSL neexistovala. O rodičích ani sourozencích jsme se nedozvěděli zhola nic.
A proč mě to vůbec zajímá? Je to prosté: jako učitel-češtinář poznám Slováka (rodilého, z druhé i třetí generace) na sto honů a nic mě neoklame. Slováci, jak známo, se naučí česky daleko snadněji než Češi slovensky. (Zlí jazykové již několik století tvrdí, že slovenština je jen dialektem češtiny.) Kdyby řekl pravdu, možná by se stal kandidátem důvěryhodnějším a mohl by ve volbě dopadnout lépe. Delegáti sjezdu nejspíš tušili, že tam nebude všechno úplně v pořádku.
Ze všech pronesených projevů (kromě J. Vlacha) totiž čouhala jako sláma z bot osoba bývalého stranického „guru“ – J. Luxe. Na sjezdu se o něm ustavičně mluvilo, jako by to byl nový lidovecký Pánbůh. Nejspíš uhranul všechny přítomné delegáty sjezdu, ale i řadové členy KDU-ČSL natolik, že z toho mají dodnes v hlavách dokonale „vyluxováno“. Nu což! Není přece nad kvalitní lux ‒ domácí či zahraniční výroby! (Stačí si vzpomenout na postavu K. Heřmánka z filmové adaptace prózy O. Pavla „Smrt krásných srnců“.)
Jinak ovšem nebylo na Jurečkově sebestředném projevu zajímavého vůbec nic. Byly to pouze takové babské povídačky – jako na přástkách: jedním uchem tam a druhým ven. Ještěže Jurečku nenapadlo vzít si na pomoc jiného hanáckého „stréca“ – neúspěšného „socanského“ ministra kultury z Olomouce A. Staňka. S ním by dopadl podobně jako M. Grebeníček s tou svou knížkou o církevních restitucích. Všichni Hanáci jsou přece jedna rodina! To jste nevěděli?
●●●
Opravdu se „přepřahání“ lidoveckého žebřiňáku podařilo?
Do Bělobrádkova „domečku z karet“ stačilo strčit prstem – a bylo po něm. Falešně udržovaná „jednota“ a „stabilita“ jsou ty tam. Strana tuto personální „smršť“, k níž na sjezdu v Brně došlo, dozajista přežije, protože má dobře vybudovanou strukturu ještě z doby před rokem 1989 a disciplinovanou členskou základnu. Chybí zde pouze ta potřebná aktivita a opravdová chuť do politické práce, která se z celostátní politiky kamsi vytratila.
Vždyť osobám, jež stojí na špici stranické pyramidy, jde výhradně o funkce a o peníze. A také o politickou moc. O to, aby její nominanti byli zase ve vládě, byť s Belzebubem. Udržet se ještě pár roků u koryt: to je to, oč tu běží. Že to k přežití strany stačit nebude, je jasné skoro každému běžnému občanovi – nikoli lidoveckým politikům. Na záchranu KDU-ČSL pro další setrvání ve vrcholné politice to stačit nebude. Je to zřejmé již teď – dva roky před termínem řádných parlamentních voleb (2021).
Sjezd byl především o nových „personách“ ve vedení této strany. Původně se počítalo jen s jistými „kosmetickými“ úpravami stranické fazóny. Nakonec se to celé zvrhlo v personální „masakr“ stranické „věrchušky“. Ale ani poté není jisté, zda toto „přepřahání“ bude stačit a zda bude pro stranu znamenat doopravdy nový impuls do budoucna. Spíše ne. Nové tváře bývají sice příslibem možné změny, ale vždy to bude jen sázka do loterie.
„Lidové“ lidovce zasáhla personální „smršť“ vcelku nepřipravené. Bylo tam hodně improvizace, která potvrzuje, že kdosi cosi nedomyslel nebo „překombinoval“. I takové věci se v dějinách stávají. Někdy to bývá ku prospěchu, jindy naopak ke škodě věci. U lidovců si budeme muset počkat, jaký ten výsledek doopravdy bude.
Chce-li M. Výborný navazovat na P. Bělobrádka, nikam se nedostane: zůstane stát na místě. Lidovci totiž již nějakou dobu vězí v politické izolaci, ale neradi si to přiznávají. Nikdo s nimi spolupracovat nechce a nebude. Museli by udělat víc, než je pouhá výměna stranického vedení.
