Svobodné noviny na internetu

Velkomoravské a svatovojtěšské dědictví zemí V4

Až se tento článek objeví na internetu, bude v Maďarsku po volbách. Buďme rádi za to, co bylo napsáno ve prospěch disidentské minulosti V. Orbána (na rozdíl od té komunisticko-lampasácké u „rozvědčíka z Hradu“ P. Pavla). I tak toho bylo málo a na poli žurnalistické osvěty mělo být vykonáno mnohem o víc. Bohužel – nebylo, protože je u nás stále hodně pisálků, kteří o sobě tvrdí, že jsou novináři, ale psát pravdu se za dlouhá léta nenaučili, nebo to už zapomněli.

Kromě příspěvku na sociálních sítích od L. Vondráčka, o němž bude řeč v následujících řádcích tohoto článku, jsem se i já pokusil, ještě před maďarskými volbami, uvést některé dezinformace našich médií na adresu V. Orbána na pravou míru. Stalo se tak v článku, který byl sice napsán ještě před těmito volbami, ale zveřejněn byl až po nich. Článek má tento titulek: P. Szijjártó o P. Pavlovi: „Mohl z vás být komunistický špión!“ (SN č. 4/2026, vloženo 11. 4. 2026, ZDE).

Navzdory překvapivému výsledku zmíněných voleb je zřejmé, že podíl „disidentů“, kteří aktivně přispěli ke změně režimu v zemích střední a východní Evropy na konci 80. let 20. století, dnes mladou generaci nezajímá. Neuvědomují si, že jejich bezstarostný, spokojený život byl podmíněn právě statečností těchto jedinců, kteří neváhali přinášet osobní oběti, aby se jejich děti a vnoučata dožili lepší, svobodné budoucnosti. Kdo o tom nic neví, tomu to budete jen těžko vysvětlovat. Dnes žijeme v natolik odlišném světě, že ani hodiny vzpomínek pamětníků těch časů nemnohou objasnit celý rozsah oné katastrofy, v níž jsme v desetiletích před rokem 1989 žili.

Bohužel – ani Vondráčkův příspěvek na Facebooku nedokázal všechno objasnit v požadovaném kontextu. I tento poslanec je příliš mladý na to, aby dokázal pochopit, byť se o to pokusil, a vysvětlit, jak se mohlo stát, že prolhaní „rozvědčíci“ tak snadno dokáží zblbnout davy svými vyfabulovanými historkami o tom, jak byli „stateční“ a „jak si to odpracovali“. Na skutečnou minulost už pak nezbývá dostatek prostoru. Generace odchovanců Aspen Institutu nejen u nás, ale i v Maďarsku má již svoje „zadání“ a podle toho „jede“. Místo pro pravdu tam již není.

Kdo něco ví o dějinách států střední Evropy, toho netřeba upozorňovat na společné osudy Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. Začalo to Velkou Moravou, pokračovalo až do sklonku 10. století, kdy se v této části Evropy začaly formovat raně středověké státy: České knížectví, jakož i polský a uherský (maďarský) stát. Historickou osobností, jež vystupovala jako svorník těchto mladých křesťanských států ve střední Evropě, byl Slavníkovec svatý Vojtěch-Adalbert (†997), výrazná postava tehdejší středověké vzdělanosti. Nejen on, ale i náš nejstarší kronikář Kosmas (†1125), děkan svatovítské kapituly na Pražském hradě, již v té době svým rozhledem a významem přesáhli oblast střední Evropy, a to díky hodnotám, jež byly a jsou univerzální.

Proč jsem se rozhodl psát o těchto málo známých skutečnostech, jež jsou levičáckými, probruselskými a progresivistickými médii u nás i jinde v Evropě záměrně bagatelizovány nebo zamlčovány? Je to právě kvůli těmto historickým „pravdám“. Nejpodstatnější novinkou, která by měla plnit titulky článků přední stránky tištěných a elektronických médií, je fakt, že kočovné Maďary, kteří do roku 892 sídlili v prostoru mezi Velkomoravskou říší a Kyjevskou Rusí, si pozval jako spojence proti Svatoplukovi I., knížeti/králi Moravanů, východofrancký král Arnulf, který je sám nebyl se svými vojsky schopen porazit. Moravané nakonec uzavřeli s Arnulfem na podzim roku 894 mír.

Již od poloviny 90. let 9. století se Maďaři stali součástí soupeření o to, jak bude vypadat podoba střední Evropy, prostor na západ od Karpatské kotliny, a který ze zdejších kmenů přežije. V létě téhož roku (894) kočovní Maďaři poplenili Panonii a dostali se až na území Bavorska. Z pomocníků proti moravským Slovanům se záhy stali bojovníci proti mnohem mocnější Východofrancké říši. Z Maďarů se stali „spojenci na objednávku“. Zatímco v roce 902 se Moravanům podařilo odrazit útok Maďarů, ti se v následujících letech se stávali čím dál aktivnějšími válečníky. V roce 906 si je pozval na pomoc proti Sasům srbský kmen Glomačů. A právě v tomto roce (906) prošli Maďaři, cestou k Srbům, moravským územím. Zdá se, že se to tehdy obešlo bez viditelného odporu. O dva roky později (908) byla již Velkomoravská říše rozvrácena maďarskými nájezdy. I navzdory mlčení písemných pramenů se ukazuje, že někdy v letech 906-908 tato slovanská říše zanikla.

Z pomocníka proti Moravanům se nakonec stal obávaný nepřítel pro samotné Franky. Několik desetiletí Maďaři ohrožovali Východofranckou říši. Řešení přinesla teprve bitva na řece Lechu (v Bavorsku) v r. 955, kdy vojska krále Oty I. spolu s oddílem 1000 českých bojovníků knížete Boleslava I. zastavila nepřátelský postup Maďarů směrem na západ. Jako vedlejší efekt tohoto vítězství došlo k zásadní změně stylu života Maďarů: z původních kočovníků a válečníků se od tohoto okamžiku stali rolníci, kteří přijali křesťanství jako své nové náboženství.

Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že v dnešní maďarštině najdeme původně slovanská slova, která se vztahují k zemědělství, stravování, řemeslům i ke společenskému životu. Přejata byla slova, která se týkají jídla a stravování, jako např.: kalács (koláč), kása (kaše), ebéd (oběd), vacsora (večeře), szilva (švestka) nebo bab (bob/fazole). Z oboru zemědělství a řemesel jsou to tyto výrazy: barány (beránek), kovács (kovář), lapát (lopata), kasza (kosa), udvar (dvůr) či pince (sklep). Ze slovanštiny pocházejí rovněž některé názvy dnů v týdnu, např. péntek (pátek), csütörtök (čtvrtek) nebo kedd (úterý), nebo slova király (král), néma (němý) či drága (drahý). Slovanský původ mají i některé maďarské výrazy, jež se vztahují ke křesťanskému náboženství: Jézus Krisztus (Ježíš Kristus), angyal (anděl), templom (kostel), mise (mše), pápa (papež), püspök (biskup), pap (kněz), Biblia (Bible), Evangélium (Evangelium), pokol (peklo) atd.

Kontakty Maďarů se Slovany v Karpatské kotlině se nutně projevily i v oblasti místních jmen. Není jistě náhodou, že označení středoevropského uskupení těchto čtyř států zní takto: Visegrádská čtyřka. Ano, maďarský Visegrád (se staroslovanskou hláskou „g“ místo pozdějšího „h“), ležící poblíž hranic se Slovenskem, znamená totéž jako pražský „Vyšehrad“.

Se zánikem Velkomoravské říše bývá často spojována „nejhorší bitva u Brezalauspurc“ (= Bratislavy), která byla svedena mezi Maďary a Bavory dne 4. 7. 907. V tomto střetnutí, v němž hodlali Bavoři znovu získat ztracené oblasti Panonie, nakonec Maďaři vyhráli. Přesto se zdá, že ani to nebyl konec Velkomoravské říše a že Morava – jako státní útvar – přetrvala a pokračovala dál.

To ostatně potvrzují i výsledky archeologických výzkumů po roce 1945. Například na hradišti „Valy“ u Mikulčic na Hodonínsku končí souvislé osídlení teprve v polovině 10. století. I tak nálezová situace naznačuje, že se jednalo spíše než o násilný zánik (na místních hřbitovech se pohřbívalo až do zmíněné doby) o opuštění tohoto hradiště a o přestěhování obyvatelstva jinam. (Podle jedné hypotézy to mělo být do východních Čech a těmito přesídlenci z Mikulčic měli být Slavníkovci. Z jejich rodu pocházel druhý pražský biskup ‒ sv. Vojtěch. Bohužel – neznáme ani jméno, jaké tito obyvatelé Mikulčic svému hradišti dali; někteří historici se domnívají, že to byla Slavnice nebo Slivnice.)

O okolnostech zániku Velkomoravské říše se téměř nic nedozvídáme ze soudobých vyprávěcích pramenů, nýbrž až z pozdních prací pobělohorských historiků, například T. Pešiny z Čechorodu nebo J. J. Středovského. Podle této pozdní tradice, kterou zaznamenal první z oněch dvou historiků, si v letech 931-933 moravský král Olgus pozval na pomoc proti Maďarům polské a ruské (= Kyjevská Rus) oddíly. Poté, kdy byl Olgus poražen (933), uchýlil se prý do Julia Montia (= Olomouc). Po smrti druhého moravského biskupa Silvestra (†944/945) sídlili jeho nástupci v Podivíně, případně v Polešovicích nebo v Kunovicích. Při novém vpádu Maďarů pak padl Veligrad, hlavní město moravské říše (Staré Město u Uh. Hradiště). Král Olgus po této definitivní porážce odešel s částí duchovenstva do Polska a na Kyjevskou Rus. Tam údajně obrátil na křesťanskou víru kněžnu Olgu. (Tuto tradici zaznamenal J. J. Středovský.)

Z některých méně známých pramenů se dozvídáme i další fakta o maďarských výbojích ve střední Evropě. Středověký historik Š. Kézai v Dějinách Uhrů zaznamenal informaci o tom, že v r. 894 Maďaři (Uhři) zabili samotného moravského krále Svatopluka (†9. 3. 894). Naše svatováclavské legendy zase dokládají, že bojů s Maďary se zúčastnil i otec sv. Václava – kníže Vratislav I. (†13. 2. 921), který podle tvrzení Š. Kézaie byl v boji proti nim zabit.

─────

Co spojuje státy Visegrádské čtyřky? Tisíc let společné historie…

V jednom ze svých loňských článků, v nichž jsem se zabýval neutěšeným stavem zpravodajství a publicistiky České televize, zejména na zpravodajském kanále ČT24 (konkrétně o stylu informování o našich dějinách v pořadu „Historie.cs“), jsem se pokusil doplnit pro čtenáře SN to, co od moderátora tohoto pořadu (J. Železný), ale ani od jeho hosta (J. Šebek) nezaznělo, ač mělo. Celý text poměrně rozsáhlého článku si mohou zájemci přečíst kliknutím na odkaz za touto statí.

Pokusím se volně přetlumočit hlavní myšlenky, u nichž stále nikdo z ČT nemá odvahu postavit se k nim čelem. V uvedeném pořadu se totiž moderátor zabýval návštěvami „slovanského“ papeže Jana Pavla II. v ČSFR a ČR. (Opomenuta byla návštěva papeže Benedikta XVI, ve dnech 26.-28. 9. 2009, načasovaná – jistě nikoli náhodou – na svátek našeho zemského patrona sv. Václava.

