Svobodné noviny na internetu

„Noblesní dáma“ nepřijímá řád z rukou „převlékače uniforem“!

17. 9. 2026

Motto: „To, že si Češi zvolí za prezidenta komunistického rozvědčíka, je morální facka všem obětem komunismu. Ukazuje to, že národ je naprosto nepoučitelný. Člověk, který přísahal věrnost Varšavské smlouvě a Sovětskému svazu, dnes reprezentuje demokratický stát.“ (Josef Mašín ml., iDNES.cz, 18. 6. 2026, 13:24)

Bojovala proti komunismu tím, že se provdala za komunistu?

Titulek tohoto článku jsem zvolil tak, abych dal zároveň odpověď autorovi onoho sousloví „noblesní dáma“. Tak totiž „univerzální“ historik Petr Blažek označil paní Zdenu Mašínovou poté, kdy zemřela. Abych mu neupřel zásluhy: Byl jedním z mála lidí v této zemi, kdo to veřejnosti prostřednictvím médií oznámil. Současně tím reaguji i za citát jejího bratra J. Mašína ml., který se týká osoby komunistického lampasáka z Pražského hradu. Tomu se na tomto prestižním postu zalíbilo natolik, že by si to rád ještě jednou zopakoval.

A nejen to. Náhoda tomu chtěla a na webu „Médium.cz“, jenž je blogovací platformou serveru „Seznam Zprávy“ a který slouží ke svobodnému publikování nejrůznějších názorů občanů, byl dne 9. 8. 2026 zveřejněn článek jistého Václava Kovaříka s tímto titulkem: Opakování je matkou moudrosti – základní fakta o Petru Pavlovi.

Autor v něm odmítá jako nepodložená tvrzení o tom, že by byl P. Pavel „komunistický rozvědčík“, neřkuli „převlékač uniforem“. Prý uniforma jako uniforma. Co na tom záleží, že Varšavská smlouva měla jiné, než si na sebe oblékali vojáci členských států NATO? Kovařík všechna své „moudra“ formuluje tak přesvědčivě, že zejména mladí čtenáři z toho musí být dokonale zmatení. Zkrátka: To se to manipuluje, když o tom lidi nic nevědí, že ano? O tom viz tento odkaz:

https://medium.seznam.cz/clanek/kovarik-vaclav-opakovani-je-matkou-moudrosti-zakladni-fakta-o-petru-pavlovi-306508

Omlouvám se za poněkud rozvleklý začátek tohoto článku, vlastně opožděného nekrologu. (Na stránkách SN jsme publikovali před lety již nekrolog Zdenina nejstaršího bratra Ctirada, jakož i kamaráda obou Mašínů – M. Paumera. I nekrolog Z. Mašínové je vlastně mou povinností jako šéfredaktora.)

Ano, právě dnes, 10. 8. 2026, kdy začínám psát tento článek, uplynuly dva měsíce od smrti Z. Mašínové (7. 11. 1933 – 10. 6. 2026). Musím se poctivě přiznat k tomu, že jsem oddaloval okamžik, kdy si konečně sednu k počítači a začnu avizovaný článek psát, a to na dobu co nejzazší. Přede mnou bylo dilema: buď to psát podle pravdy, postavit se k celé věci tak, abych na jedné straně nezamlčel všechny důležité aspekty, na straně druhé však zdůraznil i to, co si v případě Z. Mašínové zaslouží úctu a obdiv. Psát o komplikovaných jedincích s sebou pokaždé přináší riziko, že všechny ty „zatáčky“ nevyberete a že to může skončit karambolem.

pohreb-z.-masinove--rudy-zrudy.jpg Když jsem se rozhodl připomenout základní fakta ohledně smrti a pohřbu Z. Mašínové, musel jsem se spolehnout na internet. Tam naštěstí zůstaly zachovány všechny publikované články o těchto událostech. Pozoruhodné na reakcích našich politiků bylo to, že se omezili na krátké připomenutí osoby Z. Mašínové. Většina z nich (P. Pavel, P. Fiala, M. Kupka, V. Válek aj.) tuto připomínku odbyla několika povšechnými frázemi.

Samotného smutečního obřadu v Olomouci (18. 6. 2026) se nikdo z politiků minulé ani současné vládní koalice nezúčastnil. Pro naprosté ticho se rozhodla i bývalá ministryně obrany J. Černochová (ODS), která byla tak aktivní v době, kdy dcera gen. J. Mašína st. připravovala projekt „Památníku tří odbojů“ v Lošanech na Kolínsku. Poté, kdy Z. Mašínová dala nepokrytě najevo, že bude volit P. Pavla, od něhož vzápětí dostala „Řád T. G. Masaryka I. třídy“, zavládlo okolo její osoby ticho.

Třebaže jsem P. Pavla (prostřednictvím jeho původní tiskové mluvčí M. Řehákové) již několik týdnů před udělováním těchto státních vyznamenání upozornil na fakta, proč by Z. Mašínová vyznamenána být neměla, chová se P. Pavel i po těch třech letech, jako by se k němu tyto informace nedostaly. (Pravdou je, že jak ona tisková mluvčí, tak i tehdejší kancléřka J. Vohralíková ve své funkci krátce po sobě skončily. Proč tomu tak bylo, to jsme se nedozvěděli. Mnoho otazníků je i kolem osoby plk. E. Stehlíka, který údajně Z. Mašínovou na vyznamenání navrhl.)

O tom, že prezident republiky nic nepochopil a nic se ve své funkci nenaučil, nejlépe svědčí text jeho nekrologu, který se týká Z. Mašínové, zveřejněný po její smrti na síti X: „S úctou vzpomínám na Zdenu Mašínovou. Po celý život si zachovala pevný charakter, odvahu a věrnost demokratickým hodnotám.“ Je to jen snůška frází a docela obyčejné pokrytectví.

Když P. Pavel v doprovodu plk. E. Stehlíka navštívil začátkem května 2023 Z. Mašínovou v Olomouci, osvojil si tehdy i její oblíbený slogan (včetně gramatické chyby, které se Mašínová dopustila). Společnou fotografii doprovodil na síti Twitter tímto textem: „Zdena Mašínová neuhla (správně má být: neuhnula) z cesty dané rodinným odkazem, ačkoli ji dlouho přinášela těžkosti. Za svobodu a pravdu vždy stála s odvahou, která inspiruje i dnes. Díky panu (Eduardu) Stehlíkovi za příležitost vyslechnout si její vzpomínky a mimořádně informované názory na dění u nás i ve světě.“ (Twitter, 5. 5.2023, 8:47) Pět měsíců nato (28. 10. 2023) byla Z. Mašínová vyznamenána. Dodnes jsme se nedozvěděli, v čem spočívaly její údajné zásluhy.