V této souvislosti stačí připomenout, jak dopadla ČSSD poté, kdy se do čela dostal J. Hamáček. Nakazit se bacilem „hamáčkovství“ a této epidemii podlehnout, je to poslední, co bych KDU-ČSL přál, byť tuto stranu často a právem kritizuji. Nelze totiž zapomenout na to, že při neobratně vedené politice může tato tradiční strana, oslavující letos 100. výročí své existence, skončit stejně neslavně jako 140letá ČSSD, která si sama vykopala hrob, do něhož se brzy uloží. Jedna zkušenost s politickým predátorem A. Babišem snad stačila! Nebo by stačit měla.
Budu naprosto upřímný: Je zcela lhostejné, kdo bude po sjezdu tomuto „cirkusu“ pětiprocentní strany, která zítra skončí „pod ponorem“, šéfovat. Zda to bude sv. Petr, sv. Pavel, nebo „svatý“ Marek z Heřmanova Městce. Napsal jsem to již mnohokrát a určitě to není jen moje „mantra“: Lidé z generace tzv. Husákových dětí, kteří momentálně okupují všechna patra naší politiky, nemohou této zemi nic pozitivního dát. (Žádnou „přidanou hodnotu“, jak kdysi prohlašoval P. Bělobrádek.)
Důvod je nasnadě: jelikož si z komunistické výchovy odnesli do života to nejhorší, co se v temných letech husákovské normalizace dalo pochytit, zejména touhu po moci, po bezpracných ziscích a po nezasloužených výhodách. S takovou politickou „výbavou“ dopadnou lidovci stejně jako čs. komunisté před rokem 1989: skončí to velkým fiaskem.
KDU-ČSL skutečně potřebuje „nový vítr“. Obávám se však, že dopředu avizovaný „burešalpinismus, jako nová politická doktrína, tuto stranu znovu na nohy nepostaví. Bohužel ani „černoprdelnická“ zatuchlina, která občas z některých lidoveckých politiků dýchá. Bude se muset začít zgruntu: nejdříve pořádně vyvětrat, vyhnat tu zatuchlinu ven – a možná i provést důkladnou deratizaci.
„Zasmrádlá“ část lidoveckých funkcionářů (Herman, Benešík aj.), která se rozhodla pokrytecky z užšího vedení strany raději odejít, by už neměla dostat žádnou příležitost, aby straně škodila, byť na nižších postech. Ať jdou tito nepostradatelní šíbři pracovat – jako kdokoliv jiný v této zemi! Neexistuje přece žádný rozumný důvod, proč by se měli dál přiživovat z peněz daňových poplatníků!
O tom, že to s tou „novou politikou“ lidovci nemyslí až tak moc vážně, svědčí nejlépe to, že delegáti sjezdu do celostátního výboru zvolili tři členy bývalého nejvyššího stranického vedení (Bělobrádek, Benešík, Jurečka). Novou politiku, jak známo, lze dělat jen s novými tvářemi, nikoli se starými, okoukanými ksichty.
Bohužel – KDU-ČSL se nedokázala poučit ze svých chyb. Čeká ji proto cesta do politické bezvýznamnosti a posléze na politický hřbitov. Tam končí všichni nepoučitelní.
P. S.: Vůbec nejostřejší reakce na slova, pronesená na sjezdu KDU-ČSL, vyvolaly na internetu výroky bývalého místopředsedy strany D. Hermana. Nechápu, jak si tato strana může dovolit „pěstovat“ toto odpudivé individuum. Herman je totiž prototypem politika, u něhož se nepokrytě projevuje jeho duševní mrzáctví přímo v krystalické podobě. KDU-ČSL tím zcela ostentativně podporuje něco, co jí odežene od volebních uren i ten zbytek voličů a sympatizantů, kteří to lidovcům až doposud „házeli“. Už nebudou.
●●●
Bude Marek Výborný doopravdy výborný?
Nejsem si tím jist. Těsně před sjezdem KDU-ČSL jsem totiž zaznamenal ustavení jakéhosi dobrovolného sdružení našich mladých poslanců – napříč politickým spektrem. Je to jistě chvályhodný počin. Pokaždé, když spolu lidé mluví, je to lepší, než když mlčí a navzájem se pomlouvají.
Proč se o této politické marginálii vůbec zmiňuji? Předně proto, že vedle F. Kopřivy (Piráti), který je skutečně mladý a zatím nepříliš politicky zkušený (časem se to jistě naučí), jsem v televizním šotu zaregistroval i statné třicátníky (to už žádné velké mládí není), ba i pár raných čtyřicátníků. Tedy těch mnou často kritizovaných „Husákových dětí“. Byl mezi nimi i M. Výborný. Nic proti němu nemám, ale ve svých 42 letech vypadá na šedesát. (Možná je to tou začínající pleší, kdoví?) S tím se „mladá politika“ dá dělat jen velice obtížně.
V souvislosti s volbou M. Výborného se média předháněla v tom, aby informovala i o životopise nového předsedy KDU-ČSL. (Dnes se říká: CV, jak dobře vědí všichni uchazeči o pracovní místa.) Výborný je bývalým středoškolským učitelem (a ředitelem gymnázia), a proto se logicky nabízela otázka, kterou mu někteří zvídaví novináři položili: zda by měl zájem o místo ministra školství? A on to pochopitelně nepopřel. Proč ne? Přesto si spíš umím představit v této funkci například V. Klause ml. (nedávno vyloučeného z ODS) nebo V. Rakušana (STAN), kteří jsou rovněž bývalými pedagogy.
Jsem přesvědčen o tom, že pro naši současnou, silně ateistickou společnost by bylo jen obtížně skousnutelné, aby stál v čele rezortu školství lidovec. Lidový politik ano, avšak člen KDU-ČSL nikoli. Zkušenost s páterem P. Piťhou, který nedávno doslova pobouřil veřejnost svými neuváženými, leč vážně myšlenými výroky, je dostatečným poučením, aby se tak nikdy nestalo. (Jako bývalý učitel jsem slyšel v 90. letech 20. století nejednu historku o tomto „fráterníkovi“ ve funkci tehdejšího ministra školství. Buďme rádi, že je to za námi!) Konstatuji to jako pokřtěný římský katolík, pocházející v religiózního regionu Zlínska. Jen nerozumný politik, zahleděný do sebe a nevnímající svět okolo nás, by něco takového udělal.
Když jsme po Listopadu 1989 nenašli odvahu vrátit na místo vedle školní tabule katolický kříž, zkoušet něco podobného po třiceti letech znovu nedává žádný smysl. Současný ministr školství R. Plaga dělá svou práci velmi dobře a mohl by na svém místě zůstat i po příštích volbách. Jednoznačně se osvědčil a „neuhnul“. To je třeba ocenit. Je za posledních deset let vůbec nejlepším ministrem školství. Za celých 30 polistopadových let jsme měli na MŠMT pouze dva kompetentní ministry – bývalé učitele: M. Vopěnku a E. Zemana. Zbytek byli diletanti a političtí „trafikanti“.
─────
Tomu, kdo sledoval kandidátský projev M. Výborného, nemohlo uniknout, že byl nezvykle kritický vůči těm, s nimiž od října 2017 sdílí lavice v Poslanecké sněmovně PČR. Postavit totiž svou řeč na „práskání“ na kolegy, to věru není ten nejlepší způsob politické prezentace. Spíš bych očekával, že takový „kritik“ nejprve chyby vytkne (potichu, beze svědků a bez velkého rozruchu) těm, jichž se výhrady týkají. A teprve poté, kdy ho nevyslyšeli, má možnost to na plný „céres“ vyprávět do televizních kamer.
Tuto falešnou morálku M. Výborného musím hodnotit jen jako typické lidovecké křiváctví a projev duševního mrzáctví, na které jsme si u těchto politiků za desítky let již zvykli. Mistrem v tomto „oboru“ byl J. Lux, známý „had na tři“. Zdá se, že M. Výborný se rozhodl jít v jeho stopách. Jen aby neskončil jako on! Vždyť Pánbůh to všechno vidí a bez trestu to nenechá!
