Co napsal Ivan Olbracht v „pamfletu“ o R. Slánském?
Motto: „Kdo včera lhal, tomu i zítra se nevěří.“ (Ruské přísloví)
Generace „Husákových dětí“ neví o naší minulosti téměř nic!
Dne 4. 11. 2025 jsem dokončil text článku s titulkem: Stanice „Olbrachtova“ vadí, ale rozvědčík na Hradě nikoliv? (SN č. 11/2025, vloženo 6. 11. 2025, ZDE) K jeho zveřejněn í došlo s dvoudenním skluzem. V té době byla média plná aktuální kauzy s pojmenováním první proražené stanice metra „Olbrachtova“ na plánované lince „D“.
Teprve s několikadenním zpožděním jsem zjistil, že v den dokončení mého článku reagoval na tutéž událost i známý kritik úplně všeho, co pochází od dosavadní, protifialovské, opozice (jako by za tím stál samotný ďábel), nový příležitostný přispěvatel do Šafrovic internetového periodika „Forum24“ – Stanislav Dvořák. Autor nazval tento svůj článek takto: Pojmenovat po komunistovi Olbrachtovi stanici metra je úlet (Forum24, 4. 11. 2025).
Musím objektivně přiznat, že Dvořákův text je poučenější, než byl „výkřik“ L. Kudrny na sociální síti, který jsem ve svém článku kritizoval. Autor se dokonce přiznal k tomu, že něco z díla tohoto spisovatele četl. (Nejspíš to bylo ještě před rokem 1989, kdy mnozí z dnešních „pozdních antikomunistů“ patřili k aktivním svazákům z líhně soudruha J. Varholíka. Žijeme v době, kdy už se nikdo za nic nestydí a navíc to ještě vytrubuje do celého světa, protože za to nehrozí žádný postih. Co bychom si „nekopli“ do nějakého komunisty, obzvláště dávno mrtvého, když je to dovoleno, že ano?)
To, že S. Dvořák patří k malé skupince sečtělých novinářů (na rozdíl od těch, kteří nikdy žádnou knihu nepřečetli), je jistě chvályhodné. Přesto s jeho hodnocením osobnosti I. Olbrachta nemohu souhlasit. Dvořákova kritika tehdy mladého spisovatele a dopisovatele ze Sovětského Ruska je nespravedlivá. Vždyť v té době bylo o porevolučním Rusku tak málo informací, že si většina intelektuálů, obdivovatelů různých revolucí, jež smetou všechny reakční režimy světa, poměry v bolševickém Rusku idealizovala.
Zkrátka: tito lidé věřili tomu, co jim v porevolučním Rusku k věřením předkládali a co bylo nejspíš předem a pečlivě naaranžováno pro nezasvěcené jedince. Dokonce ještě v době tzv. Moskevských procesů (1936-38) řada našich intelektuálů (s výjimkou např. Z. Kalandry) věřila tomu, že J. V. Stalin pronásleduje své politické odpůrce plným právem, a ani stovky popravených a tisíce osob poslaných do gulagu je nedokázaly přesvědčit o opaku.
Ano, v tomto směru nebyl ani I. Olbracht výjimkou, byť měl osobní zkušenost s pobytem v porevolučním Sovětském Rusku či na Podkarpatské Rusi (ve 30. letech 20. století). Novinář S. Dvořák má tomuto spisovateli za zlé, že se nechal zlákat ke spolupráci s Ministerstvem osvěty, které se neoficiálně zabývalo i cenzurou, tedy tím, co smí být knižně vydáváno nebo natáčeno znárodněnou kinematografií. V tomto případě je nutno brát v úvahu i fakt, že až do komunistického převratu (1948) tady existovala řada soukromých nakladatelů knih i nezávislých vydavatelů nejrůznějších tiskovin.
„Srovnat do latě“ všechny „neposlušné“ trvalo posrpnovému režimu nějakou dobu. Ostatně i po nástupu G. Husáka si to vyžádalo asi dva roky, až do roku 1971, než se podařilo vyřadit z distribuce mnoho snímků „zakázaných“ autorů. Např. ještě v r. 1971 byl natočen televizní seriál režiséra F. Filipa „V. L. Věk“, v němž hrála řada nepohodlných herců a hereček, kvůli nimž toto oblíbené dílo zmizelo na dobu 20 let v trezoru.