●●●

Novináři byli líní, aby si zjistili správná fakta o Z. Mašínové!

Když jsem v televizním zpravodajství zaslechl první informaci o smrti Z. Mašínové, byl na tom zvláštní fakt, že nebylo uvedeno ani datum jejího úmrtí. Ve zprávě chyběl den i měsíc. Totéž se týkalo prvních sdělení na zpravodajských serverech. Teprve v aktualizovaných verzích z pozdějších hodin se již objevilo ono důležité datum: 10. 6. 2026. Oficiální nekrology přesto obsahovaly nepřesné a zkreslené údaje.

Například server „iDNES.cz“ v článku Zemřela Zdena Mašínová, dcera legionáře a perzekvovaná sestra uprchlých odbojářů (iDNES.cz, 10. 6. 2026, 18:26) píše: „Ve věku 92 let zemřela Zdena Mašínová, jejíž bratři za totality utekli ozbrojeni na Západ. Čelila perzekuci, v odboji nebyla pro pohybové postižení. Celý život nesmiřitelně vystupovala proti komunistům, kteří ji za aktivity jejích bratrů věznili.“

Tučně zvýrazněná věta je absolutně nepravdivá. Před rokem 1989 jsem o Z. Mašínové a o její „odbojové“ činnosti neslyšel jediné slovo. Je to prosté: žádná nebyla. V té době ostatně Mašínová žila se svým manželem Rudolfem Martinem (1914-2010) v Konstantinových Lázních; vzali se v r. 1973 po 18letém vztahu. Martin byl členem KSČ (po r. 1970 již bývalým), který působil před svým vyhozením ze strany jako docent na Vysoké škole politické ÚV KSČ v Praze. To byla dostatečná záruka pro to, že v případě Z. Mašínové o žádnou protikomunistickou činnost nemohlo jít.

V rámci čtenářských ohlasů na článek o pohřbu Z. Mašínové byl pod článkem s titulkem Na pohřbu Zdeňky Mašínové chyběl bratr Josef, ostatky zamíří do více míst (iDNES.cz, 18. 6. 2026, 12:00) zveřejněn tento příspěvek S. Beneše (18. 6.2026,16:47): „Jejím manželem byl Rudolf Martin, který přednášel vědecký komunismus na Vysoké škole politické ÚV KSČ v Praze. – Budiž, byla to její věc, za koho se provdala, ale ať mi ji nikdo nevykresluje jako celoživotní bojovnici proti komunismu. – Nelíbil se jí název ulice podle Jana Švermy, ale profese jejího vlastního manžela jí nevadila?“

Zdá se, že tato uvedená fakta Z. Mašínová před veřejností, ale i před P. Pavlem zatajila. Proti KSČ se začala vymezovat až po smrti svého manžela. Zcela lživá je tedy informace o tom, že komunisté Z. Mašínovou věznili za aktivity jejích bratrů. Celá pravda je taková, že v souvislosti s jejich útěkem na Západ byla Z. Mašínová ml. v rámci vyšetřování ze strany StB několik týdnů ve vazbě: v Olomouci a pak v Praze. Po propuštění z vyšetřovací vazby nebyla ani obviněna, ani odsouzena, ani vězněna. Polistopadová rehabilitace za protikomunistickou činnost se týkala pouze její matky Z. Mašínové st. (1907-1956), strýce C. Nováka (1902-1955) a staršího bratra Ctirada (1930-2011). Ona sama rehabilitována nebyla. Nepatřila totiž ani k protinacistickým odbojářům (na rozdíl od obou bratrů), ani k účastníkům III. odboje.

Proto je v souvislosti s úmrtím Z. Mašínové ml. zcela matoucí toto prohlášení Konfederace politických vězňů ČR (KPV): „Dnes [10. 6. 2026] zemřela paní Zdena Mašínová, statečná a milá žena, dcera Josefa Mašína, člena protinacistického odboje, a sestra Ctirada a Josefa Mašína. Čest její památce!“

Proč to KPV vůbec zveřejňovala, není jasné. Nikdo ze jmenovaných nebyl jejím členem. Oba bratři ani nemohli být, protože se zapletli do trestné činnosti. Na Západ utíkali před zatčením a potrestáním za vraždy. Ani StB nezjistila, že Z. Mašínová o „odbojové“ činnosti bratrů něco věděla, natož aby se na ní podílela. Pokud je mi známo, političtí vězni komunistického režimu, s nimiž jsem o tom v 90. letech 20. století hovořil, se nijak netajili tím, že C. a J. Mašínovy, jakož i jejich kamaráda M. Paumera za účastníky III. odboje nepovažují.

─────

SN – třicet let nezávislé a necenzurované žurnalistiky

Dříve než se pustím do vysvětlování vztahu Z. Mašínové k SN, je třeba zmínit několik základních faktů: SVOBODNÉ NOVINY patřily a patří k nejstarším nezávislým a necenzurovaným periodikům v této zemi po Listopadu 1989. Nulté číslo tohoto měsíčníku vyšlo dne 1. 12. 1995. Od 1. 1. 1996 pak vycházel jako měsíčník až do poloviny roku 1998, kdy se změnila periodicita: z měsíčníku se stal čtvrtletník. To trvalo u tištěné verze tohoto periodika až do 1. 1. 2011, kdy se z tištěných „Svobodných novin“ stal znovu měsíčník: „SN na internetu“. Ty v internetové podobě vycházejí až dosud, tedy již patnáct let.

V době, kdy se SN objevily na mediálním trhu, byla nabídka nejrůznějších tiskovin obrovská, nesrovnatelná s tou dnešní „bídou“. SN měly tehdy velkou výhodu v tom, že se v té době v politice vyskytovala ještě řada osobností, jež patřily k bývalým politickým vězňům, kteří brali velmi vážně tento úkol: Zajistit, aby vývoj směrem ke svobodě a demokracii se stal nezvratným. Naší tehdejší výhodou byl nejen tým poměrně mladých redaktorů, kteří chtěli posouvat vývoj v politickém směřování kupředu.