(V této souvislosti mě proto překvapuje, že M. Výborný nezvolil tentýž postup, který projevil vůči M. Jurečkovi, také v případě svého kolegy O. Benešíka, o jehož maléru s podvodnými oslavami 700. výročí obce Strání se dozvěděl z mého e-mailu ze dne 24. 10. 2018. Tato dvojí morálka by měla být důvodem k pořádnému zamyšlení. Jen teď najít toho vhodného pana faráře, kterému by se z tohoto hříchu mohl vyzpovídat!)
Nedivím se proto M. Jurečkovi, že se cítil být slovy M. Výborného zaskočen, i když všechno to, co tam zaznělo, byla pravda. Jurečka totiž dělal Babišovi pouze užitečného idiota, dobrovolného „nadbíhače“, lobbistu za jeho dotace a „zametače“ jeho kauz. Babiš se zachoval typicky – ve svém stylu: bral to jako samozřejmost a ani nepoděkoval. To jednoho zamrzí, není-liž pravda?
Věřím, že historie jednou tohoto lidoveckého politika po zásluze zhodnotí. Stálo by za to podívat se i na Jurečkovo chování z hlediska trestní odpovědnosti. Podobné to bylo s ignorováním lustračního zákona ve vztahu k A. Babišovi. Toho se dopustili jak B. Sobotka, tak i P. Bělobrádek, kteří tak moc chtěli s Babišem vládnout, že jim jeho „estébácká“ minulost náhle přestala vadit. V právním státě by za to oba šli do vězení. U nás si však na právní stát ještě budeme muset nějakou dobu počkat. Za padesát let by mohlo být líp.
Má nový předseda KDU-ČSL M. Výborný vůbec nějakou šanci zvednout tuto tradiční stranu opět nad pětiprocentní laťku? Obávám se, že nikoliv. Na to už je pozdě. Mělo se začít dřív a pořádně. Vzhledem k tomu, že naše církve po Listopadu 1989 totálně selhaly a nesplnily očekávání, jež vzbudil u obyvatelstva arcibiskup F. Tomášek (1899-1992), lze si jen obtížně představit jakoukoli „renesanci“ strany křesťansko-demokratického zaměření.
Zdá se, že o osudu KDU-ČSL bylo na brněnském sjezdu s konečnou platností rozhodnuto: zůstane pouze nejvýznamnější stranou s regionální a komunální působností. Do složení příští Poslanecké sněmovny již nezasáhne.
─────
KDU-ČSL, někdejší strana Mons. Jana Šrámka (1870-1956) a Ing. Josefa Luxe (1956-1999), bude i v této roli potřebovat dobré a schopné politiky – včetně nového předsedy M. Výborného. [Všimněte si té kontinuity životů obou lidoveckých politiků. Je to věc zcela neobvyklá, přímo symbolická!]
Vždyť základem české politiky od 19. století bývala drobná práce politická: vzdělávací, uvědomovací, osvětová. Stále platí to, o čem hovořil ve svém projevu i M. Výborný: bez důrazu na vzdělání se naše společnost neposune ani o milimetr kupředu. Již nyní zaostáváme za vyspělými státy světa. Babišem slibovaný návrat mezi deset nejvyspělejších států je pouhá chiméra, nesplnitelný sen.
Pro každého aktivního občana, který bude chtít něco užitečného vykonat pro tuto zemi a její lid, bude i v dalších desetiletích práce dost. Dějiny přece nekončí, i když to někteří západní filozofové prorokovali. Musí se však změnit formy politické práce našich stran a hnutí. Proto také časem ubude „koryt“ a „korýtek“, plných „žlabů“, ba i „krmítek“. Budeme si na tyto nepopulární změny muset zvyknout. Život půjde jinými cestami, než jsme byli doposud zvyklí.
I to patří k realitě všedního dne. Nesmíme se toho zaleknout a musíme v sobě zmobilizovat onen „dřímající“ rezervoár sil a nápadů. Stačí přece pooprášit staré masarykovské úsloví o „revoluci hlav a srdcí“. Už jsem to z úst našich politiků dlouho neslyšel. Naposledy to bylo kdysi v oněch „divokých“ 90. letech 20. století, kdy M. Zeman zval do své ČSSD zpátky Grebeníčkovy komunisty „z vandru“. Dnes o „návratu z vandru“ hovoří politici zcela jiných stran, kteří původní smysl Zemanových slov nejspíš vůbec nepochopili.