Z celého Dvořákova článku o I. Olbrachtovi mě zaujal tento odstavec o čtyřech řádcích: „V roce 1952 pak vydal pamflet o Rudolfu Slánském, který byl po politickém procesu popraven. Krátce na to, 30. prosince 1952, zemřel i Olbracht. Jeho rodné Semily už se od spisovatele dříve distancovaly, když ho zbavily čestného občanství.“ (Forum24, 4. 11. 2025)
Předpokládám, že autor těchto řádků si nikdy nedal tu práci, aby prolistoval, co všechno bylo v onom roce 1952 publikováno ve věci soudního přelíčení s R. Slánským, o kterém Dvořák píše, že „byl po politickém procesu popraven“. Píše o tom s takovou lehkostí a samozřejmostí, jako by to i v té době byla běžná, každodenní věc. Možná, když to psal, ani si neuvědomil, že se jednalo o popravy na šibenici. Přesto ani tehdy to tak jednoduché nebylo: Každý věděl nebo aspoň tušil, že se jedná o záležitost natolik závažnou, že od základu změní celou společnost. Důvěra v režim, který sliboval sociální spravedlnost, byla v troskách, protože tento systém dosud stál na neotřesitelné pozici „neomylné strany a vlády“. To s tímto procesem skončilo.
Měli bychom si uvědomit, že přípravy „procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským“ si vyžádaly mnoho měsíců práce vyšetřovatelů StB, kteří měli nad sebou své nadřízené z centrály v moskevské Lubjance (= NKVD). Vedoucí činitelé KSČ (včetně K. Gottwalda) dělali všechno možné pro to, aby tragický dopad Slánského procesu alespoň částečně zmírnili. Samotný proces znamenal naprostou katastrofu pro renomé někdejší dělnické strany, která se dříve neváhala postavit do čela proletariátu v těch nejtěžších letech Velké hospodářské krize (tam, kde sociální demokracie žalostně selhávala) a jež podle očekávání přinášela i ty největší oběti při perzekuci ze strany německých okupantů v období Druhé světové války. I proto KSČ v prvních poválečných parlamentních volbách v r. 1946 atakovala 40procentní laťku a o dva roky později se uchopila absolutní moci ve státě.
Již z citovaného odstavce článku I. Olbrachta je zřejmé, že S. Dvořák (jako příslušník generace „Husákových dětí“, kteří nestydatě okupují všechna patra naší politiky), neví o poměrech u nás v letech 1948-56, tedy o době tzv. „rudého teroru“, téměř nic. Proto mu doporučuji, aby si přečetl aspoň něco z toho, co jsem na toto téma v uplynulých třech polistopadových dekádách zveřejnil, včetně stati: P. Fiala: „Odhalili jsme proruskou síť…“ (1. část, 2. část), která byla publikována v květnu 2024 (Odkazy na obě části tohoto článku jsou uvedeny na konci této kapitoly). Inu, je o tom třeba něco vědět a až pak si „pouštět hubu na špacír“.
Odkazy na uvedený článek:
─────
Žádný pamflet, nýbrž krutá pravda!
Začnu definicí slova „pamflet“, aby bylo jasno, co že to vlastně I. Olbracht na adresu generálního sekretáře KSČ R. Slánského napsal. Jeho článek v Rudém právu (28. 11. 1952) vyšel následujícího dne po vynesení rozsudku nad 14 „spiklenci“ z okruhu R. Slánského (11 obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti na šibenici, zbývající 3 dostali trest doživotního vězení). Wikipedie uvádí, že „pamflet (hanopis) je kratší literární dílo s hanlivým, kritizujícím obsahem“. Autoři v něm záměrně zdůrazňují nebo zveličují záporné stránky kritizovaného předmětu. Pamflety se často využívají v politickém boji.
Ať čtu dotyčný text článku I. Olbrachta sebepozorněji, neobsahuje nic agitačního, co by bylo namířeno proti politickým ambicím R. Slánského. Onen text pouze potvrzuje daný stav a informuje o spisovatelově dojmu z právě skončeného soudního procesu. Konstatování toho, že se někdo dopustil nějaké špatnosti, za niž by potrestán vynesením absolutního trestu, to přece není pamflet! Jedná se pouze o konstatování daného stavu, na němž již v té chvíli nebylo možno nic změnit. Amnestie prezidenta republiky byla sice i v tomto případě jednou z možností, avšak její udělení bylo nepravděpodobné. KSČ (v čele s K. Gottwaldem) se na přání Moskvy ráda zbavila R. Slánského a spol., protože se pro ni stal přítěží a nežádoucím způsobem ji kompromitoval.