Ohlédnu-li se zpátky za těmi třemi dekádami, dodnes nedocenitelnou předností byl fakt, že se nám v polovině „devadesátek“, kdy se ještě ledacos dalo dělat, podařilo získat obětavé spolupracovníky, kteří zajišťovali kontakt SN s vrcholnou politikou. V tomto směru představoval velký přínos pro profilaci nového periodika bývalý politický vězeň komunistického režimu a exposlanec FS za OF Bohuslav Hubálek (1933-2017). Ten byl v letech1996-2000 aktivním členem redakčního týmu. Jeho informace o práci Poslanecké sněmovny (PS) „zevnitř“ nám pomáhaly zorientovat se v zákulisí „velké politiky“. Hubálek byl současně i velkým kritikem činnosti tehdejší Konfederace politických vězňů ČR (za předsednictví S. Drobného a N. Kavalírové), která se dostala do nežádoucího vztahu podřízenosti vůči ODS.

Dalším, dlouholetým spolupracovníkem SN byl signatář Charty 77 a poradce místopředsedy Federálního shromáždění ČSFR R. Battěka – Antonín Bělohoubek (1938-2017). Podobně cenná byla spolupráce jiného bývalého politického vězně komunistického režimu, který stál v čele jedné z poboček již zmíněné Konfederace politických vězňů ČR – Jiřího Mesického (*1923, student práv Praze, zatčen již 3. 6. 1948).

Všichni tito vysoce kvalitní spolupracovníci, kteří svou práci pro SN vykonávali svědomitě a bez nároku na honorář, mají obrovskou, nehynoucí zásluhu na tom, že se v krátkém čase podařilo SN pozvednout na takovou úroveň, o níž jsme si mohli v samotných začátcích nechat jen zdát. Proto úkolem do dalších let bylo to, aby se tuto dosaženou laťku podařilo udržet. Nemohu samozřejmě pominout ani konkurenci tehdejších novin a časopisů. Jejich úroveň (až na pár bulvárních titulů) byla nesouměřitelná s tou šedí, s níž se v médiích setkáváme dnes.

Ano, nejen výše jmenovaní tři hlavní spolupracovníci SN, ale i ostatní redakční kolegové dokázali přivést toto periodikum do „exkluzivního klubu“, který se stal zárukou toho, že na cestě za obnovenou svobodou slova nezabloudíme. A třicet let existence SN potvrzuje, že se nám to podařilo. Nezabloudili jsme a dokázali jsme odolat nejrůznějším nástrahám, které měly jediný cíl: stáhnout nás dolů, do bezvýznamnosti, a pak zašlapat do země. I o tom je stále trvající aktuální boj o svobodu slova. Mediální tanečky okolo financování ČT a ČRo mají pouze zastřít tuto skutečnost: Zápas o svobodu slova není u konce – a ještě dlouho nebude. Jeho nedílnou součástí musí být i tzv. alternativní média (včetně SN).

─────

Zdena Mašínová a tištěné SVOBODNÉ NOVINY

Napíšu to hned na začátku této kapitoly. Můj vztah – jako šéfredaktora a vydavatele SN – k paní Z. Mašínové (1933-2026) byl od samého začátku korektní a ryze profesionální. Na rozdíl od mainstreamových médií jsme v SN nepotřebovali nikomu nadbíhat ani mu dělat neplacenou politickou reklamu. Třebaže já sám jsem o rodině Mašínových psal poměrně hodně a podílel se na tom, že veřejnost měla možnost se o nich dozvědět co nejvíce objektivních, ověřitelných informací, nikdy jsem nebyl Z. Mašínovou či jejími bratry nikam pozván – na rozdíl od všelijakých patolízalů, kteří nikde nesměli chybět. Tento stav trvá do dneška.

Poprvé jsem se o Mašínech (= o jejich odbojové činnosti a útěku na Západ) zmínil v článku „Případ Babice“ (SN č. 7-8/1996), kde jsem upozornil na záměrnou časovou manipulaci v normalizačním televizním seriálu „30 případů majora Zemana“: jejich příběh s názvem „Strach“ byl účelově přesunut z roku 1953 do roku 1951 a spojen s osobním příběhem J. Zemana. (Zdravotníci, kteří vezli jeho manželku do porodnice, se stali následně obětí jedné z přepadových akcí Mašínovy skupiny v odcizené sanitce.) Naopak příběh o vraždě funkcionářů MNV v obci Babice u Moravských Budějovic (= televizní Plánice) byl přesunut z roku 1951 do roku 1953.

Upozorňuji na to, že politická situace po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda (březen 1953) a po protikomunistickém povstání v Berlíně v červnu 1953 byla jiná než v roce 1951, kdy se zběsilost představitelů „rudého teroru“ dostala do vrcholné fáze: tečkou za touto kapitolou byl proces s R. Slánským a jeho „protistátním spikleneckým centrem“ (listopad 1952).

Co se týká Z. Mašínové, její jméno jsem samozřejmě znal. Možná někoho překvapím, ale v 70. letech 20. století, kdy jsem na FF UP v Olomouci absolvoval doktorandské studium, neměla Mašínová s Olomoucí ani s protikomunistickým odbojem nic společného. Žila se svým manželem, tehdy již vyhozeným členem KSČ, v Konstantinových Lázních, kde působila jako zdravotnice. Do Olomouce se vrátila až v 90. letech 20. století, kdy získala v restituci dům po svých prarodičích – Leopoldu a Emilii Novákových (v ulici Švermova čp. 1).

Byla to právě Z. Mašínová, kdo oslovil redakci SN jako první, nikoli já ji. A jelikož vedle prodeje nízkonákladových SN v síti PNS jsme část výtisků rozesílali poštou na konkrétní adresy odběratelů, někdy v průběhu roku 1996 se jednou z předplatitelek stala i Z. Mašínová.

První zásadnější článek o bratrech Mašínových na stránkách SN pocházel z pera Olgy Bezděkové, která patřila k okruhu známých A. Bělohoubka. Článek této autorky byl ve skutečnosti recenzí knihy bývalého politického vězně a spoluorganizátora zakládajícího sjezdu Klubu K 231) – Oty Rambouska 1923-2010): Jenom ne strach (1990). V ní na základě osobních vzpomínek líčí příběh obou bratrů Mašínových (Ctirada i Josefa ml.) a jejich kamaráda Milana Paumera.

