Našim politikům chybí odvaha říkat pravdu včas a nahlas
Motto: „Být pln nenávisti, závisti nebo hořkosti není žádnou službou vlasti.“ (Antonín Švehla, prvorepublikový premiér, zakladatel a předseda Agrární strany)
K napsání tohoto článku mě inspiroval dnešní text, publikovaný v hlásné troubě „fialového hnusu“ – internetovém deníku „Forum24“, jehož nejviditelnější tvář, Pavel Šafr, nejenže vítal letošní sjezd sudeťáků v Brně, nýbrž již v roce 1995 se spolu s P. Pithartem zařadil mezi signatáře politické výzvy „Smíření ‘95“.
Jedním z mediálních poskoků, kteří P. Šafrovi v jeho posluhování B. Posseltovi již hezkých pár let vydatně pomáhají, patří i „historik“ Pavel Šmejkal, původně vystudovaný učitel českého jazyka a občanské výchovy (nauky). Pokaždé, když čtu další výplody tohoto politického aktivisty, vytane mi na mysli jeho „atentát na pravdu“, jehož se dopustil před několika lety, když trochu opožděně, ale o to víc zmateně, připomněl „kauzu Válková-Urválek“.
Šmejkalova brutální manipulace s historickými fakty bezesporu vstoupí do dějin naší žurnalistiky. Ani komunisté v letech 1948-89 se nedopouštěli takových „prasáren“: i oni byli nuceni respektovat nezměnitelná historická fakta. A vzhledem k tomu, že jsem o hodně starší než tento Šafrův zaměstnanec, mohu směle tvrdit, že něco takového jsem za celý svůj dosavadní život (profesní i občanský), a to v obou režimech, před rokem 1989 i po něm, nezažil. Zkrátka: všechno se stane jen jednou! O zmíněném novinářském „veletoči“ se mohou čtenáři více dozvědět z tohoto článku:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2022/nase-media-dal-lzou-o----kauze-valkova-urvalek----.html
Pavel Šmejkal, který velmi rád zaměřuje svou kritiku na ženy-političky (kdoví, proč to dělá?), v době sudeťáckého sjezdu v Brně (22.-25. 5. 2026) až podezřele dlouho mlčel. Teprve nyní, tři týdny po této události, se konečně ozval. A samozřejmě, jak jinak, opět kritikou ženy-političky, tentokrát A. Schillerové. O ní již v minulosti psal vícekrát, avšak ke „zlatým hřebům“ Šmejkalova novinářského působení v tomto periodiku patří dva roky starý článek s tímto titulkem: „Konečná konečně na konečné“. Rovněž tento elaborát doporučuji čtenářům k přečtení. Je to doopravdy „zážitek“. Konečná sice přestala vykonávat funkci předsedkyně KSČM docela nedávno, nicméně i nadále zůstává europoslankyní za uskupení „Stačilo!“. Tady je odkaz na Šmejkalův článek:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2024/forum24-----konecna-konecne-na-konecne.----opravdu-.html
Zatím poslední text P. Šmejkala o A. Schillerové se týká 84. výročí vypálení středočeské obce Lidice. Autor sice tuto političku Babišova uskupení ANO 2011 nechválí, třebaže by si to za svůj antinacistický postoj zasloužila, ale zároveň jí vytýká kontakty koaličního partnera, SPD, s německou krajně pravicovou stranou AfD. Od lidí, kteří zvou B. Posselta do ČR, je něco takového projevem neuvěřitelného pokrytectví. Podstatu Šmejkalova vyjádření na adresu A. Schillerové nejlépe vyjadřuje tato věta: „Problém nastává ve chvíli, kdy se z pietních gest stává pouze politická dekorace.“ Abych byl naprosto upřímný: Šmejkal je mistrem politické manipulace. Dokázal to i tentokrát již samotným titulkem: Farizejství v přímém přenosu. Schillerová uctívá oběti nacismu, ale vlastní spojence přehlíží (Forum24, 14. 5. 2026).
Je to prosté: Co mají společného některé odlišné body programu dnešní AfD a SPD s prokazatelnými válečnými zločiny německých okupantů v Lidicích i na dalších místech tzv. Protektorátu Böhmen und Mähren? Dělí je časový odstup 84 let. Jediné, co nás může znovu děsit, je německý militarismus, který znovu zvedá hlavu. Němci se opět chystají do války proti Rusovi, ale stále nechápou, že jadernou mocnost nelze porazit. Není nikdo, kdo by jim to vysvětlil.