Aby mohli čtenáři sami posoudit, zda Olbrachtův článek naplňuje znaky pamfletu, dovolím si ocitovat jeho nejpodstatnější část: „My všichni jsme pracovali se Slánským dlouhá desetiletí. My, starší soudruzi, jsme s ním pracovali od jeho chlapectví. A přece byl Slánský konfidentem pražské policie od let dvacátých! A nevěděl o tom a nepoznal to nikdo z nás. Pravda, většina dělníků ho neměla příliš ráda. Slánský nebyl člověkem, kterého by si bylo možno zamilovat nebo se lidsky k němu přiblížit. Byl chladný, do sebe uzavřený. V co doufal Slánský? Že se na jeho rejdy nepřijde právě v těchto kritických letech? Anebo když ve svých přípravách už dospěl tak daleko, že vypukne nová válka? Že se stane československým, Titem? Že zapojí ČSR do tábora válečných podněcovatelů? Patrně. Jistě však v nic menšího. Hrál vysokou hru, příliš vysokou. Dohrál. A jediný, kdo ho lituje, jsou jeho dolaroví páni.“ (Rudé právo, roč. 33, 28. 11. 1952, č. 318, str. 2)
Jediné, co bych tomuto literátovi a zkušenému představiteli našeho komunistického hnutí, I. Olbrachtovu, vytkl, je titulek jeho článku: „Konec zrádcův“. Proč? Ještě na začátku roku 1952, krátce po svém zatčení, se Slánský svěřil svému spoluvězni (byl vyslýchán StB v zámku v Kolodějích), kterého na něj nasadila StB, s tím, že KSČ ho obviňuje právem, protože ji skutečně zradil. Přitom byl tento vysoký stranický funkcionář přesvědčen o tom, že koná dobro, třebaže opak byl pravdou. Z tohoto důvodu se smířil i s trestem, který očekával. Věděl, že ho čeká smrt.
Přesto se mi slovo „zrádce“, které Olbracht pro Slánského použil, zdá být velmi přísné, ba nespravedlivé: Slánský byl spíše zbloudilým, stranickým byrokratem, který se snažil jít s dobou a vyhovět jejím požadavkům. (Jako jeden z prvních po roztržce mezi Stalinem a Titem začal útočit proti „titoismu“; přesto byl nakonec sám označen za „agenta Tita“.) Možná ještě ani v okamžiku, kdy stál pod šibenicí, nedokázal dohlédnout, k jak tragickým koncům proces s jeho osobou povede a na jaké politické dno to jeho stranu (= KSČ) stáhne.
Na článku I. Olbrachta doopravdy není nic, co by naplňovalo znaky pamfletu. Konstatovat fakta, to přece není žádný pamflet, ale docela obyčejný popis událostí. Přesto i tady je Olbrachtův nadhled zřejmý. Byl o celou generaci starší než Slánský a takto k němu přistupoval: jako k mladšímu spolustraníkovi a politickému „učedníkovi“.
Ostatně – podobný odstup a nadhled vyjádřila k případu Slánský a spol. i spisovatelka Jarmila Glazarová (1901-1977). Ve svém článku Praha ve dnech procesu napsala toto: „Pánové prohráli velkou bitvu své psychologické války. Utrpěli jsme (= my, členové KSČ) velké ztráty, zajisté. Zaplatili jsme draho novou zkušenost. Ale poučili jsme se též. Na prahu nového očistného života začínáme s velikou vůlí a velkou láskou znovu. Nemilosrdnou rukou očistíme svou stranu. Opřeni o Sovětský svaz a jeho zkušenosti, o moudrost Komunistické strany Sovětského svazu vyrosteme brzy po každé stránce tak, abychom skutečně byli ‚údernou brigádou‘, která nezklame očekávání soudruha Stalina.“ (Nový život, roč. I, 1952, str. 1934)
Všimli jste si? Ani slovo o KSČ či K. Gottwaldovi, jimiž se v té době všichni chránili jako štítem, protože s probíhajícím vyšetřováním a následným soudním přelíčením se cítili být ohroženi. Není divu. Vždyť tato uvědomělá soudružka již v letech 1946-48 působila jako kulturní atašé na čs. velvyslanectví v Moskvě. Byl to již v té době zcela jiný „level“ – než ten „národní“, který představovali oni starší soudruzi včetně I. Olbrachta. Glazarová byla vrstevnicí R. Slánského.
Jejím nástupcem ve funkci kulturního atašé v Moskvě se po Únoru 1948 stal příslušník mladé generace – svazácký básník Pavel Kohout (*1928). Poté, kdy si zde vysloužil ostruhy (1949-50), byl postaven do čela redakce satirického časopisu „Dikobraz“. Jeho propagandistické řádění v době procesu se Slánským patří k tomu nejostudnějšímu, co je i v politicky angažované žurnalistice vůbec představitelné. Hanba by ho měla dodnes fackovat, ale nefackuje. Ještě se nám všem vysmívá.
O tom, že se P. Kohout, po všech politických kotrmelcích svého života, dodnes nezměnil, podává výmluvné svědectví tento článek:
─────
Mladí kariéristé patří vždy k těm nejhorším…
Již v článku Stanice „Olbrachtova“ vadí… (SN č. 11/2025, vloženo 6. 11. 2025) jsem konstatoval, že podstatně přísněji a nesmiřitelněji než I. Olbracht hodnotili osobu R. Slánského a jeho společníky mladí komunističtí spisovatelé a novináři. Všichni chtěli vyniknout a pochlubit se neochvějnou podporou Sovětského svazu („hráz míru a socialismu“) a nehynoucí láskou k soudruhu J. V. Stalinovi. Jako příklad uvedu příspěvky dvou básníků, Jana Pilaře (1917-1996) a Ivana Skály (1922-1997), kteří si vysloužili ostruhy uvědomělých soudruhů již bezprostředně po Únoru 1948 a ve své nepřerušené kariéře pokračovali rovněž v období tzv. normalizace.
Básník Jan Pilař publikoval v době soudního procesu s R. Slánským dva příspěvky. V prvním z nich, kterému autor dal titulek Vlna hněvu, se mimo jiné píše i toto:
„Slánský se nestane českým Titem, ale bude pracujícími smeten do propadliště, kam takové, jako je on, odsoudil po zásluze hněv lidu. (…)
Je dlouhý řetěz zločinů, jichž se dopustila banda špionů, v jejímž čele stál profesionální zloduch Rudolf Slánský. Není snad jediného velkého závodu, kterého by se nějak nedotkly jejich jedovaté pavoučí nohy.
Vlny hněvu probíhají zástupci pracujících na Pankráci, vlny hněvu se zdvíhají po celé naší zemi u rozhlasových přijímačů, odkud znějí cynické výpovědi o rozkrádání národního majetku, o nepředstavitelném mravním rozkladu obžalovaných, o jejich zločinech, které přesahují daleko hranice našeho státu.“ (Rudé právo, roč. 33, 25. 11. 1952, str. 1)
Ještě údernější jsou slova, která J. Pilař napsal v článku s názvem Dohráli svou hru:
„… Hle, typy kosmopolitů v jejich nejzrůdnější podobě: Tito lidé už dávno nepatří naší vlasti. Mnozí z nich ani neznají svůj rodný jazyk, jiní zamaskovali svou minulost českými jmény, aby oklamali důvěru lidu. Stahují se po osvobození k nám jako můry a brzy podle zákona zrady vytvářejí okruh kolem zloducha Rudolfa Slánského, který jako obrovský ohyzdný pavouk rozpřádá své otrávené sítě po nově se rodícím životě, který dík Sovětskému svazu začíná rozkvétat, zbaven kapitalistických krys.“ (Literární noviny, roč. 1, 1952, č. 43, [22. 11. 1952], str. 1)
Na ještě vyšší úroveň pozvedl angažovanou tvorbu našich prorežimních novinářů jiný básník, Ivan Skála. Jeho kritika se týká zejména kosmopolitismu, sionismu a buržoazního nacionalismu obžalovaných členů Slánského skupiny. V článku Zrádce a špion nemá vlasti napsal tento básník toto:
„Buržoasní nacionalista Clementis, francouzský špion, spojuje svůj osud s hnusnými kosmopolity typu Gemindera, kteří nemají vlasti, nemají mateřské řeči, sám je kosmopolitou.
Kosmopolita Geminder již na reálce, za studentských let vstupuje do sionistické organisace, stává se sionistou, židovským buržoasním nacionalistou.
A tak se nejen spojují kosmopolité druhu Gemindera s buržoasními nacionalisty typu Clementise, ale vidíme, že sami v sobě spojují obě tyto stránky ničemné buržoasní ideologie. Každý z nich je zároveň kosmopolitou i buržoasním nacionalistou.
Spojuje je společná nenávist k lidu, k socialismu, k Sovětskému svazu, spojuje je společný buržoasní původ, kapitalistická chamtivost, psovská oddanost dnešní hlavě světového kapitalismu, americkému imperialismu. A spojuje je stejný nezřízený, bezohledný kariérismus a prospěchářství, osobní zištnost i stejná propastná ničemnost. Ničemnost, která se neštítí žádného zločinu.“ (Rudé právo, roč. 33, 24. 11. 1952, č. 314, str. 7)
─────
„Psovi psí smrt!“
Čím víc se blížil konec soudního přelíčení a očekávaný verdikt pro 14 obžalovaných prominentů KSČ židovského původu, tím víc autoři novinových příspěvků „přitvrzovali“. Ostatně – vidíme to již u samotného I. Skály, který spatřoval v kosmopolitismu (= Židé) největší zlo lidstva. Co se týká zmíněného buržoazního nacionalismu, ve Slánského procesu jej představoval V. Clementis. Na samém začátku, v době, kdy byl zatčen O. Šling a M. Švermová (1950), byli reprezentanty slovenského buržoazního nacionalismu hlavně G. Husák, L. Novomeský či D. Okáli.
Komunistický básník I. Skála (vl. jm. Karel Hell) nám v praxi předvedl, jak v té době vypadalo naprosté ztotožnění režimu sloužících novinářů se zrůdnou komunistickou ideologií. Jeho článek s názvem Tři lavice zachycuje atmosféru posledního dne soudního přelíčení s „bandou Slánského“. Co se týká použitého slovníku, ve Skálově textu je zkoncentrováno úplně všechno, co charakterizovalo tehdejší dobu vymknutou z kloubů: od nadávek až po jména různých živočichů. Je to působivé, až z toho běhá mráz po zádech. V článku se uvádí rovněž toto:
„V popředí soudní síně na Pankráci stojí tři lavice. (…)
Tyto lavice pamatují Horákovou a Kalandru, celou bandu bývalých fabrikantů, sociálfašistů, trockistů a špionů, pamatují zrádné agenty Vatikánu v biskupských hávech, pamatují agrární a klerofašistickou sebranku, která se sdružila pod názvem Zelená internacionála. (…)
Dnes tu sedí jeden vedle druhého, všech čtrnáct obžalovaných spiklenců. (…)
Před soudem hovoří Rudolf Slánský. (…) Ohromná budova zločinů, které napáchal za dlouhá léta, se zřítila a pohřbila ho ve svých troskách. Hovoří mrtvý člověk (…)
Tento Slánský, který připravoval zavraždění soudruha Gottwalda, po dlouhé měsíce hovořil licoměrně o jeho špatném zdravotním stavu, aby mohl svůj zločin zahladit. A tento Slánský si dal o sobě natočit film, který měl lživě ukázat jeho, Slánského, jako iniciátora únorového vítězství našeho lidu (= 1948). Tento Slánský si objednává u zrádného novináře Šimona oslavné články o své osobě a vytýká svému tajemníkovi, že jeho fotografie v novinách nejsou dost působivé. (…)
Mezinárodní dobrodruh, hochštapler a špion André Simone svým potměšilým profilem připomíná ptáka. I jeho chůze je taková. Nakračuje zvysoka, šmejdí ptačíma očima kolem sebe. (…)
A když toho lotra (= Rudolfa Margolia), páchnoucího zradou, obrátíte naruby, najdete hnusného zplozence kapitálu, milionářského synka, jehož otec byl svobodný zednář a matka sionistka. Takoví lidé brzdili naši cestu. Takoví plazi.
A dnes, dnes tedy můžeme říci: Je rozdrceno špinavé klubko zmijí. Svíjí se zde v poslední křeči před soudem lidu. Vyhubíme toto plemeno do posledního háděte. Prohledáme všechny škvíry a do každé se podíváme raději dvakrát. (…)
Jaká služba, taková výslužka. Psovi psí smrt!“ (Rudé právo, roč. 33, 28. 11. 1952, č. 318, str. 2)
─────
„Novou totalitu“ mají na svědomí P. Fiala i lidé z Hradu!