Zmíněný článek O. Bezděkové měl tento titulek: „Jenom ne strach!“ Slovo „strach“ bylo totiž to hlavní, co tvůrci seriálu o majoru Zemanovi chtěli podstrčit televizním divákům, aby si to natrvalo spojili se jménem Mašínů. To ostatně přetrvalo až do doby po Listopadu 1989. Dodnes vnímají občané tuto skupinu protikomunistických odbojářů jako ty, „kteří vraždili, aby mohli utéci na Západ“. Po zveřejnění článku O. Bezděkové se o Mašínech začalo psát a mluvit i v celostátních médiích. Už to nebylo politické „tabu“ – jako doposud. Snad i SN na tom měly malou zásluhu.

V reakci na tento článek, který doputoval až do amerického Clevelandu, se redakci SN tehdy ozval i Ctirad (Radek) Mašín. Poslal několik fotografií, které jsme následně zveřejnili. V té době nezahálela ani Z. Mašínová. V průběhu 1. pol. 90. let 20. století vynaložila značné úsilí o to, aby členové její rodiny byli polistopadovým režimem rehabilitováni. Týkalo se to jak strýce Ctibora Nováka, tak i matky Zdeny Mašínové st., jakož i bratra Ctirada, který byl kvůli pokusu o útěk za hranice (1951) zatčen a uvězněn. Po propuštění na základě amnestie prezidenta republiky A. Zápotockého se celá Mašínova skupina mohla připravit na útěk přes území sovětské okupační zóny Německa (NDR). K tomu došlo dne 1. 10. 1953.

Z. Mašínová využila uvolnění politických poměrů po r. 1989 a otevření archivů komunistické Státní bezpečnosti (StB) k tomu, aby spolu se svým manželem, Rudolfem Martinem (1914-2010), vydala v roce 2001 v nakladatelství Paseka knihu s tímto názvem: Čtyři české osudy: tragický úděl rodiny Mašínovy.

[Paní Zdena mi nejen věnovala výtisk této knihy, ale již dříve mi zaslala rovněž fotokopie důležitých dokumentů z Archivu KSČ, které se týkaly soudního procesu s osobami, jež byly kvůli oběma bratrům souzeny v r. 1955, stejně jako samostatného případu její matky Z. Mašínové st., jež byla souzena později. Na základě všech těchto podkladů jsem pak napsal a zveřejnil rozsáhlou stať s názvem: „Mašínové – hrdinové protikomunistického odboje“ (SN č. 4/2003-3/2004). Tento text byl publikován k 50. výročí útěku skupiny bratří Mašínů na Západ.]

V podstatě všechno, co je Mašínové vytýkáno, a to fakt, že před veřejností o životě svém i dalších členů rodiny mlčela, v této knize najdeme. Chce to jediné: pouze pozorně číst. Budu upřímný – jako historik: Mašínová sice shromáždila množství faktografických údajů, avšak sama by si s tím sotva poradila. Se strukturou knihy i s uspořádáním oné faktografie jí pravděpodobně vydatně pomáhal její manžel. Byl přece jen zkušenější a vzdělanější než ona. Chybou Z. Mašínové bylo, že o těchto věcech mlčela.

Hodnotit osobu R. Martina není snadné. I on měl komplikovaný osud. Za války byl jako Žid vězněn v koncentračním táboře, pak – podobně jako mnoho jiných lidí, kteří byli pronásledováni z rasových důvodů ‒ se dostal pod vliv komunistické ideologie. Ze svého pomýlení se „vyléčil“ až v letech 1969/70, kdy přišel o legitimaci KSČ i o prestižní post na Vysoké škole politické ÚV KSČ. Přitěžující okolností je fakt, že přednášel „vědecký komunismus“. Zdenina babička, E. Nováková, vztah vnučky s tímto mužem neschvalovala. O Martinovi zcela otevřeně říkala, že „je to Žid a komunista“. Na druhé straně musím konstatovat, že Martinův podíl na knize Z. Mašínové byl dobrým a záslužným počinem. Bylo to dílo „polepšeného komunisty“, které se podařilo.

V této souvislosti připomenu ještě jednu epizodu z doby krátce před udělením státního vyznamenání Z. Mašínové nedávno zvoleným prezidentem republiky P. Pavlem k 28. 10. 2023. V televizním rozhovoru s D. Takáčem tehdy Z. Mašínová mluvila pochvalně o svém manželovi. Neřekla jeho jméno a Takáče, protože je nebetyčně hloupý (nebo to měl zakázáno od svých nadřízených), ani nenapadlo, aby se jí zeptal na to, jak se jmenuje a kdo to vlastně je. ČT nás docela obyčejně vodila za nos. A představte si, že tento lhář a manipulátor, D. Takáč, má být jedním ze čtyř nových moderátorů, kteří budou od podzimu 2026 uvádět „Nedělní debatu“ místo V. Moravce!

Pryč s „politickým podkuřovačem“ D. Takáčem! Již dávno měl být z ČT vyhozen. Přinejmenším za to, že si v živém vysílání před několika lety (2022) dovolil označit A. Babiše za „estébáka Babiše“! Dovedete si představit, že by takto hovořil dnes o P. Pavlovi a říkal o něm, že je to „komunistický rozvědčík Pávek“?

Ano, takové poměry dnes panují v České televizi. Je to na okamžité zrušení tohoto údajného „veřejnoprávního média“ a odeslání všech těchto televizních poskoků a dezinformátorů na Úřady práce. Ať se zkusí živit poctivou prací! Takovou koncentraci zbytečných existencí na tak malém prostoru, jaký představují Kavčí hory, nenajdeme nikde na světě. Jen ten neschopný Chudárek na to kouká jako „puk“.

─────

Rozhovor se Z. Mašínovou pro SN (č. 4/2003)

S ohledem na zásadní názorový posun u Z. Mašínové, jehož důsledkem byl její souhlas s udělením vysokého státního vyznamenání dne 28. 10. 2023 z rukou prezidenta republiky P. Pavla, jsem se rozhodl zařadit do textu tohoto článku i rozhovor, který byl publikován ve stejném čísle SN jako první část rozsáhlé stati „Mašínové – hrdinové protikomunistického odboje“. (Odkaz na ni čtenáři najdou na konci tohoto článku.) Dotyčný článek byl otištěn v SN č.4/2003 (na str. 5), kdežto rozhovor se Z. Mašínovou pod titulkem „Sedm otázek pro Zdenu Mašínovou“ na str. 3 (viz PDF – SN č. 4/2003).

Doporučuji všem, kteří tak nadšeně tleskali, když Z. Mašínová přebírala ono vyznamenání od hlavy státu, aby si pozorně přečetli odpovědí na otázky, jež jsem tehdy, v roce 2003, Z. Mašínové zaslal a ona mně na ně poctivě odpověděla. S uznáním se v tomto rozhovoru vyjádřila jak o knize O. Rambouska (Jenom ne strach, 1990), tak i prof. J. Němečka (Mašínové – zpráva o dvou generacích, 1998). Mašínová zde odkazuje rovněž na svou knihu Čtyři české osudy (2001), kde se sice zmiňuje o spoluautorství svého manžela, avšak jeho jméno neuvádí.

O sobě v tomto rozhovoru říká toto: „Já sama jsem byla po nedlouhém věznění v Olomouci a v Ruzyni propuštěna, aby na mne byli postupně ‚nasazeni′ čtyři agenti StB. Jejich posláním bylo touto cestou dosáhnout styku s mými bratry a připravit jejich únos, odsouzení a popravu.“

Tady musím Z. Mašínové vytknout její špatnou znalost politické situace u nás a ještě větší neznalost mezinárodního kontextu. Situace od r. 1953, kdy StB unesla z Rakouska sociálního demokrata B. Laušmana, se přece jen lišila od toho, jak se vyvíjely poměry okolo bratří Mašínů. Nezanedbatelnou roli hrála jak smrt J. V. Stalina a K. Gottwalda, tak i proces destalinizace (od r. 1956). S tím ostatně souviselo i zmírnění trestu pro její matku – Z. Mašínovou st.: z původního trestu smrti na 25 let vězení. Babička E. Nováková využila možnosti a požádala prezidenta republiky A. Zápotockého o milost pro svou dceru. (Mašínová se osobně znala s manželkou prezidenta republiky M. Zápotockou z Malé pevnosti u Terezína, kde byly za války obě, dokonce spolu s M. Horákovou, vězněny.)

Rozhovor je zakončen tímto moralizujícím poselstvím Z. Mašínové ml., v němž použila známé heslo T. G. Masaryka: „Nebát se a nekrást. A jen tak bych připojila: A nepodvádět.“ K tomu i já rád něco doplním, co si už Z. Mašínová nepřečte. Nejen nepodvádět, ale hlavně: nelhat a nezamlčovat důležitá fakta. Například jméno onoho manžela s legitimací KSČ! Ještě na jednu skutečnost nesmím zapomenout: rozhovor se uskutečnil krátce po 70. narozeninách Z. Mašínové (*7. 11.1933).

●●●

Kdo chce kárat druhé, měl by být sám bez chyby!

Dal jsem to raději přímo do titulku této kapitoly, aby nebylo pochyb o tom, na jak tenkém ledě se pohybujeme. Ten, kdo sleduje, co se za polistopadové období okolo Mašínů odehrává, musel nabýt podobného dojmu jako já. Zejména Z. Mašínová, ale týkalo se to i obou jejích bratrů, si osvojila karatelský tón v komunikaci s veřejností (prostřednictvím médií), byť pro to nebyl žádný důvod.

Atmosféra, v níž byla Z. Mašínová vychována a kterou si nesla s sebou po celý život, v ní vypěstovala pocit, že ona i její rodina představují jakousi „elitu elit“ v českém národě. V případě jejího otce to jistě platí bez výhrad, i když v poslední době začíná být statečnost gen. J. Mašína st. některými znalci dějin tzv. Protektorátu zpochybňována. A nezůstává jen u toho. Řadu sporných míst najdeme i v životopise Zdeniny matky, Z. Mašínové st., která byla účastnicí II. i III. odboje. Značně kontroverzní osobou je rovněž strýc Ctibor Novák. Oba bratři byli spolu s matkou vyznamenáni prezidentem republiky E. Benešem za odbojovou činnost, avšak jejich působení po roce 1948 si žádné ocenění nezasluhuje.

To, co mi na interpretaci historiků, kteří osudy rodiny gen. J. Mašína st. zkoumají, vadí, je absence dobového, „třídního“, pohledu na věc. Tato rodina patřila ke střední třídě: s péčí o domácnost jim pomáhala hospodyně. A samotná Z. Mašínová ml.? Ta byla od nejútlejšího věku vychovávána jako „princezna“, okolo níž se kvůli jejímu zdravotnímu postižení muselo našlapovat po špičkách. Proto byly jakékoli informace o odbojové činnosti před ní úzkostlivě tajeny. Ona sama to ostatně přiznává: po útěku obou bratrů na Západ se o její výchovu starala babička E. Nováková, s níž žila v Jeseníku a která ji doprovázela i během návštěv matky Z. Mašínové st. ve vězení.

Třebaže sama Z. Mašínová ml. zdokumentovala svůj život v knize „Čtyři české osudy: tragický úděl rodiny Mašínovy“ (Paseka, 2001), překvapuje mě naprostá neznalost těchto faktů u našich novinářů, ale i historiků, kteří se tímto tématem zabývali a zabývají. Dochází dokonce k publikování takových komických výroků, jaký zveřejnil server „iDNES.cz“ (10. 6. 2026, 18:26). Dřív by si něco podobného Mašínová nedovolila tvrdit, jak ostatně potvrzuje i její rozhovor pro SN z roku 2003 (viz odkaz na PDF – Rozhovor se Z. Mašínovou, SN č. 4/2003, str. 3). Nicméně – o dvacet let později už začala říkat to, co jí slina na jazyk přinesla. Naprosto bezkonkurenční je například toto tvrzení: „Být fyzicky zdatnější, zcela jistě bych bratrům pomáhala a šla s nimi do Německa.“ Je to na úrovni sci-fi.

Taky se tomu smějete? Čiší z toho naivita malého dítěte. O činnosti bratrů nevěděla nic. Kdyby existoval sebemenší náznak toho, že se k ní nějaké informace dostaly, skončila by spolu s matkou a dalšími zatčenými na lavici obžalovaných. V jejím případě se tak nestalo.