Musím se A. Schillerové zastat. Byla to totiž právě ona (za celé Babišovo politické uskupení ANO 2011), kdo se ozval v pravý čas, tedy ještě před oním sudeťáckým sjezdem, a kdo na sociálních sítích podrobil kritice hanebnou akci provokatérů, kteří si dovolili za bílého dne natřít červenou barvou ruce druhého prezidenta ČSR Dr. Edvarda Beneše v parku před budovou Právnické fakulty MU v Brně. A nejen to: umístili na tuto sochu ještě transparent s nápisem: „Český nácek a škůdce Moravy“. (iDNES.cz, 20. 5. 2026, 16:31)
Ministryně financí Babišovy vlády A. Schillerová ‒ na rozdíl od většiny mlčících politiků napříč celým politickým spektrem ‒ dokázala na tuto aktuální situaci zareagovat včas a přiměřeným způsobem. Mohla se sice obrátit na brněnskou redakci ČT, avšak tam byl výsledek nejistý. ČT totiž ve dnech sudeťáckého sjezdu „kopala“ za B. Posselta tak mohutně a nekriticky, že by to bylo kontraproduktivní. Schillerová to proto vyřešila příspěvkem na sociálních sítích. Ty mají dnes větší dosah i účinnost než celé slavné vysílání České televize, která je i zadarmo drahá.
V této souvislosti si neodpustím jednu poznámku: Velice vlažný, ba spíše nijaký, byl postoj k sudeťácké akci v Brně ze strany většiny politiků ANO 2011 (včetně A. Babiše). Hlasitě se ozvali pouze politici SPD (Okamura a Foldyna byli dokonce na demonstraci v Brně), kdežto „Motoristé sobě“ se raději pokusili celou věc „vymlčet“. To není u nové politické strany postoj dobrý ani rozumný. Právě na takovýchto tématech dost často politické strany ztroskotávají a končí. Mlčení nebo mlžení o aktuálních tématech ještě žádné politické straně neprospělo a nevylepšilo to její obrázek u veřejnosti.
Spíše se zdá, že si kdosi od „Motoristů“ chce zajistit přízeň Němců tím, že bude o kontroverzních věcech mlčet. Soudit lze z toho, že ministr zahraničí P. Macinka se během své nedávné návštěvy Berlína (ještě před oním sjezdem v Brně) sešel se šéfem „Svazu vyhnanců“ S. Mayerem. Neprozradil nám však, proč to udělal, když na druhé straně Posselta kritizoval a ignoroval. Rozumnější postoj se dal očekávat od ministra B. Šťastného, jehož předkové se stali obětí holocaustu. Bohužel ‒ ani tady žádné rezolutní stanovisko nezaznělo, ač mělo. Je docela možné, že i Šťastný se ztotožnil s „narativem“ o smíření mezi Čechy se sudetskými Němci. „Motoristé“ si svým mlčením ublížili víc než všemi předchozími excesy ze strany F. Turka, P. Macinky a O. Klempíře.
V porovnání s mlčící většinou českých politiků, kteří zřejmě ve své naivitě očekávají, že jejich „neangažovanost“ by mohla být v budoucnu oceněna, nabízím jedno historické poučení: Zbabělcům se nikdy neděkuje. Ustupování zlu či zavírání očí před ním bylo vždy po zásluze tvrdě potrestáno. Nejinak je tomu i tentokrát. V případě sudeťáků nelze aplikovat tuto větu: „Co jsme si, to jsme si, odteď budeme kamarádi.“ Kolaborace se zlem a násilím, jakož i politika „appeasementu“ vedly pokaždé v minulosti ke špatným koncům. Je to poučení trvale platné. Proto bychom je neměli ignorovat.
Nazíráno touto optikou si zveřejněný příspěvek A. Schillerové zaslouží uznání především proto, že přišel v pravý čas. To jiní politici buď z vypočítavosti, nebo z pohodlnosti raději mlčeli, případně jen „mlátili prázdnou slámu“, když se jich novináři na tuto záležitost ptali. Ano, mluvit včas a náležitě hlasitě! To se tentokrát A. Schillerové vyplatilo. Nejenže tím vylepšila pošramocenou povést většiny „mlčících“ politiků této strany (včetně těch brněnských, kteří se nedávno rozhodli „revoltovat“ proti Schillerové – jako předsedkyni krajské organizace ANO 2011 v Brně), ale i „Motoristů sobě“.
Tentokrát ani já nebudu P. Macinku chválit, protože není za co. Scházet se (víceméně tajně) se šéfem „Svazu vyhnanců“ je totiž na stejné úrovni, jako když se M. O. Havel nechal vyfotografovat s B. Posseltem a ještě se s tím pochlubil na sociálních sítích. Ona nakonec pravda vždycky vyjde najevo, ať si to ten politik přeje, či nikoliv. Hluboce se mýlí ti, kdož se domnívají, že čestnost a upřímnost se v politice nevyplácí. Opak je pravdou. Vztahy mezi státy nelze budovat na přetvářce, nevypočitatelnosti a vzájemné nedůvěře. To by nemělo dlouhého trvání. Musí být naopak transparentní a předvídatelné. Ostatně – naše současné „dobré“ vztahy s Německem jsou podmíněny skutečností, že tato země prohrála ve dvou světových válkách. „Drang nach Osten“ mají přesto všichni Němci v genech.