Kdo si dobové články ze soudního procesu s R. Slánským přečetl pozorně, tomu jistě neuniklo, jak se to podobá tomu, co občas slyšíme či čteme dnes od politiků Fialovy koalice ve vztahu k jejich politickým oponentům. S tím rozdílem, že tyto nespokojené jedince zatím ještě nikdo nezavírá do vězení. Slovně jim však „nakládá“ možná ještě víc, než to bylo obvyklé na počátku 50. let 20. století, kdy svět stál na prahu III. světové války. Podle Stalinových plánů měla vypuknout v roce 1955.
Po čtyřech letech Fialova vládnutí jsme se dostali do stejné situace, jaká u nás byla před 70 lety. Kdosi to tak chtěl a Fiala se mohl přetrhnout, aby mu vyhověl. O tom, že Fiala je nebezpečný totalitář, píšu již několik let. Postupné „přitvrzování“ je patrné již od roku 2021: začalo ještě před nástupem Fialova kabinetu. Od plánované a nakonec zpackané „deagrofertizace“ vedla přímá linka nastolování „nové totality“ k vypnutí nepohodlných webů, přes ustavení funkce vládního cenzora (M. Klíma) až po ideologické řádění plk. O. Foltýna. Ten se zapsal do dějin tím, že lidi, hlásící se k opozici, označil na „Putinovy děvky“, zombíky a svině, jež je třeba izolovat od ostatních hlubokými příkopy. Ty nám tady zůstaly i nadále – jako dědictví špatného, ba tragického, vládnutí Fialovy koalice. Nic horšího jsme v našich polistopadových dějinách ještě neměli.
Mainstreamová média si postupného nastolování „nové totality“ buď nevšímala z nevědomosti a kvůli malým zkušenostem svých novinářů, nebo to činila záměrně, na něčí pokyn. Spíš to vypadá na druhý případ. Že se to Fialovi (za pomoci strategického komunikátora O. Foltýna) nepodařilo dotáhnout do konce, je spíš vinou toho, že do čela vlády byla postavena chromá kobyla v podobě neschopného a popleteného „profesůrka“ z Brna.
Na nebezpečné tendence k opětovnému nastolení neototalitního, neostalinistického režimu P. Fialou upozorňuji ve svých článcích již od roku 2021. Začátkem roku 2024 jsem pak poukázal na trend nárůstu fašismu a nacismu u Fialovy koalice. Když byly tyto články zveřejněny, velice se nelíbily v ústředním sekretariátu ODS. Vůbec se tomu nedivím. Fiala, který se kamarádí s B. Posseltem, nemůže být přece zárukou ani demokracie, ani svobody. Volební prohra v říjnu 2025 je proto jen zákonitým důsledkem celkové neschopnosti a nekompetentnosti Fialovy vlády, jakož i neuvěřitelného ekonomického babráctví, které tato vláda po celou dobu svého mandátu předváděla. Hanba jí!
Doporučuji čtenářům, aby si pozorně přečetli zejména první tři články připojeného seznamu. Nejdůležitější je článek s názvem „Stalinistický slovník politiků ohrožuje demokracii“. V něm jsem podrobně sledoval případy hrubých útoků sdělovacích prostředků na politiky ANO 2011. Použil jsem zde i srovnání slovníku stalinistických politiků z počátku 50. let 20. století s výrazy, jež používají dnešní politici z Fialovy koalice. Je to jako přes kopírák.
Kde k tomu ti nešťastníci přišli, když nikdo z nich padesátá léta nezažil? Vzhledem k tomu, že tyto útoky se téměř neliší od těch z 50. let, je zřejmé, že za tím budou nejspíš nějaké zpravodajské hry tajných služeb. Za nejzajímavější poznatek považuji fakt, že slovník, použitý novinářkou S. Witowskou (= přítelkyně poradce prezidenta republiky P. Koláře), je úplně totožný s tím, který použil ve svém článku o R. Slánském tehdejší novinář S. Oborský v článku „Zrůda“ (Rudé právo, 27. 11. 1952). To sotva bude náhoda!
Platilo to v minulosti a platí to stále. Chceme-li, abychom v naší zemi měli i nadále svobodu a demokracii, musíme si dávat dobrý pozor na to, koho volíme a koho pouštíme do vysokých funkcí, aby rozhodoval o naší budoucnosti. Lidé, tíhnoucí k totalitnímu myšlení a konání, tam rozhodně nepatří. Lháři a podvodníci se nakonec usvědčí sami. To se v posledních týdnech stalo i celé té vykutálené partičce okolo P. Fialy, kterou voliči poslali na smetiště dějin.