─────

Havel, Klaus i Zeman vadili, u Pavla překvapivě nevadilo nic!

Základní otázka, která se musí při zkoumání životopisu Z. Mašínové ml. vynořit, je změna jejího chování ve vztahu k představitelům polistopadového režimu. K tomu připomenu ještě jednu důležitou věc. Poté, kdy byla Z. Mašínová ml. propuštěna z vazby, komunistický režim ji sice i nadále sledoval (nasadil na ni agenty StB, odposlouchával její telefon a kontroloval korespondenci), avšak nijak ji nepronásledoval a nechal ji v klidu žít, dokonce s partnerem, jenž byl členem KSČ. Již tento fakt mohl některý uvědomělý soudruh považovat za politickou provokaci!

Ano, nebyla to standardní situace. Tvrdit pak, že po celý život bojovala proti komunismu, je přinejmenším úsměvné, ne-li komické. To, že Z. Mašínová ml. neskončila ve vězení, souviselo především s jejím zdravotním postižením. (Dochovaly se dokumenty z jejího sledování, v nichž pracovníci StB o Z. Mašínové hovoří jako o „mrzákovi“.) Přesto si nedělejme iluze: jiní nepřátelé komunistického režimu dopadli mnohem hůř než Z. Mašínová!

Pro postoj Z. Mašínové k polistopadovému režimu je příznačné to, že zcela „zapomněla“ na svou pasivitu vůči komunistickému režimu před rokem 1989. Na druhé straně je třeba vyzdvihnout, že se postarala o rehabilitaci své matky i strýce, jakož i bratra Ctirada. Jednalo se o soudní rehabilitace „ze zákona“ (při neveřejném projednávání příslušným soudem). Já sám jsem byl takto rehabilitován již v roce 1990, kdežto příslušníci Mašínovy rodiny až v průběhu 1. poloviny 90. let 20. století. Tyto rehabilitace se týkaly i dalších osob, jež byly souzeny v kauze C. Novák a spol. v roce 1955 (bez Z. Mašínové st.), např. V. Švédy či Z. Janaty.

Pokud se jedná o paušální odmítání změn po r. 1989 ze strany Z. Mašínové ml., to jsem vždy považoval za přehnanou kritiku od někoho, kdo před rokem 1989, ale i po něm stál víceméně stranou vývoje v naší zemi. Mašínová totiž nepatřila ani k aktivním bojovníkům proti komunistickému režimu, ale nepodílela se ani na úsilí o vybudování nové, demokratické společnosti po Listopadu 1989.

Proto odmítat V. Havla či V. Klause (později i M. Zemana) na jedné straně a glorifikovat „komunistického lampasáka a rozvědčíka“ P. Pavla (alias „Pávka“) na straně druhé je nejen nelogické, ale zcela pomýlené. Kdy nastal tento názorový „posun“ (kotrmelec), to se mi vypátrat nepodařilo. Muselo k tomu dojít teprve v posledních pěti letech života Z. Mašínové ml.

Naše média hrají okolo osoby Z. Mašínové ml. i jejích bratrů podivnou hru již dlouhou dobu. Poté, kdy P. Pavel odmítl skupinu bratří Mašínů vyznamenat, nikdo z poslanců ani senátorů tato jména již nenavrhuje. O to větším paradoxem zůstává, že vyznamenání z rukou hlavy státu dostala právě Z. Mašínová ml., která žádnou protinacistickou ani protikomunistickou odbojářkou nebyla.

To, co těmto neobjektivním médiím prominout nelze, je však skutečnost, že se jaksi „zapomnělo“ na postoje Z. Mašínové ml. k osobě prezidentů republiky V. Havla i V. Klause. Mašínová např. odmítala v 90. letech 20. století přijmout státní vyznamenání nikoli pro sebe (o tom tehdy nikdo ani neuvažoval), nýbrž pro své rodiče – J. Mašína st. a Z. Mašínovou st. Ona sama žádné zásluhy neměla.

Vedle rehabilitace příbuzných se Z. Mašínová ml. soustředila na restituci rodinného majetku: domu po prarodičích v Olomouci a navrácení statku v Lošanech na Kolínsku, který patřil předkům jejího otce – gen. J. Mašína st. Právě tady se rozhodla vybudovat „Památník tří odbojů“ (= I., II. a III.). Tento záměr se jí podařilo dovést do zdárného konce. K slavnostnímu otevření došlo dne 26. 8. 2022 za přítomnosti tehdejšího premiéra P. Fialy i ministryně obrany J. Černochové, a to u příležitosti narozenin gen. J., Mašína st. (*26. 8. 1896).

Tuto kauzu dokumentuje článek s názvem: Pokrytec Petr Fiala v Lošanech (SN č. 8/2022, vloženo 29. 8. 2022) – viz tento odkaz:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2022/pokrytec-petr-fiala-v-losanech.html

─────

Diskvalifikovat někoho jen proto, že pil a kouřil, je pošetilé!

Při listování materiály, které se nahromadily za 36 let polistopadového vývoje v mém novinářském „archivu“, jsem narazil na dva rozhovory redaktora Jana Rychetského z „Parlamentních listů.cz“ z roku 2012. Jelikož tento redaktor patří ke kmenovým žurnalistům tohoto periodika (a v posledních letech dělá podobné rozhovory „na dálku“ s Josefem Mašínem ml., který žije v USA, překvapuje mě hrobové ticho okolo názorů Z. Mašínové z doby před bezmála čtvrt stoletím. Že by na to všechno J. Rychetský zapomněl? Možná se jen domnívá, že mlčením něčemu pomáhá. Opak je pravdou. Tím, že se fakta zamlčují nebo překrucují, škodí to úplně všem.

Dovolím si ocitovat pár myšlenek z obou článků J. Rychetského, v nichž informoval o názorech Z. Mašínové. Autor svůj druhý článek opatřil tímto výmluvným titulkem: Havel pil a kouřil, jeho strýc byl kolaborant. Zdena Mašínová natvrdo (ParlamentníListy.cz, 10. 12. 2012, 10:06).

Rychetský informuje o některých faktech, jež Z. Mašínová (dále jen Z. M.) sdělila veřejnosti prostřednictvím rozhovoru pro magazín Týden. Říká v něm např. to, že by po úspěchu komunistů v krajských volbách ráda emigrovala, ale neví jak, protože odmítá vkročit na Letiště Václava Havla. (Uvedu jednu historickou paralelu: Hudební skladatel B. Smetana, který byl dlouhá léta kapelníkem v Prozatímním divadle v Praze, po dokončení a znovuotevření Národního divadla zase odmítal vkročit do tohoto divadla. Snad to byla nostalgie po „lepších časech“, která tento skladatel zažil u konkurenční divadelní scény. U Mašínové bychom se pouze dohadovali o tom, proč se tak chovala. Racionálního na tom nebylo nic – pouze vzdor a negace.)

V již zmíněném rozhovoru se Z. M. přece jen přiznala k tomu, co ji motivovalo k odmítnutí vkročit na Ruzyňské letiště. (Tak tomu i nadále část našich občanů říká.) Rychetský o vztahu Z. M. k V. Havlovi uvádí toto: „Toho nikdy neuznávala, stejně jako celou Chartu 77.“ O Havlovi Z. M. tvrdila toto: „Neměl na to, aby dělal politiku, aby zastával takovou funkci. (…) Navíc si pěstoval kult osobnosti, a jeho strýc byl kolaborant. (…) A byl to také člověk se sklonem k nikotinu i alkoholu, takovým lidem já nedůvěřuji.“ Když prý založil Chartu 77, hlásila se k němu řada čestných lidí, ale později bylo disidentské hnutí infiltrováno StB a dokonce KGB. Z toho Z. M. vyvozuje následující: „To mělo později, v roce 1989, vliv na výběr lidí do vedení polistopadové politiky.“

Nevím, odkud Mašínová čerpala podklady pro svá tvrzení, ale moje poznatky jsou jiné. Rovněž proto, že jsem se po celá 90. léta 20. století i na počátku 21. století pohyboval v prostředí bývalých politických vězňů komunistického režimu. Ti zásadně odmítali nejen V. Havla jako takového, ale i Chartu 77, kterou považovali za „produkt“ činnosti StB. Některým v těchto vězňů dokonce prošly rukama svazky, jež na tyto své agenty tajná politická policie vedla. Pamatovali si i krycí jména řady chartistů.

Co je však nejpodstatnější: Političtí vězni komunistického režimu z principu odmítali spolupráci se signatáři Charty 77, a to zejména z toho důvodu, že část z nich se podílela na likvidaci svobody a demokracie v Únoru 1948 a „umazala se“ v období tzv. rudého teroru (1948-1956).

Mašínová, jak vyplývá z jejích slov, nevěděla nic ani o mezinárodním kontextu událostí z konce 80. let 20. století: Na výběru nové politické reprezentace, jež v roce 1989 přebírala moc od KSČ, se podílela jak StB, tak KGB (GRU) a CIA, případně BND či Mossad. StB měla své lidi na obou stranách pomyslné „barikády“: jak mezi stoupenci starého režimu, tak i u „sametových revolucionářů“.

Z. M. podotýká, že mezi pečlivě vybrané figurky „nového režimu“ patřil vedle V. Havla i ekonom V. Klaus. K tomu doplňuji, že na oba tyto politiky vedla StB spis, dnes již neexistující, protože byl včas skartován. V. Havel byl prý evidován jako agent StB s krycím jménem „Tomis“. V. Klaus byl údajně agentem s krycím jménem „Kluk“, svazek č. 27299 byl zničen 7. 12.1989. Podobně tomu bylo i u M. Zemana. Ten byl agentem s krycím jménem „Man“, svazek č. 27296 byl zničen 5. 12. 1989.

V době, kdy Z. Mašínová vedla tento rozhovor, představovali podle jejího názoru stále politické nebezpečí komunisté (= KSČM vedená M. Grebeníčkem a později V. Filipem). Mašínová byla toho názoru, že členové KSČM představují trvalou morální hrozbu. K tomu Z. M. řekla toto: „Neschopnost vyrovnat se s minulostí vedla k tomu, v čem žijeme. Komunisti jsou parlamentní stranou, přitom se od půlstoletí zločinů ani nedistancovali. Nikdy se nemělo objevit heslo: »Nejsme jako oni.« (Jeho propagátorerm byl V. Havel.) Mašínová své rozhořčení nad tím nijak nezastírá: „Jak můžete vychovávat dítě, když vidí, že lotr není potrestán?“ Pamatuje si prý slova bývalého předsedy KSČM M. Grebeníčka: »My máme dost času!« Podle Mašínové se prý teď ukazuje, že měl pravdu.

Naštěstí ta část, v níž Z. Mašínová hodnotí roli KSČM, je již historickým vývojem překonána. Komunisté, ale i sociální demokraté se v r. 2021 do Poslanecké sněmovny již nedostali. Od té doby se pokoušejí o jakýsi „restart“, ale stále neúspěšně. Rovněž nejnovější pokus J. Volfové (ČSSD) o vytvoření levicové platformy pro komunální volby 2026 (KSČM, ČSSD a KSČ) je dalším „výkřikem do tmy“. Sociální demokraté mezitím vytvořili „Novou SOCDEM“, která jde do voleb samostatně, avšak bez šance oslovit levicovou část voličů. S lidmi, jako je V. Špidla nebo L. Zaorálek, sociální demokracie žádnou šanci již nemá.

─────

Druhý článek J. Rychetského o Z. Mašínové

V době zveřejnění prvního článku J. Rychetského byl prezidentem republiky V. Klaus. Proto se časově tento článek o názorech Z. Mašínové týká právě osoby tohoto ekonoma, federálního ministra financí, českého premiéra a druhého polistopadového prezidenta republiky (2003-2013).

Rychetský opatřil svůj článek tímto titulkem: Sestra Mašínů: Klaus „Pružinský“ není slušný ani etický. Nebyl ani Havel. (Parlamentní Listy.cz, 7. 4. 2012, 5:38) Tento rozhovor se uskutečnil ještě v době příprav na další volbu prezidenta republiky – do té doby prostřednictvím obou komor Parlamentu ČR. Po neúspěchu nepřímé volby prosadili nakonec poslanci volbu přímou, z níž vzešel první přímo volený prezident republiky – Miloš Zeman (2013-2023).