V článku, v němž jsem kritizoval nedostatky moderátorova zvládnutí tohoto zajímavého tématu, jsem položil zvláštní důraz na třetí papežovu návštěvu v ČR v roce 1997, a to u příležitosti oslav milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha-Adalberta z rodu Slavníkovců. Tento světec se stal jakýmsi spojovníkem tří raně středověkých států ve střední Evropě (Polsko, Čechy, Uhry). Slovensko bylo součástí Velkomoravské říše, avšak po jejím zániku dočasně patřilo pod polský stát a teprve od r. 1018 připadlo k Uhrám.

Zmíněné tři státy usilovaly o to, aby se z knížectví v co nejkratším čase proměnily v království a aby jejich sídlo biskupa bylo povýšeno na arcibiskupství. Jako prvnímu z těchto států se to podařilo Polsku. V hlavním městě Hnězdně (Gniezno), jež podle pověsti založil bájný Lech, bratr našeho praotce Čecha, bylo v roce 1000 zřízeno arcibiskupství. Již v té době byly ve zdejším chrámu uloženy ostatky sv. Vojtěcha. (Ty vykoupil od pohanských Prusů, kteří tohoto českého biskupa a misionáře dne 23. 4. 997 zavraždili, polský kníže Boleslav Chrabrý.)

Uvedené ostatky se staly předmětem zájmu českého knížete Břetislava I. (†1055), a to během jeho vojenské výpravy proti Polsku v r. 1039. Tento kníže dobyl hlavní město polského knížectví Hnězdno a zdejší katedrálu vyloupil: ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima i pěti svatých bratří nechal převézt do Prahy. Vojtěchův nevlastní bratr Radim-Gaudentius (970-1006) se stal prvním hnězdenským arcibiskupem. V témže chrámu byla pohřbena i manželka prvního pokřtěného polského knížete – Měška I. (†992) – Doubravka (†977) z dynastie Přemyslovců, dcera českého knížete Boleslava I.

Svatý Vojtěch z rodu Slavníkovců byl v pořadí druhým českým biskupem (982-997). Do úřadu byl zvolen dne 19. 2. 982 na veřejném shromáždění na hradišti Levý Hradec nedaleko Roztok u Prahy, kde stálo původní sídlo Přemyslovců. Jako národní světec byl ve své době uctíván nejen v Čechách a v Polsku, nýbrž i v Uhrách, kde měl údajně pokřtít (biřmovat) Štěpána I. Svatého (973-1038), zakladatele a prvního krále uherského státu. Přes Uhry vedla Vojtěchova cesta do Říma. Český biskup Vojtěch zahynul jako misionář během výpravy k pohanským Prusům v r. 997.  Biskupský úřad opustil dvakrát: poprvé v r. 988, kdy se dostal do konfliktu s částí domácí šlechty, podruhé v r. 995 – po vyvraždění Slavníkovců, kdy se ocitl bez možnosti návratu do vlasti. Na první cestě do Říma jej doprovázel nevlastní bratr Radim.

V době, kdy vzniklo arcibiskupství v polském hlavním městě Hnězdně (1000), byl v Uhrách (1001) korunován králem Štěpán I. Svatý (973-1038). Všechny tyto tři státy (Polsko, Čechy, Uhry) spojovala osobnost sv. Vojtěcha. Ostatně – i jméno řady uherských králů z dynastie Arpádovců, Béla, znamená: „Vojtěch“. (Toto křestní jméno se dává chlapcům z maďarské menšiny na Slovensku dodnes.)

Odkaz na článek o svatovojtěšské tradici:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2025/a-znovu-ct--jedna-pochvala--ale-jinak-uz-jen-kritika.html

●●●

Orbán sice prohrál, avšak Vondráčkova koláž vstoupí do dějin…

To, co konstatuje tento titulek, není žádná nadsázka, nýbrž prostý fakt, který bude jistě brzy potvrzen dalším vývojem. A třebaže Češi rádi a ochotně zapomínají na ty své činy, které jim neslouží ker cti, ten Vondráčkův se svého patřičného ocenění, byť s jistým zpožděním, dozajista dočká. Jsem o tom pevně přesvědčen.

Na dotyčný příspěvek předsedy strany Svobodných a poslance za SPD Libora Vondráčka upozornil hned po Velikonocích redaktor „Parlamentních listů“ Miloš Polák, a to v článku s tímto titulkem: Orbán? Vondráček vytáhl minulost Petra Pavla (PL, 6. 4. 2026, 11:10).

K tomu jen poznamenávám: Co je to platné, že ji vytáhl, když prezident republiky, který lhal o své minulosti jak svým naivním a důvěřivým voličům, tak i ostatním občanům, se zachová pokaždé stejně: Tváří se, jako by se ho to netýkalo, jako by tím nomenklaturním, komunistickým lampasákem a adeptem na špiona (rozvědčíka) ve službách GRU proti NATO byl někdo jiný. Inu, slušnost a poctivost lze stěží očekávat od někoho, kdo slušný není a nikdy nebyl. Tečka.

A protože minimálně do příštích prezidentských voleb tu budeme muset s tímto prolhaným „komunistickým rozvědčíkem“, s touto hradní „zelenou gumou“, vydržet, nezbude nám nic jiného, než abychom se obrnili trpělivostí a jednoduše to přečkali. Dějiny nás k tomu zavazují. A jelikož o výsledku voleb v Maďarsku je již v této chvíli rozhodnuto, o to víc bychom si měli vážit těch politiků, kteří nepodlehli manipulacím a lžím našich probruselských médií a kteří se nebáli zveřejnit nepohodlnou pravdu. Říkat pravdu může být dnes dokonce hodně impertinentní. O hledání a nalézání pravdy, které lze přirovnat k hledání jehly v kupce sena, něco věděl M. J. Hus. Proto skončil tak, jak skončil. Dnes by nedopadl o moc lépe.