„Jen dál, jen dál…“ To by napsal básník a novinář J. Neruda, kdyby se na chvilku vrátil do naší přítomnosti a seznámil se s jejími problémy. Jistě by nám poradil, co máme dělat. Na rozdíl od mnohých našich politiků, kteří si zvykli na pohodlný život z peněz daňových poplatníků, totiž věděl, o čem je reálný život, nikoli ten virtuální, v němž se pohybují oni.
Troufám si říci, že by J. Neruda jistě rozuměl všem problémům dneška. Češi jsou přece stále stejní – jako v jeho době. Je to houževnatý národ, jenž je za všech okolnosti schopen vzniklé překážky a svízele překonat. Přežili jsme mnohá „ohnutí páteře“ a jen někteří jedinci se „zlomili“. A jistě přežijeme i „Babišovu éru“, kterou české dějiny nekončí. V tom všem spočívá „filozofie dějin“ tohoto národa. Čas od času bychom se nad ní měli poctivě zamyslet.
30. 3. 2019
PhDr. Rostislav Janošík
Poznámky:
- Odkazy na starší články o Babišovi, Zemanovi, Sobotkovi a Bělobrádkovi:
http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2017/co-udelal-b.-sobotka-spatne------phdr.-rostislav-janosik.html
http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-9-2017/volby-se-blizi-----3.-cast-.html
http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2017/v-techto-volbach-pujde-o-vsechno.html
http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2017/co-s-vitezem--ktereho-nikdo-nechce-.html
http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2018/11.-7.-2018-----den-narodni-hanby.html
http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2018/defetismus-otevira-dvere-politickym-predatorum.html
http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2018/jako-potkan.html
●●●
P. S.:
Brněnský sjezd KDU-ČSL sice skončil, ale námětů na zlepšení práce této tradiční politické strany bude jistě dost i pro příští týdny a měsíce. Proto připojuji ještě několik dodatečných postřehů, jež vyplynuly z jednání tohoto volebního sjezdu.
Právě se dívám na rozhovor Z. Tvarůžkové s M. Výborným v pořadu Interview ČT24. Žádné nové myšlenky: pouze jalové žvanění a samé fráze ‒ o ničem. Tak asi „nová politika“ vypadat nemá. Marku Výborný, sorry jako… Politický hřbitov již čeká. Kdo půjde v čele pohřebního průvodu s křížkem?
─────
„Černokněžník“ P. Pithart už zase věští!
Těm starším čtenářům, kteří se narodili dávno před rokem 1989, nemusím jméno tohoto politika představovat. Petr Pithart je spolu s V. Klausem a M. Zemanem jedním z posledních, dosud žijících účastníků událostí „sametové revoluce“ před třiceti lety. Byl prvním polistopadovým českým premiérem – ještě ve společném státě (ČSFR). A také nejznámějším průkopníkem „politického turismu“ u nás: za svůj život vystřídal několik politických stran a hnutí (KSČ, OF, OH), až nakonec „zakotvil“ u lidovců. Nedávno se pochlubil novinářům historkou o tom, kterak mu nebožtík J. Lux nabídl členství ve své straně.
Po totálním fiasku Havlovy polistopadové „nepolitické politiky“ se lidovci neprozřetelně ujali tohoto exkomunistického ztroskotance a nepoučitelného levičáka. A bylo opět zásluhou lidovců, jejich velkorysosti, že Pithart mohl mnoho let sedět v Senátu ČR a stát se i jeho předsedou. Inu, „lidovec“ jako poleno ‒ s legitimací KSČ. (Nebudu spekulovat o tom, jaké byly skutečné pohnutky Luxovy nabídky členství v KDU-ČSL pro P. Pitharta. Zda to byla iniciativa některé z polistopadových zednářských lóží, či spolupráce s nějakou zahraniční tajnou službou. Celou pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme. I když nepochybuji o tom, že tady někde spočívá odpověď na dosud nejasné okolnosti náhlého Luxova onemocnění a jeho úmrtí.)