A přestože P. Šmejkal ocitoval celý příspěvek A. Schillerové ve svém článku (podle jejího postu na síti X), vzhledem k naprosté nedůvěryhodnosti tohoto Šafrova pisálka a „historika“, který vystudoval něco úplně jiného, jsem si to raději ověřil přímo na této sociální síti. Zde je text onoho příspěvku: „Lidice. Trvalá připomínka nacistických brutálních vražd. 340 mrtvých. Symbol pro další obce s podobným osudem jako Ležáky, Ploština, Prlov, Vařákovy Paseky, Javoříčko a Český Malín. Hlubokou úctu všem obětem. Čest jejich památce. Nezapomínejme.“ (Síť X, 13. 6. 2026, 13:22) Jako češtinář mám jedinou připomínku: obě poslední věty bych zakončil vykřičníkem. Jinak se s textem A. Schillerové plně ztotožňuji.
Ano, je to stručné, věcné a pravdivé. Ani jedno slovo tam není zbytečné. Žádné oblíbené „vykecávání se“ politiků, na něž jsme zvyklí z televizních debat nebo z jednání Poslanecké sněmovny. Právě tak, jak to napsala A. Schillerová, by měl vypadat i náš přístup k dějinám, jejichž běh již nemůžeme změnit.
Aleně Schillerové patří moje poděkování za to, že se nebála připomenout historickou pravdu, která může být pro mnoho politiků, ale i řadových občanů, nepohodlná. Rádi by vycházeli s militarizujícím se Německem v dobrém a neradi by narušili dosavadní úspěšnou ekonomickou spolupráci. Ano, na Německu jsme osudově závislí tak – jako nikdy předtím. Na straně druhé však nesmíme zavírat oči jak před stovkami tisíc Němci zavražděných občanů bývalého Československa, tak i před obrovskými materiálními škodami, které nám způsobili svou okupací v letech 1939-1945.
Začněme si už konečně říkat pravdu! To jedině má smysl.
14. 6. 2026
‒ RJ ‒
─────
P. S.
„Mlčící“ kolegové, jste ostudou této země!
Na rozdíl od neupřesněného počtu kolegů-historiků, kteří se ještě před sudeťáckým sjezdem v Brně natřásali v médiích, jak se těší na to, až budou moci tuto „usmiřovací“ akci v čele s B. Posseltem navštívit, já jsem se zachoval úplně jinak. S dostatečným časovým předstihem jsem na stránkách SN publikoval článek, v němž jsem naší veřejnosti sdělil prostý fakt: na vypálení východomoravských obcí Ploština a Prlov (podobně i Vařákových Pasek) se podílely speciální oddíly německých okupantů, kterým veleli dva sudetští Němci.
Před válkou, ale i po jejím skončení žili tito důstojníci Wehrmachtu jako „spořádaní“ občané Německa: hitlerovské Třetí říše a po válce Spolkové republiky Německo. Vyhnuli se potrestání také proto, že představitelé komunistického režimu v ČSR „zobchodovali“ jejich trest za službu pro komunistickou Státní bezpečnost (StB). Komunisté sice přinesli relativně největší počet obětí v boji proti německým okupantům, avšak v tomto případě jejich poválečný režim, zaštiťující se humanitou a demokracií, fatálně selhal. Stala se z toho otevřená, dosud stále nezhojená rána na těle našeho národa.
Je třeba to říci nahlas a nebát se to pravidelně opakovat: Nemáme právo zapomínat na statisíce obětí Druhé světové války! Naší povinností je naopak to, abychom dokázali vychovávat příslušníky mladé generace jak k lásce k vlasti, tak i k úctě vůči těm, kteří přinesli oběť nejvyšší. I jim vděčíme za to, že již déle než 80 let žijeme v míru, byť za našimi východními „humny“ se bojuje. Je to však jiný typ války, které by naši předkové nejspíš nerozuměli. Rusové i Ukrajinci přece bojovali ve Velké vlastenecké válce proti společnému nepříteli – německému nacismu a celosvětovému fašismu. Ten začíná znovu, po devadesáti letech, opět zvedat hlavu a připravovat se na novou válku – Třetí světovou.
Navzdory komplikované době, v níž žijeme, děkuji A. Schillerové za to, že ve svém příspěvku na sociálních sítích nezapomněla na jména tří východomoravských obcí (Ploština, Prlov, Vařákovy Paseky), které Němci vypálili těsně před koncem války, aby se občanům těchto vesnic pomstili na jejich spolupráci s partyzány: sovětskými, ale i těmi z řad místního obyvatelstva. Čest jejich památce!
14. 6. 2026
‒ RJ ‒
Odkaz na článek o Ploštině a Prlově:
