Velehradská výzva vybízí ke smíření a dialogu v celé společnost
Motto: „Nejsi-li dobrý, snaž se, abys byl.“ (Tomáš Štítný ze Štítného)
Pískalo se ve Strážnici. Proto na Velehrad nikdo z politiků nepřijel?
[Aby mě někdo z obdivovatelů České televize, která si letos mimořádně pečlivě hlídala všechno, aby jí nemohl nikdo nic vytknout, neosočil z toho, že jsem neobjektivní, musím uvést toto: Z toho, co jsem měl možnost v záběrech této televize vidět, zahlédl jsem v předních řadách židlí, z nichž značná část byla prázdná, jediného politika, byť opozičního: bývalého ministra zemědělství a předsedu KDU-ČSL Marka Výborného. Netvrdím, že tam nikdo nebyl, ale ČT nám ukázala pouze tohoto lidoveckého politika. ‒ Pamatuji doby, kdy byla doslova „přetahovaná“ o to, kdo všechno na Velehrad pojede ‒ včetně prezidentů republiky a předsedů vlád. Letos to bylo snad nejchudší za posledních dvacet let. Výborného osamělost nejlépe dokládá, jak na tom tato strana je a proč je zcela izolovaná od ostatních politiků i občanů. Poslední kapkou byla kolaborace lidovců s B. Posseltem na brněnském sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Čekal jsem, že se tam objeví aspoň předseda „nových lidovců“ Jan Grolich. Ten ovšem nemá s křesťanstvím nic společného: je to ukázkový progresivista „bruselského střihu“.]
V předvečer státního svátku „Dne slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“, který letos připadl na neděli 5. 7. 2026, pronesl během oslav Dnů lidí dobré vůle, v sobotu 4. 7. 2026 v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Velehradě, předseda České biskupské konference a moravský metropolita Mons. Josef NUZÍK „Velehradskou výzvu“. Celý její text je publikován na webu Arcibiskupství olomouckého:
https://www.ado.cz/2026/07/04/velehradska-vyzva-hledejme-to-co-spojuje/
Dovolím si ocitovat úvodní část tohoto dokumentu:
Velehradská výzva: smíření a porozumění
„Naše země nepotřebuje další rozdělování. Potřebuje více lidí, kteří budou hledat to, co [nás] spojuje.
Vidíme, jak naši společnost oslabují polarizace, nedůvěra a agresivita. Proto chceme připomenout, že smíření, dialog a vzájemná úcta nejsou projevem slabosti, ale podmínkou dobré budoucnosti naší země.
Výzva ke smíření je náročná. Je to zápas, který každý vedeme především ve svém vlastním srdci. Přesto nechceme rezignovat. Chceme se učit překonávat sami sebe, naslouchat druhým, hledat v nich dobro a dávat přednost tomu, co spojuje, před tím, co rozděluje.
Tyto výzvu pronášíme na Velehradě, na místě, kde byly položeny základy naší duchovní identity, vzdělanosti a státnosti. Inspiruje nás cyrilometodějská tradice i odkaz Antonína Cyrila Stojana, který celý život spojoval lidi.
Proto vyzýváme všechny lidi dobré vůle, aby se pokusili žít podle Kodexu Velehradské výzvy. Každý z nás může svými každodenními postoji a skutky přispět k většímu porozumění, smíření a důvěře v naší společnosti.“
─────
Co si počít s lidmi, kteří dobrou vůli nemají?
Předně musím zdůraznit toto: Použít slovo „smíření“ zhruba měsíc po konání sjezdu sudeťáků v Brně, k němuž církve nezaujaly žádné jasné stanovisko (proč asi?), považuji za zcela nevhodné. Ti, kdož se chtějí smiřovat, musí o tom druhém něco vědět. V naší době to již neplatí: mladí nevědí o těch druhých, o jejich minulosti, ale i přítomnosti, téměř nic. Smiřování se „na zkoušku“ (buď to vyjde, nebo ne) nedává žádný smysl. To může přinést jedině zklamání, zejména zjistí-li dotyčný v budoucnu, že byl obelhán. Taková situace reálně hrozí – ještě i v příštích desetiletích.
V době, kdy se církev chová tak, jako by se stavem naší společnosti neměla nic společného a jako by tento vývoj šel mimo ni, je počin, jako Velehradská výzva, jistě důležitý, nikoli však postačující. Církev se měla snažit již dávno a mnohem víc, než to dosud předváděla, o to, aby k dnešním problémům s rozdělenou společností nedošlo. Bohužel – neudělala pro to téměř nic.
Více než 35 let od změny režimu, kdy se naše církve, nikoli jen ta římskokatolická, vymanily z područí komunistického režimu, jenž ji po desítky let dusil, až to málem nepřežila, bychom od této mocné společenské síly čekali víc. Přesto: slyšíme zase jen slova a slova. Činy stále nepřicházejí: staří lidé jsou již unavení, kdežto ti mladí mají úplně jiné priority. Zkrátka: není nikdo, kdo by ten lepší stav naší společnosti zařídil!
Letošní oslava státního svátku „Dne slovanských věrozvěstů“ (5. 7. 2026) je první od smrti kardinála Dominika Duky (†4. 11. 2025) a od vystřídání Jana Graubnera ve funkci pražského arcibiskupa jeho nástupcem – Stanislavem Přibylem. Ač si to uvědomuje jen málokdo, jedná se o epochální změnu: S Dukou i Graubnerem odcházejí dvě postavy církevního života, které zajišťovaly přechod naší římskokatolické církve od starého, komunistického, režimu k tomu polistopadovému, postkomunistickému.
Noví biskupové a arcibiskupové, S. Přibyl (*1971), J. Nuzík (*1966), ale i P. Konzbul (*1965), přestavují církevní činitele „nového ražení“. Své studium kněžství a působení v církevní službě začínali teprve po změně režimu (po r. 1989). Liší se od těch starších i svým vzděláním: Nuzík prošel učňovským zařízením, pak pracoval jako dělník a až v r. 1989 začal studovat v kněžském semináři v Litoměřicích, později na teologické fakultě UP v Olomouci. Přibyl na tom byl podobně: ke studiu teologie zamířil po absolvování zeměměřičské školy v Praze-Hrdlořezích. Kromě teologie studoval i na Vysoké škole ekonomické v Praze. Podobně brněnský biskup P. Konzbul absolvoval nejdříve Vysoké učení technické v Brně. Kněžství nebylo jedinou ani první volbou těchto budoucích kněží. Že to souvisí s poněkud problematickým vnímáním ze strany veřejnosti, je zřejmé. Ostatně: ani jeden z těch tří není žádnou výraznou osobností. Spíše budí rozpaky. Pro plnění úkolů, které ji čekají, by církev potřebovala silné, po všech stránkách nezpochybnitelné muže, ale nemá je.
Na adresu brněnského biskupa P. Konzbula musím ještě poznamenat, že pro mne bylo velkým překvapením, jak málo toho věděl o životě dvou kněží (a „případu Babice“), kvůli němuž byli J. Bula a V. Drbola komunisty popraveni a následně navrženi na blahořečení (= beatifikaci). U člověka, který se tím zabývá několik let, bych čekal podstatně víc informací. Stejně rozpačitě vyzněla i samotná slavnost blahořečení, k níž došlo před měsícem v Brně. Doopravdy nikoho nezajímá, proč právě tito dva kněží byli beatifikováni? Vždyť i Drbolův předchůdce ve funkci babického faráře byl odsouzen na dvacet let do vězení! Zkrátka: to není moc dobrá vizitka ani těchto církevních činitelů, ani těch „věřících“, kteří se toho účastnili.
O Přibylovi, kterého jeho podporovatelé chválí kvůli jeho jazykové vybavenosti, můžeme s nadsázkou říci, že se tak trochu podobá našim politikům: i on je „sběratelem titulů“. Musím všem třem vytknout ještě jednu věc, která je jim společná. Po mém soudu je to nedostatečné vzdělání v čistě náboženské oblasti. Dnes se to například projevilo v tom, že J. Nuzík měl problém bez zbytečného přeříkávání se přečíst text, který tam z papíru předčítal. (V minulosti jsem podobné věci zazaregistroval.)
Za zcela nevhodné a nepřijatelné povazuji téměř „bulvární“ chování, k němuž během slavnosti na Velehradě došlo mezi přítomnými hodnostáři. Známe to např. z vysílání naší TV NOVA nebo z amerických televizí, a sice že se přítomní oslovují křestním jménem. Takto oslovil J. Nuzík brněnského kolegu P. Konzbula („Pavle“). To by si hoši mohli nechat do hospody. (O Nuzíkovi je známo, že se se svými seminaristy setkává v hospodě.)
„Moderní“ způsob výkonu funkce by měl spočívat ve skutečných novinkách, v novém, lepším přístupu k plnění stmelující role církve ve společnosti. To, co nám předvedli naši hodnostáři na Velehradě, k tomu má hodně daleko.
Letošní pouť na Velehradě byla věnována sv. Lukáši, patronu zdravotníků. V hlavním chrámu byla vystavena jeho lebka, která je trvale uložena v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Cyrilometodějské slavnosti byly věnovány lékařům, zdravotním sestrám, záchranářům a všem pracovníkům ve zdravotnictví. Na Velehradě zaznělo i varování před umělou inteligencí (sociálními sítěmi) z úst brněnského biskupa P. Konzbula, který má ze jmenovaných činitelů nejblíž k technickým oborům. (Absolvoval Vysoké učení technické v Brně.)
─────
Nezaměňujme sekularizaci s pokračujícím ateistickým působením!