Abych byl upřímný: ještě dříve než to učinili L. Vondráček a F. Turek, jsem na důležitá fakta z politického životopisu V. Obrána upozornil já sám v článku: P. Szijjártó o P. Pavlovi: „Mohl z vás být komunistický špión!“ (SN č. 4/2026, vloženo 11. 4. 2026, ZDE). Tento text byl sice napsán již 2. 4. 2026, avšak k jeho zveřejnění na internetu došlo v důsledku velikonočních svátků se značným zpožděním.

Zmíněný článek totiž reagoval na politickou přestřelku mezi P. Pavlem a P. Szijjártóem, jejímž vyvrcholením bylo upozornění maďarského ministra zahraničí na komunistickou minulost P. Pavla. Po tureckém prezidentu R. T. Erdoğanovi je to již druhý významný evropský politik, který na problematickou minulost českého prezidenta republiky poukázal. Překvapuje mě proto, že to většině našich ústavních činitelů nechává v klidu. Jsou mezi námi dokonce takoví „hrdinové“, kteří tvrdí, že ho budou volit znovu. Pak už budeme doopravdy pro smích celému světu.

Ve své volebním zpravodajství z Maďarska se dne 12. 4. 2026 překonávala i samotná ČT: v archivu našla „historické“ záběry z dob před pádem Berlínské zdi, na nichž jsme mohli vidět Viktora Obrána – coby maďarského „disidenta“. Nemusím snad připomínat, že k této „objektivitě“ byla ČT doslova dotlačena vnějšími okolnostmi. A třebaže Orbán tyto volby prohrál, tuto připomínku své minulosti, kterou ČT před svými diváky pečlivě střežila dlouhá léta, si zasloužil. Je totiž posledním politikem z konce 80. let 20. století ze zemí bývalého sovětského bloku, kterému se podařilo zůstat u moci až do těchto voleb. V jeho případě od roku 1988, kdy spoluzakládal politickou stranu FIDESZ.

Podivná politická „otočka“ ze strany České tele vize, která až do voleb nenechávala na Orbánovi nit suchou, je přímým důsledkem toho, že v pondělí 6. 4. 2026 se na sociální síti Facebook objevil příspěvek Libora Vondráčka (Svobodní), který mezitím sdílel na svém profilu i Filip Turek (Motoristé). Díky tomu se informace o rozdílných životopisech V. Obrána a P. Pavla v roce 1989 rozšířila po celé republice. To, co systematicky nedělá Česká televize, zvládly sociální sítě během jednoho jediného dne. Díky za to! Opět se potvrdilo, že sociální sítě sehrávají mnohem důležitější roli, než jsme ochotni připustit.

Vládní zmocněnec pro Green Deal, F. Turek, opatřil koláž, kterou převzal z profilu L. Vondráčka, tímto svým textem: „Velikonoční text pro každého milovníka Milionářů chvilek, sojového latté a Petra Pavla. Máte těch rozporů ve své nedemokratické společnosti až moc.“ Turkův text je umístěn pod obrázkem, jenž je koláží, sestávající ze dvou dobových fotografií. Mezi oběma fotografiemi je umístěn tento nápis: „Psal se rok 1989…“ Na horní fotografii je zachycena scéna ze zatýkání studentského vůdce mladých Maďarů – Viktora Orbána. Jeden z policistů drží pod Orbánovým krkem pendrek. Fotografie byla pořízena v okamžiku, než je zatčený Orbán naložen do přistaveného policejního auta.

S horním obrázkem, který výstižně dokumentuje, jak dramatická byla doba před pádem komunistického režimu v Maďarsku, ostře kontrastuje dolní část obrázku, jež je věnována komunistické minulosti P. Pavla. V levé části je červeně vyobrazen srp a kladivo (= dnes jsou to zakázané symboly komunistické ideologie) a vpravo je umístěna fotografie mladého komunistického důstojníka P. Pavla v uniformě. Hotová komunistická „idylka“.

Z vyjádření L. Vondráčka k tomu, co mohou čtenáři vidět na zveřejněném obrázku (koláži) vyplývá, že srovnání těchto dvou politiků, Obrána a Pavla, jednoznačně vyznívá v neprospěch dnešního českého prezidenta. Vondráček k tomu píše následující: „Nadávat na Viktora Orbána kvůli údajnému »autoritářství a potlačování demokracie« a velebit Petra Pavla kvůli »demokratickým hodnotám«? I to je součást svobody slova. Slova v tomto duchu jsou ovšem možná nejabsurdnější masový jev, který v ČR poslední roky zažíváme. Viktor Orbán určitě nedělá všechno správně, jako každý člověk i on je chybující. Každopádně v důležitém roce 1989 stál na správné straně a už jen to dneska u nás nemůže říct každý.“ [Rozhodně to nemůže říci P. Pavel, který ještě v roce 1987 ve svém životopise schvaloval okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy ze dne 21. 8. 1968.]

(…) „Petr Pavel byl v roce 1989 příslušník Československé lidové armády, který se v roce 1989 učil, jak se chovat jako budoucí komunistický špion. Ale kurz dodělal až po roce 1989 v časech demokratického státu.“ (…) „Takže za mne klobouk dolů, velký respekt. A z těchto dvou má dle mého názoru k morálnímu majáku o kilometr blíže právě muž s pendrekem pod krkem na horním obrázku.“

Co se týká voleb v Maďarsku, L. Vondráček soudí toto: „A i zde to vychází ve prospěch Orbána. Péter Magyar totiž slibuje »kritický« proevropský postoj, což znamená například přijetí eura do [roku] 2030. Další země z našeho okolí v eurozóně? To je přesně to, co ČR nepotřebuje. Místo toho, aby bylo Maďarsko dál náš spojenec a bánilo spolu s námi suverenitu členských států před diktátem Bruselu, chce Magyar Maďarsko ještě pevněji přivázat (lépe: připoutat) k nefunkčnímu eurokolosu.“

Své sdělení autor uzavírá tímto zajímavým odstavcem, jenž svědčí o tom, že si je vědom historických souvislostí z dávných dob, které se promítají i do naší přítomnosti. Uvádí: „Maďaři nás před mnoha staletími bránili před rozpínavými Turky. A nyní nás brání před rozpínavostí Bruselu. Konec Orbána na pozici premiéra znamená konec Maďarska jako spojence v tomto boji.“ (PL, 6. 4. 2026, 11:10) Tolik text L. Vondráčka pod obrázkem V. Orbána a P. Pavla z roku 1989.

Historickým souvislostem, na něž autor upozornil, se budu zabývat v samostatné části tohoto článku. Mám radost, že si to někteří naši mladí politici uvědomují. Na rozdíl od nich slyšíme např. od poslanců za „Piráty“ nebo za STAN jen papouškování probruselské propagandy. Připomnělo mi to známý komunistický slogan z doby po roce 1948: „Raději se mýlit se stranou (= KSČ) než proti ní!“ Ti, kteří se mýlili proti vládnoucí straně, obvykle skončili buď na šibenici, nebo aspoň na dlouhá léta ve vězení. Doufejme, že se to již nikdy opakovat nebude.

●●●

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán!

Z Libora Vondráčka (*1994), který je předsedou Svobodných a na kandidátce výše zmíněných tří politických subjektů se dostal v říjnu 2025 do Poslanecké sněmovny, se stal snadný terč všech nenávistníků z poražené politické opozice. Má nicméně smůlu: je mladý, dobře vypadá a dokáže s chladnou hlavou a bez přípravy hovořit na libovolné téma. Ne každý z politiků je na tom tak dobře: zástupci opozice jen blábolí, „nálepkují“ nebo sprostě útočí na své politické konkurenty.

Libor V. je statečný a odvážný politik mladé generace, avšak kvůli malým zkušenostem z celostátní politiky si ještě nestačil všimnout toho, že ne vždy je dobré se vším „jít na trh“. Jsou totiž věci, o kterých se v politice nemluví. Být tak trochu „nevyzpytatelný“ či „tajuplný jako hrad v Karpatech“ se vždycky vyplatí. Útočníci a provokatéři pak tolik neútočí, protože nemají dostatek informací. Touto chybou si tento politik způsobil řadu svých současných problémů. Je obviňován ze všeho možného, včetně toho, že slouží Putinovi.

[Nejnověji P. Hlaváček z deníku „Forum24“ (28. 4. 2026) obvinil L. Vondráčka z toho, že jeho strana Svobodní „neprovozuje jen populismus, nýbrž šířením evidentně proruské propagandy též zrazuje české národní zájmy, demokratickou Evropu a Západ“. Před 74 lety by dozajista skončili na šibenici (Jako R. Slánský a spol.), ale protože žijeme v pokrokové a tolerantní době, dostanou jen „napohlavkováno“ prostřednictvím Šafrova listu, který dodnes věrně slouží „fialovému hnusu“.]

Další chybou, které se L. Vondráček často (a jistě nevědomky) dopouští, je skutečnost, že ztrácí čas zbytečnými debata s lidmi, kteří jsou hluboko pod jeho intelektuální úrovní. Debaty s osobami typu K. Demetrashvili nebo D. Nerudové, bývají kontraproduktivní. Tento politik tím jen na sebe upoutává pozornost, a proto mu na nic jiného již nezbývá čas. Namísto jalových tlachů je třeba se soustředit na ideové otázky, kterým se dnes téměř nikdo nevěnuje: ani v koalici, ani v opozici. Ale buďme spravedliví. Vondráček patří k novým poslancům, kteří budou potřebovat dostatek času, aby získali potřebný rozhled a zkušenosti. Přesto by si měl dávat pozor na chyby, kterých se může vyvarovat, bude-li náležitě opatrný a předvídavý.

A protože jsem to avizoval již v mezititulku, nemohu zapomenout na velice podstatnou informaci, která se mimoděk ocitla mimo centrum pozornosti. Jedná se totiž o neúspěšný pokus o vykonání dobrovolné, postgraduální zkoušky ze strany tohoto politika, který se během studia na Masarykově univerzitě v Brně zabýval ústavním právem. Z tohoto oboru hodlal na pražské právnické fakultě UK složit rigorózní zkoušku. Jedná se o zkoušku, které se lidově říká „malý doktorát“. Ten se pak uvádí před jménem držitele dotyčného diplomu.  Poslanec L. Vondráček tuto zkoušku skládal v květnu 2025, tedy ještě před parlamentním i volbami.

Byla to v podstatě jeho osobní iniciativa, která nijak nesouvisela s politikou. V té době se tím nikdo z „investigativních“ novinářů nezabýval. Vhod to přišlo až po volbách. Přesněji: v okamžiku, kdy tento mladý politik, kandidující za SPD, začal „zlobit“. Stal se totiž výrazným kritikem P. Pavla a v posledních týdnech i podporovatelem maďarského premiéra V. Orbána. Takové věci „pražská kavárna“ neodpouští vůbec nikomu. A ta brněnská (kavárna) zase Vondráčkovi nedokázala odpustit, že chtěl doktorát skládat v Praze, nikoli na své „alma mater“, tedy Masarykově univerzitě, kde kdysi šéfovala taková podivná postavička, jakou je jistý „profesůrek“ politologie z Brna, který se kamarádí s B. Posseltem.