Zajímavé jsou i mezititulky, kterými Rychetský oddělil od sebe několik částí této „zpovědi“ Z. Mašínové. První mezititulek zní: „Šaškárny se nezúčastním“. Tímto způsobem dala Z. M. najevo, co si o případné přímé volbě hlavy státu myslí. Příčiny neutěšeného stavu naší politiky spatřuje v tomto: „Česko má obrovský problém, že zde chybí mravní autority a vzory. Možná kněz Tomáš Halík je takovou osobností, jinak nikdo!“ Doplnila i to, že by jí na Hradě nevadila předsedkyně PS Miroslava Němcová. O ní se vyjádřila těmito slovy: „Té by se dalo důvěřovat. A není to o tom, že je ženská. Lidi podle pohlaví nerozděluji. Posuzuji je podle osobního života. Když se v něm chovají slušně, lze jim nejspíš věřit.“

K těmto svérázným názorům pouze poznamenám, že já si zase neumím představit v roli prezidenta republiky právě T. Halíka, o tragické postavě M. Němcové ani nemluvě. To už by mohl dělat hlavu státu například J. Kajínek. Funkci prezidenta republiky Mašínová považuje za zcela zprofanovanou. Ideální nebyla ovšem ani doba První republiky. „Vše stojí a padá na jedincích,“ poznamenává Z. Mašínová. V tomto smyslu ani V. Havel, ani V. Klaus nebyli nikdy vzorem etiky a slušnosti.

─────

Žádný Klaus, ale Pružinský!

Tehdejšímu prezidentu republiky (rozhovor pochází z roku 2012) Z. Mašínová neřekne jinak než Pružinský. Co se týká osoby V. Klause, Mašínová se opírá o článek Jana Šinágla, který předala redakci PL. V něm se uvádí, že rodina V. Klause pochází z Haliče: v příhodnou dobu si jméno „Pružinskyj“ změnila na „Klaus“. Jedná se prý o komunistickou rodinu; ze stejného prostředí pochází i Klausova manželka Livie.

K osobě V. Klause Mašínová konkrétně uvádí toto: „Klaus se opakovaně hlásil do KSČ, ale jeho žádost byla vždy zamítnuta. Byl vzorným pionýrem a jako jediný ze třídy si pořídil hedvábný pionýrský šátek. Po prominentní VŠE v Praze nastoupil aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV, což bylo určeno nejvybranějším komunistickým nebo špionážním kádrům tzv. vědecko-technické rozvědky, řízené přímo ruskými tajnými službami KGB nebo GRU.“ V roce 1962 byl prý Klaus naverbován tajnou službou (= StB) a jako agent horlivě působil proti reformním silám a disidentům.

Mašínová se ve svém vyjádření na adresu V. Klause vůbec nezmiňuje o tom, že po srpnové okupaci 1968 byl Klaus vyhozen z Ekonomického ústavu ČSAV a skončil jako zaměstnanec (bankovní úředník) v Čs. státní bance. Těsně před „sametovou revolucí“ 1989 se stal pracovníkem Prognostického ústavu ČSAV. (Ředitelem tam byl V. Komárek.)

─────

Havel získal Barrandov neoprávněně

Ještě nesmiřitelnější postoj zaujala Z. Mašínová k exprezidentu V. Havlovi. I v tomto případě vychází z informací, které byly zveřejněny v knize „Bouře“, jejímž autorem je Čechoameričan Paul Polansky. Údaje o rodině Havlových, ale i o K. Schwarzenbergovi, jež tam byly zveřejněny, připadaly F. Gálovi, který knihu vydal, jako neuvěřitelné. Mezi fotokopiemi dokumentů z katastru nemovitostí prý právník, který tato fakta ověřoval, našel vlepený český strojopis, který dokládá Havlovo vlastnictví Barrandova.

O jmenované knize psala v r. 2003 též novinářka Tereza Spencerová, jež z ní cituje drsné pasáže o tom, jak rodiče K. Schwarzenberga využívali na lesní práce v době tzv. Protektorátu vězně z kárného a později sběrného tábora v Letech u Písku. Tuto pracovní sílu prý využívala i rodina Havlových.

Spencerová o tom píše: „Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal Gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho R. Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě. V Lucerně se nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, budoucím prezidentem republiky.“

─────

Havlovi ani Schwarzenbergovi neměl být vrácen žádný majetek!

Osud zmíněné knihy od P. Polanského, kterou do češtiny přeložila právě T. Spencerová, je velmi smutný. Celý náklad této knihy byl zničen vodou, jež praskla v patře nad tímto skladem knih. Mašínové se přesto podařilo získat jednu oxeroxovanou kopii. Byla přesvědčena o pravdivosti popisovaných událostí. Dcera gen. J. Mašína byla toho názoru, že Havel i Schwarzenberg se měli zachovat rovně a nezamlčovat rodinné kostlivce ve skříni. V restitucích jim neměl být vrácen žádný majetek, protože ten spadal pod Benešovy dekrety. Z toho důvodu oba tyto politiky neuznávala.

Na celé věci je pozoruhodné to, že naši novináři, v tomto případě i J. Rychetský z „Parlamentních Listů“, velice rychle zapomínají. Nedivme se pak tomu, že i Z. Mašínová nic netušila o komunistické minulosti P. Pavla, z jehož rukou bez rozpaků převzala dne 28. 10. 2023 Řád T. G. Masaryka I. třídy.

10. 8. – 11. 9. 2026

PhDr. Rostislav Janošík, historik a šéfredaktor „SN na internetu“

─────

Seznam vyobrazení:

1. Pohřeb Z. Mašínové v Olomouci dne 18. 6. 2026.

2. Prezident republiky P. Pavel a plk. E. Stehlík na návštěvě u Z. Mašínové v Olomouci v květnu 2023.

3. Z. Mašínová a P. Pavel během vyznamenávání dne 28. 10. 2023 (karikatura).

─────

Odkazy na články o rodině Mašínových:

https://medium.seznam.cz/clanek/kovarik-vaclav-opakovani-je-matkou-moudrosti-zakladni-fakta-o-petru-pavlovi-306508

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Znicime-vladu-kricel-stary-hornik-Z-pohrbu-Zdeny-Masinove-792943

https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/zdenka-masinova-pohreb-olomouc-bratri-rodinna-hrobka-losany.A260618_111348_olomouc-zpravy_zunt