Těch pár zoufalců, kteří se drápkem ještě zachytili u koryta, bude dříve nebo později vytlačeno na okraj politiky těmi mladými, natěšenými poslanci a poslankyněmi. To oni se už nemohli dočkat, až se k těm plným korytům a žlabům dostanou taky. Čekají nás politické přestřelky (a možná i něco horšího) jiného druhu, než na jaké jsme byli až dosud zvyklí. Mudrlant M. Benda již zakouší, co to je, když mu jde někdo po krku. ODS tak dlouho váhala s potřebnými změnami, až ten správný čas propásla. Teď už tuto zbytečnou, prohnilou partaj čeká jen politický hřbitov. Nikoli restart, který si tito političtí prosťáčci naplánovali.
Máme sice po volbách, ale klid nás rozhodně nečeká. Ještě bude hodně rozruchu, než „fialovci“ konečně pochopí, že ve volbách prohráli a že jsou už zase v nucené opozici. Jakže to říkala MPA? „Seďte v koutě a šoupejte nohama!“
11. 11. 2025
‒ RJ ‒
─────
Odkazy na články o „nové totalitě“ Fialovy vlády:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2023/stalinisticky-slovnik-politiku-ohrozuje-demokracii.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2024/kdo-z-poslancu-odmitl-odsoudit-atentat-na-r.-fica-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2024/hrozi-nam-plizivy-nastup-fasisticke-diktatury--ano-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2024/---zadrzovani-ruska-----kde-jsem-to-jiz-slysel-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2023/fiala-jen-potvrdil--ze-je-neostalinista--pane-havlicku-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2023/dalsi-pravni-paskvil-z-dilny-poslanecke-snemovny-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2023/pane-havlicku--pozor-na-prebehliky-a-renegaty-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2023/p.-paulczynski-----to-je-navrat-do-padesatych-let----.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2025/jana-malacova--------zavrazdena-komunisty----.html
─────
Odkazy na články o vývoji u nás po roce 1948:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-12-2017/krcmanska-afera-neboli----krabickovy-atentat---.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-9-2018/zbavme-se-iluzi-o-dr.-e.-benesovi-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2019/generala-heliodora-piku-poslali-komuniste-na-sibenici.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2018/1952-----rok-komunistickych-zrudnosti-i-absurdit.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2019/jubileum-kardinala--ktereho-komuniste-vyhnali-ze-zeme.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2021/zahadna-smrt-jana-masaryka-stale-neobjasnena-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/justicni-vrazda-judr.-milady-horakove.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2022/protistatni-spiklenecke-centrum-v-cele-s-r.-slanskym.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2022/dva-projevy-rudolfa-slanskeho-z-roku-1951.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2020/p.-josef-toufar--obet-komunisticke-zvule--1.-cast-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2020/josef-toufar--obet-komunisticke-zvule--2.-cast-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2021/pripad-babice.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2021/---pripad-babice----a-televizni-vseznalek-m.-reznicek.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2022/p.-jan-bula--mucednik-komunistickeho-rezimu.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/zajimejme-se-o-osudy-zen-byvalych-politickych-veznu-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-9-2016/babice-1951-----potreti.html
─────
P. S.
ČT: kdy bude konečně vyhozen neschopný „lajdák“ M. Kubal?
Česká televize má již několik měsíců nového ředitele. Někteří naši politici spěchali, aby prosadili dalšího neschopného poskoka, který je ochoten sloužit až do roztrhání těla stoupencům liberální demokracie, ještě před volbami, že zcela rezignovali na hlubší změny. A nový ředitel neměl nic chytřejšího na práci, než aby potvrdil ve své funkci nejneschopnějšího nýmanda, jaký kdy v redakci zpravodajství pracoval – Michala Kubala. Skoro to vypadá tak, jako by nikoho jiného v tom molochu o několika tisícovkách zbytečných zaměstnanců neměl. Ale tak to přece není, vážení soudruzi! A vy to dobře víte, stejně jako to vím i já.
Napsal jsem to již mnohokrát – v souvislosti s kritikou konkrétních nedostatků v práci televizního zpravodajství. Zdá se, že v ČT neum í nikdo číst a možná ani psát. O tom ostatně svědčí další, zatím nejnovější případ, který jsem se rozhodl zveřejnit. Pozorně totiž sleduji všechno, co ČT vysílá. Nezměnilo se nic, Kubal stále neplní své povinnosti, které vyplývají z jeho funkce vedoucího redakce zpravodajství ČT.