Článek o Vondráčkově neúspěšné rigorózní zkoušce vyšel měsíc před oním příspěvkem na sociálních sítích, jemuž je věnován tento můj článek. Kupodivu na to nikdo nereagoval. Vyšlo to pouze na serveru „Seznam Zprávy“, který je z minulosti pověstný „výrobou“, fabrikováním, různých skandálů. Autory článku s názvem Místopředseda ústavního výboru za SPD se snažil získat titul JUDr. Propadl (Seznam Zprávy, 18. 3. 2026, 5:00) jsou: Lukáš Valášek a Jakub Mikel. Další novináři, kteří si pletou politiky s chovnou zvěří, kterou je možno kdykoli odstřelit. Na přemnožené divočáky by si tito dva mladí muži netroufli, tak to zkusili s mladým politikem od Okamury. Jednou se za tuto „prasárnu“ budou stydět!

Jen tak na okraj podotýkám, že rigorózní zkouška se u nás skládá zřídkakdy. Je totiž výrazně náročnější než onen známý „velký doktorát“ (Ph.D.), který se uvádí za příjmením dotyčné osoby. Ten se totiž dá „koupit“ i na soukromé vysoké škole. Proto tímto titulem dnes disponuje tolik politiků, z nichž někteří by měli problém složit obyčejnou maturitu. Škoda, že novináři typu Valáška a Mikela se nepustili do rozplétání takovýchto „kauz“. Možná by zjistili, jak podivným způsobem se někteří politici dostali ke svým titulům. A jiný zase ke svým diplomům.

Po aféře „s králíky“ u T. Malé, kdy dva politici z Babišovy vlády museli ve funkci skončit, ustalo pátrání našich novinářů po diplomových pracích našich politiků. Nikdo nechtěl riskovat, že by z politiky museli odcházet další lidé, kteří jen tak „obšlehli“ něčí diplomku. V kontextu těchto problémů je totiž neúspěch L. Vondráčka u rigorózní zkoušky na PF UK úplná banalita. S neúspěchem se běžně počítá u všech typů podobných zkoušek. Proto existuje možnost jejich opakování. O to se jistě v příštích měsících pokusí i tento politik. Vždyť každý neúspěch se může brzy proměnit v úspěch. Tak už je to na světě zařízeno. Jak známo, odvážným přeje štěstí. A ti zbabělí se trestají vlastně sami.

●●●

Turecká expanze do Evropy

A protože jsem ocenil závěrečné konstatování L. Vondráčka v komentáři pod dvojí fotografií politiků (Orbán, Pavel), v jeho koláži na sociálních sítích, dovolím si ještě jednou ocitovat dotyčné dvě věty: „Maďaři nás před mnoha staletími bránili před rozpínanými Turky. A nyní nás brání před rozpínavostí Bruselu.“

Jako občan, který byl rozčarován z politiky předchozí vlády a i nadále je nespokojen s tím, co předvádí ta Babišova, mám z výše uvedeného konstatování radost. Jako historik to však musí poopravit. Především nelze srovnávat snahy některých středověkých etnik bránit Turkům v jejich postupu směrem na Balkán a do střední Evropy s tím, co dnes provádí Evropská unie. Tam se jedná o byrokratický moloch, který bez rozmyslu „válcuje“ všechno, co tady bylo v minulosti vybudováno jednotlivými evropskými národy v rámci jejich vlastních, samostatných států.

Dnešní „rozpínavost“ Bruselu (= EU) je ve skutečnosti přivlastňováním si výsledků práce těchto samostatných států, které se dobrovolně zbavují suverenity ve vztahu k nadnárodním strukturám EU. To se odehrává souběžně s neschopností některých zemí EU, které si na své území v roce 2015 vpustily muslimské přistěhovalce (migranty). Tentokrát se to stalo se souhlasem dotyčných států a nikdo ničemu nemusel bránit. V tom je základním odlišnost středověké expanze osmanských Turků od předpokládané a očekávané asimilace přistěhovalců z Blízkého východu nebo z Afriky. Vývoj přesto ukázal, že tyto předpoklady, motivované ekonomicky nebo demograficky, byly mylné.

Na druhé straně rád konstatuji, že L. Vondráček má pravdu v tom, že Maďaři (= Uhři) sehráli významnou roli v tom, že po dobu několika staletí bránili agresivnímu postupu Turků směrem do střední Evropy. Tak jako bylo cílem muslimských migrantů dostat se do Německa nebo do jiného vyspělého státu západní Evropy, podobně šlo Turkům o to, aby dobyli centrum Habsburské monarchie (Vídeň) a ovládli většinu katolické Evropy. Na tomto úsilí se významně podíleli i někteří Češi, např. šlechtici, kteří bojovali ve službách lucemburských nebo habsburských panovníků. Máme doloženo v písemných pramenech již z druhé poloviny 14. století, že někteří naši šlechtici bojovali proti Turkům na Balkáně, a to ve službách uherského krále Zikmunda Lucemburského (1368-1437).

─────

J. Werich ‒ ještě horší vypravěč komunistických pohádek než Nejedlý

Rád bych uvedl na pravou míru manipulaci s historickými fakty, které se dopustil J. Werich ve dvojfilmu „Císařův pekař“ a „Pekařův císař“. V tomto populárním filmovém díle vystupuje i postava generála vojsk císaře Rudolfa II. (1576-1612) – Heřmana Kryštofa Russworma (1565-1605). Ten pocházel z Durynska a od r. 1593 sloužil v armádě císaře Rudolfa II. Válka Habsburků proti Turkům proběhla v letech 1593-1606.