Jak se dalo očekávat, byl P. Pithart jedním z pozvaných hostů na brněnském sjezdu KDU-ČSL. Pro lidovce udělal v minulosti dost, protože tato strana po smrti J. Luxe nedokázala vygenerovat jediného, alespoň trochu solidního politika. Nemá jej dodnes. Jak poslanecký, tak i senátorský klub KDU-ČSL je toho nejlepším potvrzením: jedna neosobnost vedle druhé. O europoslancích ani nemluvě: tam je to doslova politický úhor.
Pithartovo účinkování na naší vnitropolitické scéně, to je jedna velká záhada. Skoro jako Bermudský trojúhelník. Tu a tam totiž právě Pithart čas od času utrousí nějaký výrok – a pak se tím novináři dlouhé měsíce zabývají, jako by se jednalo o tajuplné sdělení samotné Pýthie z Delfské věštírny.
Jak je všeobecně známo, již začátkem ledna 1990, pár dní po zvolení V. Havla prezidentem ČSSR, kdy se vážně uvažovalo o zákazu činnosti KSČ a o potrestání hlavních exponentů komunistického režimu z let 1948-1989, to byl právě P. Pithart, synek bolševického velvyslance ve Francii a posléze nadějný komunistický učitel na Právnické fakultě UK (než ho normalizátoři vyhodili), kdo varoval veřejnost před „honem na komunisty“, a tedy před zákazem činnosti KSČ. Pithartův novinový článek o tom, že „slyší trávu růst“, vstoupil do dějin naší politické žurnalistiky a prokomunistické kolaborace. Slušní lidé z řad bývalých politických vězňů i obyčejných občanů mu to dodnes neodpustili.
Již před prvními svobodnými volbami z června 1990 prosadila havlistická klika hradních pseudohumanistů (většina z Havlových poradců byli bývalí komunisté), že KSČ zakázána nebude a že nikoho z komunistických zločinců nečeká šibenice. (Také narychlo prosazené zrušení trestu smrti odpovídalo této zvrácené představě o vyrovnání se s komunistickou minulosti à la Havel.)
Přímým důsledkem tohoto nepotrestání zločinů komunismu je naše dnešní hluboká morální a politická krize, která se navenek projevuje vládou takových tragikomických politických figurek, jako je proruský a pročínský kolaborant M. Zeman a předlistopadový komunista a agent StB A. Babiš. Celý svět nám toto politické panoptikum může jen závidět. S něčím podobným se nesetkáme ani v kdysi zaostalých zemích Asie a Afriky.
A nezůstalo jen u varování před potrestáním komunistů. Pithart se znovu „zviditelnil“ v době rozpadu společného státu (1992) svým politicky hloupým nápadem na jakýsi česko-slovenský „dvojdomek“, kterým chtěl zabránit rozpadu ČSFR na dva samostatné státy. Vývoj byl naštěstí rychlejší než činnost Pithartova mozku a počínání nezodpovědných Havlových poskoků z Hradu. Po tomto extempore zůstal Pithart pár let v naprosté politické izolaci. Až do chvíle, než ho do svého „ovčína“ přijal vykutálený lidovec J. Lux.
Proč tyto dávno pozapomenuté událostí připomínám? Kvůli oživení paměti a také jako výstrahu před podobnými, „recyklovanými“ a všeho schopnými politickými chameleony.
V posledních letech vysloužilého politika P. Pitharta moc vidět nebylo. I na něho dolehlo stáří a je to už na něm pořádně znát. Naposledy jsem ho zahlédl mezi účastníky pietní vzpomínky na akci studentů ze dne 25. 2. 1948, které tehdy cestou na Pražský hrad k prezidentu E. Benešovi zastavily a rozehnaly oddíly ilegálních, komunistických Lidových milicí.
Z krátkého projevu, který dne 25. 2. 2019 v Nerudově ulici na Malé Straně P. Pithart přednesl, jsem zaznamenal fakt, že si už plete i názvy politických stran: namísto národních socialistů, kteří tuto historickou studentskou akci z r. 1948 organizovali (vedl ji tehdy mladý poslanec, vysokoškolský student J. Lesák), hovořil Pithart o národních demokratech (k nim patřil J. Opletal), což byla prvorepubliková strana K. Kramáře a A. Rašína. Inu, některým starším pánům už paměť tak neslouží jako zamlada. To například místopředseda KPV F. Šedivý, který se této akce rovněž zúčastnil, působil ve svých 91 letech jako mladík s bystrým úsudkem.