Neodpustím si ještě jednu poznámku, která souvisí spíše s tím, jak Česká televize svým hloupým, nekoncepčním zasahováním do přímého přenosu z Velehradu mátla veřejnost. Jakási nová redaktorka ČT (tam to tahají jako králíky z klobouku) vedla jako „podbarvení“ k onomu přímému přenosu rozhovor s církevním historikem Jaroslavem Šebkem. Tohoto pána, kterého si „pražská kavárna“ zavázala k papouškování doporučených „narativů“ tím, že se stal jedním z členů Rady Českého rozhlasu, jsem již několikrát kritizoval za jeho nepříliš přesné a správné údaje, jež sděloval veřejnosti. Když ví, že půjde do televize, měl by se na to pořádně připravit.
Moje námitka se týká Šebkova konstatování o „sekularizaci“ naší společnosti. S tím zásadně nesouhlasím, dokonce ani jako bývalý učitel, který něco o poměrech v našem školství ví z vlastní zkušenosti. Je to ovšem jiná zkušenost, než jaké se může dostat vysokoškolskému pedagogovi typu J. Šebka, který je beznadějně odtržený od reality všedního dne. „Sekularizace“ je totiž problémem velké části světa. Naším problémem, který jsme zdědili z časů komunistického režimu, je však „ateismus“ (= filozofický a myšlenkový postoj odmítající existenci Boha). Lidově řečeno: je to výchova k bezvěrectví. Ateismus se stal součástí oficiální státní ideologie „marxismu-leninismu“ (před rokem 1989).
Zatímco úloha náboženství se v našem kulturním okruhu neustále zmenšuje, s ateistickou indoktrinací je tomu jinak. V našem školství nebyla po r. 1989 přijata relevantní opatření, aby to nepokračovalo. Nemáme žádnou výchovu, která by podporovala žáky a studenty, kteří si přejí být vzděláváni a vychováváni v oblasti křesťanské víry. Specializované studium religionistiky je na tom líp: týká se ovšem jen vybraného okruhu studentů, nikoli společnosti jako celku. Jsme na tom dokonce hůř, než já sám pamatuji z doby komunistického režimu. Tehdy jsem ještě jako žák základní školy mohl nepovinně navštěvovat hodiny náboženství (ve 2. pol. 50. let a na počátku 60. let 20. století). Dnes nic takového neexistuje.
Výchovu ke křesťanství nelze nechávat pouze na rodinách. Něco jiného je podpora sportovních aktivit (či jiné zájmové činnosti) dětí a mládeže a něco docela jiného je důraz státu na „křesťanské základy“ našeho duchovního života. Je-li to navíc zakotveno v dokumentech Evropské unie, pak stát musí konat, a to neprodleně! Ale náš stát nekoná! Nechává to „vyhnít“ – jako ostatně mnoho jiných věcí.
Těchto otázek se ovšem Velehradská výzva nedotkla ani náhodou. Možná ti pánové, kteří to sepisovali, ani netuší, že tyto problémy existují. S generací tzv. Husákových dětí, k níž patří i ta nejnovější „věrchuška“ naší římskokatolické církve, která se věnovala studiu teologie až po r. 1989, se můžeme dočkat všelijakých překvapení. Platí to, co jsem již mnohokrát konstatoval: tato generace zdědila tu nejhorší komunistickou výchovu.
Až příští roky ukáží, do jaké míry to platí i o lidech, kteří se dnes věnují pastorační službě. Obávám se nicméně, že příliš velký rozdíl v tom nebude. Přesto přeji novému pražskému arcibiskupovi Stanislavu Přibylovi, aby měl větší úspěch a aby byl přesvědčivějším představitelem církve, než se to podařilo J. Graubnerovi. (I případ znásilňování žen v Arcibiskupském paláci v posledních letech jde totiž za tímto arcibiskupem, protože se odehrál během jeho působení v úřadu.)
Tak jako každý rok i letos se na Velehradě udělovaly ceny: Řád sv. Cyrila a Metoděje převzal herec a recitátor Alfred Strejček, a to za mimořádný a dlouholetý přínos české kultuře a duchovnímu životu. Strejčka, který je upoután na invalidní vozík, doprovázela na Velehrad jeho manželka, rovněž herečka a zpěvačka ze Semaforu – Jitka Molavcová. Ta se za tohoto herce provdala v r. 2023. Za svou obětavost by si zasloužila tu cenu spíše ona.
Nijak nezpochybňuji herecké a recitátorské umění A. Strejčka. Přesto jedna námitka existuje: osoba s týmž jménem a datem narození je evidována jako spolupracovník StB v kategorii „Důvěrník“, a to s registračním číslem 40644 a krycím jménem „Maratonec“. (Tyto údaje si lze ověřit v Necenzurovaných novinách č. 34/1992, str. 149.) Možná se to ocenění pro A. Strejčka mohlo odehrát bez pozornosti médií. Máme-li na Hradě „komunistického rozvědčíka“ a ve Strakovce dva agenty StB, nedivme se, že jsou lidé poněkud nedůtkliví. Někomu by mohlo vadit i toto vyznamenání.
5. 7. 2026
‒ RJ ‒
Články o kardinálu D. Dukovi, J. Graubnerovi a J. Nuzíkovi:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2022/arcibiskup-j.-graubner-neni-zadna-vyhra-v-loterii.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2024/nikoliv-inaugurace--nybrz-intronizace-.html