V té době bojoval Russworm v hodnosti hejtmana spolu se svými vojáky pod vedením hraběte Mikuláše Pálffyho proti Turkům v Uhrách. Účastnil se jak úspěšné bitvy u Hatvanu (1594), tak i porážky Turků při obléhání Ostřihomi. Tyto vojenské úspěchy následně Russworma přivedly do úzkého štábu císařova bratra, arciknížete Matyáše, který byl vrchním velitelem vojsk v Uhrách. V r. 1596 byl Russworm za zásluhy jmenován generálvachmajstrem. Později se dostal do osobních sporů, mimo jiné s Adolfem ze Schwarzenbergu.

V důsledku neúspěšného pokusu o dobytí Budína, který zůstával v rukou Turků, byl Russworm zajat a obviněn ze vzpoury: vězněn byl v pevnostech Ostřihom, Komárno a Ráb. Z vězení se mu nakonec podařilo uprchnout do Čech. Z Prahy se pak přímo obrátil na císaře. Ten mu sdělil, že je volný, ale že se musí dostavit před soud do Vídně. Případ mezitím skončil smrtí (zavražděním) Schwarzenberga, nicméně bylo nutno urovnat i spor s arciknížetem Matyášem. Poté, kdy Russworm vyjádřil loajalitu vůči dynastii Habsburků, udělil Matyáš generálovi milost. Císař nakonec Russworma jmenoval polním maršálkem nového uherského tažení proti Turkům.

V Uhrách se mezitím objevili v císařských službách dva noví italští generálové: Giorgio Basta a Giovanni Jacopo Belgioiso. Po vypuknutí Bočkajova povstání v Uhrách (1605), při němž došlo k drancování a vraždění nevinných obyvatel na jihovýchodní a východní Moravě, musely být vojenské operace proti Turkům zastaveny a císařská vojska byla nucena soustředit se na boj proti uherským povstalcům.

Za této situace, v polovině roku 1605, přicestoval Russworm do Prahy, kde se údajně pohrdavě vyjádřil o obou italských generálech v armádě císaře Rudolfa II. Následně se Russworm dostal do potyčky s mladším bratrem G. J. Belgioisa – Franceskem. V ní byl tento italský šlechtic zabit. Ale protože v té době platit císařův zákaz soubojů mezi šlechtici, byl Russworm, navzdory všem zásluhám v oblasti vojenství, odsouzen dne 20. 11. 1605 k trestu smrti. Ten byl následně vykonán dne 29. 11. 1605 (patrně s ohledem na delikátnost situace) nikoli na veřejném prostranství, nýbrž ve velké síni Staroměstské radnice. Hlavu odsouzenci sťal samotný pražský kat Jan Mydlář.

Teprve hodinu po popravě dorazil z Hradu na radnici Starého Města pražského posel s osobním listem císařem Rudolfa II. Panovník v něm uděloval odsouzenci milost. Bylo však pozdě. Poprava byla totiž mezitím vykonána. Na pozdním doručení tohoto listu měl prý podíl císařův osobní komorník Filip Lang z Langenfeldu, další známá postava intrikána z výše uvedeného filmu. I on nakonec skončil ve vězení – v Bílé věži na Pražském hradě. Zlí jazykové tvrdili, že prý to byla „odměna“ za Russwormovu smrt.

Čtenáři, kteří dotyčný film v dvojroli s J. Werichem viděli, si možná vzpomenou na momenty, kdy tam Rudolf II. několikrát nemístně žertoval na adresu generála Russworma. Hovořil o něm jako „o chodícím železářství“, a to jenom proto, že tento bojovník proti Turkům měl na sobě brnění. Nepadlo tam ani slovo o nějakých bojích proti Turkům. Samotný J. Werich nejspíš ani netušil, že sběratel uměleckých děl a podivínský panovník Rudolf II., který se nechával obelhávat alchymisty, také velmi úspěšně čelil turecké expanzi v Uhrách.

Ve filmu se vyskytují obě jména generálů, Russworma i Belgioisa, avšak ve zcela posměšném, vyfabulovaném kontextu. Císař tam odmítá peníze na „jejich výstroj“ (šněrovačky a fedrpuše). Znevažování protitureckého boje za císaře Rudolfa II. mělo jediný cíl: udělat z tohoto panovníka zbabělce a oběť konspirací. Werich se v tomto dvojfilmu, který byl v r. 1952 oceněn Státní cenou Klementa Gottwalda, projevil jako neomalený komunistický falzifikátor našich dějin.

Co se týká hereckého výkonu Z. Štěpánka, který skvěle zvládl roli Russworma, tomu nelze vytknout skoro nic. Kromě špatného scénáře. Werich totiž uvěřil ve svou genialitu a té podřídil všechno. Byl zvyklý nerespektovat nikoho a nic. Z tohoto odpudivého levicového pseudointelektuála se po návratu z USA stala trapná figurka komunistického papaláše, jenž ochotně posluhoval režimu v době, kdy byli posíláni skuteční hrdinové tohoto národa na smrt. 

Dvojfilm „Císařův pekař“ a Pekařův císař“ patří k nejostudnějším slátaninám naší kinematografie po roce 1945. Filmový Russworm nemá nic společného s oním historickým, úctyhodným generálem, který statečně bojoval s Turky. V karikaturu byl proměněn i příběh Golema, který podle Werichova komunistického přesvědčení našel „lepší“ uplatnění v rámci společné práce všech (píseň „Ten dělá to a ten zas tohle…“). Film se stal oslavou myšlenky kolektivismu na počátku budování tzv. socialismu. Werich se zde vyjevil v celé své obludné podobě ‒ jako monstrum sloužící komunistické ideologii.