Neuvádím to proto, abych Pithartovy zásluhy jakkoliv umenšoval: jistě na našem polistopadovém směřování ke svobodě a demokracii nějaký podíl má, i když je to bývalý komunista. Uvádím to spíš jako varování před tím, aby mu někteří mladší politici, kteří dobu před Listopadem 1989 nezažili (v tomto případě lidovci), příliš nenaslouchali. Nejnověji totiž Pithart ohromil naše nezkušené novináře svou další „věštbou“ (pro server Info.cz): „Ano se bude drolit. Lidovci s ODS ho mohou nahradit.“ Tak pravil nikoli starověký perský filozof Zarathuštra, nýbrž exkomunista a „lidovec“ P. Pithart.
„Drolení“ Babišova politického spolku „ANO 2011“ jsem „předpověděl“ již v jednom ze svých článků v SN – krátce před říjnovými volbami 2017. (Viz článek „V těchto volbách půjde o všechno“, SN č. 10/2017, vloženo 16. 10. 2017, ZDE.) Proti všem předpokladům vystupuje tato politická formace stále v duchu známého komunistického hesla o „jednotě strany a lidu“. Po „drolení“ není ani vidu, ani slechu. Jen tu a tam někdo vypadne z kola ven, nebo vede silácké řeči (naposledy K. Šlechtová).
Pithartem předpovězené „drolení“ se jaksi nekoná, protože strach z Babišova politického pádu je v „ANO 2011“ doopravdy veliký. Poslanci i další politici z tohoto uskupení mají stažené obě půlky do té míry, že jim mezitím zkameněly. Až ten „cirkus“ okolo Babiše skončí a on půjde do vězení, budou muset některé z Babišových „ovcí“ požádat o pomoc kameníky, aby jim ty půlky znovu oddělili.
A co říci na Pithartovu „věštbu“ o příští úloze KDU-ČSL a ODS? Pouze další zbožné přání na objednávku před evropskými volbami. Nic víc. Strana, která je na pěti procentech, zkouší všechno, co se dá. Vždyť to všichni dobře známe: zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Nic víc v tom nehledejme a zásadně se řiďme pouze zdravým rozumem!
●●●
Tip na příštího předsedu KDU-ČSL: Petr Hladík
Asi se divíte, proč navrhuji dalšího člověka do čela strany, která si nového předsedu zvolila teprve před několika dny. I to se někdy stává. Dělám to z preventivních důvodů, aby se KDU-ČSL mohla v předstihu připravit na blížící se změny na naší vnitropolitické scéně. Vždyť osud přeje jedině připraveným. Ti ostatní zůstanou pouze v roli outsiderů.
A kdy že má dojít k této nové volbě? Odhaduji, že to bude brzy, během příštího půl roku: jakmile padne Babišova vláda a začnou přípravy na předčasné parlamentní volby. Do letošních Vánoc by mohlo být hotovo. Také v KDU-ČSL nepochybně dojde k novému „přepřahání“. Co s Babišovými „nadháněči“, když mezitím Babiš skončil? Půjdou do „starého železa“.
Namísto nepřesvědčivého, nezdravě sebevědomého a upovídaného M. Výborného by měl v čele „obrozené“ KDU-ČSL stanout Moravák, protože voličskou základnu této strany vždy tvořili obyvatelé moravských regionů. Čecháčci, kteří se spolu s J. Luxem téměř před třiceti lety nacpali do vedení, na to nemají nárok. Týká se to samozřejmě také nového předsedy, který pochází z východních Čech.
Tímto nefalšovaným Moravákem, jenž by měl do dalších let lidovce vést, je brněnský místostarosta a nově zvolený místopředseda KDU-ČSL – Petr Hladík. Držím mu palce, aby to zvládl proti té „čecháčkovské“ smečce.
1. 4. 2019
‒ RJ ‒