Pro ty čtenáře, kteří neznají mé starší články na toto téma, odkazuji na archiv SN, kde jsou všechny k dohledání. Dotyčné články mají k dispozici jak Rada ČT, tak i RRTV. Asi i jim je to jedno. Budeme-li všichni takto přistupovat k práci veřejnoprávní televize, ke zlepšení nemůže dojít ani do konce světa. Bez vůle k nápravě se nikam vpřed nedostaneme.
─────
Co to je: „výročí 60 let“?
Abych znovu dokumentoval, že v práci redakce zpravodajství k žádnému zlepšení nedošlo ani po mnoha měsících od mé kritiky, uvádím následující zjištění: Dne 10. 11. 2025 v 11.32 hod. hovořila moderátorka dopoledního zpravodajského bloku „Studio ČT24“ Kateřina Trnková znovu o „výročí 60 let“. Zaznamenal jsem tuto evidentní gramatickou chybu, ale už jsem si nestačil poznamenat, čeho se to výročí vlastně týkalo. Ono je to ve skutečnosti úplně jedno. Chyba jako chyba. A o tu tady vlastně jde.
V řadě svých článků jsem vysvětloval, jak se má postupovat při označování výročí různých událostí. Není žádné „výročí 60 let“, ale 60. výročí dotyčné události nebo konkrétní osoby. V době, kdy moderátorka tuto informaci sdělovala, tvářila se velice odhodlaně a suverénně. O den později už tomu bylo jinak: asi jí někdo za něco vynadal.
Mrzí mě, že odpovědní pracovníci ČT, kteří žijí i z mého koncesionářského poplatku za ČT, se nestydí ignorovat dobré rady, kterak zlepšovat úroveň českého jazyka, který je pro tuto televizi jazykem vysílacím. Až tomu bude jinak, mohou tyto mé připomínky ignorovat. Zatím by si to dovolovat neměli.
Tato nejnovější epizoda opět potvrdila, že v prohnilé České televizi se nic nezměnilo. Proto je nejvyšší čas tuto instituci zrušit bez náhrady a zbytečný personál, který by se prací nikde jinde neuživil, poslat na Úřady práce.
─────
Pomatenci z ČT se i nadále oblékají do fialových svršků
Po období letních prázdnin a dovolených to už vypadalo tak, že „fialová módní přehlídka“ v ČT skončila. Ukázalo se nicméně, že to byla jen dohodnutá pauza na oklamání veřejnosti. Nová vlna převlékání se do fialových šatů nastala s říjnovými volbami. Dnes, 11. 11. 2025, si ministryně obrany J. Černochová dokonce vzala u příležitosti Dne veteránů k Národnímu památníku na Vítkově fialový kabát (sako).
Ani „fialoví“ patolízalové z České televize v posledních dnech nezaháleli. Fialové šaty si na sebe znovu navlékla moderátorka ČT Barbora Kroužková (ČT1/ČT24, 24. 10. 2025, 19:00). Dne 11. 11. 2025 (ČT1/ČT24, 19:00) si to tato moderátorka zopakovala: tentokrát si na sebe oblékla tmavě fialové šaty a černým lemováním. Zajímalo by mě, kdo to platí. Pokud si to platí ze svého, ať si nosí každý den jiné fialové šaty. Však ono ji to časem omrzí. Také neschopný lempl M. Kubal měl na sobě fialovou kravatu.
Fialová „rakovina“ ohrožuje i další televize. Na TV NOVA (24. 10. 2025, 19:30) měla moderátorka „Televizních novin“ Lucie Borhyová rovněž fialové šaty. A aby to nebyla taková nuda, oblékla se na moderování pořadu „Partie Terezie Tománkové“ (CNN Prima News, 9. 11. 2025, 11:00) rovněž tato moderátorka do fialových šatů. Středočeská hejtmanka Petra Pecková absolvovala svůj vstup do „Studia ČT24“ (přes internet, 7. 11. 2025, 13:05), který moderoval J. Václavek, ve fialových šatech.
Zkrátka: na doučování z českého jazyka v ČT nemají zaměstnanci čas, ale na převlékání do fialových šatů je tam času habaděj. Nový ředitel ČT by s tím měl už konečně něco udělat. ČT se jistě dočká brzy nového ředitele. Potřebuje to jako prase drbání.
11. 11. 2025
‒ RJ ‒