Pro milovníky historické prózy ještě doplňuji, že pohnutý životní příběh generála H. K. Russworma poutavým způsobem zobrazil ve svém historickém románu Osamělý rváč (1941) spisovatel M. V. Kratochvíl, pozdější autor známé filmové „Husitské trilogie“ (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem). Kdyby si to J. Werich včas přečetl, nemusel „krmit“ veřejnost takovými evidentními nesmysly, jako byly fiktivní, ideologicky poplatné scénky z dvojfilmu „Císařův pekař“ a „Pekařův císař“.

Nicméně – komunističtí ideologové byli jistě spokojeni. Tato kolektivistická slátanina v hlavní roli s J. Werichem dodnes patří k oblíbenému „inventáři“ České televize – spolu s budovatelským filmem „Dovolená s Andělem“ či televizním seriálem „Chalupáři“. Jen tak dál, soudruzi z Kavčích hor!

─────

A ještě pár letopočtů…

● 1371 – srbská vojska utrpěla těžkou porážku od Turků v bitvě u Črnoměnu nad Maricí (nedaleko Adrianopolu). V této bitvě zahynul i srbský král Vukašin/Vlkašin (1367-1371), který nastoupil na trůn po Štěpánu Uroši V. (1355-1367). Bitvy se zúčastnil i Vukašinův syn, kraljevič Marko, o jehož statečných činech vypravují srbské pověsti.

● 1387 – srbský král Lazar (1371-1389) porazil Turky na řece Toplici. Jednalo se o dočasný úspěch až do tragické bitvy na Kosově poli (1389).

● 1389 ‒ Turci porazili vojska srbských, chorvatských a albánských feudálů v bitvě na Kosově poli. V této osudové bitvě zahynul turecký sultán Murád I. (1320-1389). Rozezlení Turci zajali srbského krále Lazara (1371-1389) a v odvetu za smrt jejich panovníka jej přímo na bojišti sťali. Srbsko se po této bitvě dostalo do područí Osmanské říše ‒ na více než 500 let.

● 1396 ‒ uherský král Zikmund Lucemburský byl poražen v bitvě u Nikopole (na  území Bulharska) tureckým sultánem Bajezidem.

● 1437 – Turci vpadli do Uher, ale byli odraženi Janem Hunyadym s přispěním českého hejtmana Jana Jiskry z Brandýsa.

● 1438 – uherský zemský správce Jan Hunyady zvítězil nad Turky: ovládl Valašsko a vpadl na území Bulharska.

● 1439 – Albrecht II. Habsburský, choť Zikmundovy dcery Alžběty, král český a císař německý, zemřel při návratu z nezdařené výpravy proti Turkům.

● 1444 – bitva u Varny proti Turkům. Zahynul v ní polský král Vladislav III (rovněž tak kardinál Julian Cesarini); Hunyady byl zajat.

● 1453 – turecký sultán Muhammad II. dobyl Cařihrad a zničil Byzantskou říši.

● 1456 – Jan Hunyady, správce Uher a velitel zdejších vojsk, porazil Turky před Bělehradem; brzy nato zemřel na mor.

● 1459 – turecký sultán proměnil Srbsko v pašalik.

● 1460 – Turci ovládli celé Řecko.

● 1463 – Turci ovládli Bosnu.

● 1463 – uherský král Matyáš Korvín odrazil vpád Turků do Uher a postupoval směrem do Bosny.

● 1478 – Krymský chanát se poddal tureckému sultánovi.

● 1483 – Hercegovina se stala tureckým pašalikem.

● 1496 – z Černé Hory byl vypuzen kníže Jiří Crnojevič a země se dostala pod nadvládu Turků.

● 1526 – Český král Ludvík II. Jagellonský utonul během bitvy u Moháče v močálech na březích Dunaje. Po této bitvě se Srěm a Slavonie dostaly pod tureckou nadvládu.

Boje proti turecké rozpínavosti pokračovaly po celé 17., 18. a 19. století. V roce 1663 podnikli vpád na Moravu Tataři, kteří nejprve zpustošili rozsáhlé oblasti na levém břehu řeky Moravy a pak dále pronikli až k Brnu a Olomouci; v té době již Turci obsadili část území Slovenska (Nové Zámky, Nitra). V době druhé protiturecké války Habsburků (1683-1699) se Turci dostali až k Vídni, kterou oblehli. Na pomoc císaři Leopoldu I. tehdy přispěchala vojska německých knížat pod vedením Karla Lotrinského, jakož i polský král Jan Sobieski. Za účasti statečného vídeňského obyvatelstva se podařilo dne 12. 9. 1683 Turky porazit a zahnat na ústup do Uher. Teprve mírovou dohodou mezi Osmanskou říší, Rakouskem, Polskem a Benátkami v Karlovicích (1699) se Turci zřekli Uher a Sedmihradska. Poslední zemí, jež se osvobodila z turecké nadvlády na Balkáně, byla v r. 1912 Albánie.

29. 4. 2026

‒ RJ ‒

Odkaz na článek o dramatu V. Hálka „Král Vukašín“:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2022/otevreni-prozatimniho-divadla-v-praze.html

Seznam vyobrazení:

1. Velkomoravský kníže/král Svatopluk I. a jeho synové („Svatoplukovy pruty“).

2. Sv. Vojtěch (†997).

3. Sv. Vojtěch a Radim na hradišti Libice nad Cidlinou.

4. Orbán, Pavel – koláž L. Vondráčka na sociálních sítích.

5. SPD, Trikolóra a Svobodní před volbami 2025.

6. Maršál Heřman Kryštof Russworm (1565-1605).

7. Bitva na Kosově poli dne 15. 6. 1389.