Svobodné noviny na internetu

57. výročí upálení Jana Palacha? Spíše sebeupálení!

23. 1. 2026

POZNÁMKA ÚVODEM aneb Komunistický rozvědčík nemůže být „morálním majákem“ v demokratickém státě!

Komunistický režim, který byl v Československu nastolen v únoru 1948, sice masivně porušoval lidská práva jednotlivců i celých skupin obyvatelstva a vnucoval občanům zločinnou ideologii marxismu-leninismu, avšak nebyl „lidožroutský“. Dokonce se snažil o vytvoření jakéhosi sociálně spravedlivého systému. Ne všechno bylo ovšem úspěšně zvládnuto a ne všechny plány a záměry se podařilo realizovat. Občas se něco z toho ukázalo být nesplnitelným projektem sociálního inženýrství.

I přes tyto dílčí neúspěchy či „přešlapy“ tady máme po celé naší republice, nejen v Praze a dalších velkých městech, ale i na venkově, statisíce panelákových bytů s relativně vysokým standardem bydlení (oproti všelijakým prvorepublikovým „špeluňkám“ či nouzovým domkům k dočasnému bydlení), síť škol (od mateřských až po ty vysoké) i zdravotnických zařízení, nové průmyslové závody, jakož i ony často kritizované kravíny a další zemědělské objekty, sloužící k zajištění výživy obyvatelstva. Samozřejmě nelze zapomenout ani na dopravní stavby (včetně dálnice z Prahy do Bratislavy), jedinečnou stavbu metra v Praze či soustavu vodních děl. A v neposlední řadě dvě jaderné elektrárny. To, co vzniklo za téměř stejně dlouhou dobu po roce 1989, tvoří jen nepatrný zlomek toho, co tady bylo vytvořeno před tímto historickým mezníkem.

Toto všechno, co v konečném důsledku zlepšilo život velkých skupin obyvatelstva, se jaksi ztrácí v tom podstatném, o čem nesmím pomlčet. Režim si tím „vykupoval“ poslušnost a tichý souhlas s okupací po 21. 8. 1968. Kdyby k ní nedošlo, možná by tempo oné výstavby nebylo tak rychlé a přibylo by důvodů k nespokojenosti s tímto nesvobodným režimem. Ale buďme upřímní a spravedliví: I kdyby se G. Husák přetrhl, nebylo by mu to stejně nic platné. Tady v Čechách ho lidi neměli rádi a on neměl rád je.

Ale obraťme list! Na posouzení toho, co jsme tady měli a co někteří budovali s nadšením, kdežto jiní s krajním odporem, nemáme ani navzdory ubíhajícímu času dostatek relevantních informací. Střet mezi realitou a importovanou ideologií skončil v roce 1989 kolapsem tohoto uměle budovaného systému. Ne že by se nic nevytvořilo, ale ke spokojenému, plnohodnotnému životu to nestačilo. Někdy je lépe být chudý, ale svobodný ‒ než naopak.

To byla ona skrytá příčina neúspěchu komunistického experimentu. Buďme rádi, že to máme za sebou, ale přesto se snažme, abychom to dobré, co i po těch více než 40 letech komunistického režimu přežilo, zachovali pro příští generace a dále toto dědictví minulých desetiletí a staletí rozvíjeli. Vždyť každý dobrý hospodář touží po tom, aby svým potomkům předal rodinný grunt v lepším stavu, než jaký sám zdědil.

To jen P. Fiala a spol. na tuto staletími prověřenou pravdu zvysoka kašlali. Proto nám zanechali prázdnou státní kasu a stamiliardové dluhy, které budou splácet ještě naše děti a vnoučata. Zachovali se jako ti nejhorší „bankrotáři“ všech dob. Ale protože historie je spravedlivá a nedává nikomu nic zadarmo, i oni se dočkají spravedlivého soudu dějin. Nebude to nic hezkého.

─────

ČT se již ze svého „srabu“ nevyhrabe!

Na rozkolísanost či nejednoznačnost informací, jež šíří do éteru Česká televize (ČT), aniž by cokoliv ověřovala a podávala nám jen nevyvratitelná fakta, jsme si za poslední léta zvykli. Je to pořád stejné, rok od roku horší a horší. Děje se tak vinou pracovníků této televize, kteří mají nadstandardně vysoké platy, ale žádnou kontrolu nad sebou, jakož i mediálních rad, jež k tomu mlčí a nic s tím nedělají. K čemu jsou tyto „rady“? Vůbec k ničemu. Jen to platíme, stejně jako tu propagandistickou televizi.

Úroveň ČT se od 90. let 20. století až do současnosti neustále, kontinuálně, zhoršuje. Trajektorie, na niž se tato údajně „veřejnoprávní“ televize dostala, ani nic jiného neumožňuje. Ještě před deseti lety bylo nepředstavitelné, aby měly pořady a zejména zpravodajství a publicistika ČT tak nízkou, katastrofální, doslova ubohou úroveň. Dnes je to pouhá propaganda, u níž není jasné, kdo a odkud to řídí. Víme jen to, že tím „řiditelem“ nebyl ani J. Souček, ale není jím ani H. Chudárek. Za krátkého působení toho druhého se stav této televize nejen nezměnil, nýbrž výrazně zhoršil – po všech stránkách. Na místě je proto uvažovat jak o zrušení koncesionářských poplatků, tak i o úplném zrušení ČT. Nevím, co je horší, ale obojí je potřebné.

Za vlády P. Fialy, jež je naštěstí již minulostí (všichni jsme si oddechli, ba i mnozí voliči „fialového hnusu“, kterým se mezitím otevřely oči), došlo k tak dramatickému „sešupu“, že i mě, byť jsem na ledacos zvyklý a jen tak něco mě nevyvede z míry, to překvapilo. Ani já jsem totiž nečekal, že to půjde z kopce tak rychle. Nejedná se pouze o celkové zhrubnutí slovníku novinářů a politiků, ale především o výrazné zhoršení kvality zpracovávaných témat. I laik si musel všimnout toho, jak málo jsou jednotlivé příspěvky stylisticky a jazykově propracované a jak si s tím příslušný redaktor(ka) nedá práci, protože ho (ji) to evidentně nebaví a chce to mít už z krku.

Nízká je nejen úroveň stylistická, ale doslova tragická je stránka gramatická. K tomuto náhlému zhoršení došlo zhruba před třemi, čtyřmi lety, což se kryje s nástupem Fialovy vlády. Nelze se tomu divit: vždyť jak členové tohoto kabinetu (publikoval jsem řadu článků, v nichž dokumentuji tyto pravopisné chyby), tak i samotný P. Fiala (vystudovaný učitel češtiny) mají problémy s českou gramatikou i s pravidly pravopisu. Přesto od té doby k žádnému trvalému zlepšení nedošlo, a pokud v dílčích případech ano, pak jen na krátkou dobu. ČT se rozhodla kritiku špatné práce ignorovat a nechává dál „řádit“ v přímém, „živém“, vysílání své nevzdělané a pologramotné redaktory (moderátory). Moje články z posledních týdnů to jen potvrzují.

Od ČT již nečekám nic. Těším se pouze na okamžik, kdy bude rozhodnuto o jejím zrušení. Bohužel ‒ nic jiného se s tím dělat nedá. Nápravy nelze dosáhnout s lidmi, kteří si nejsou ničeho vědomi a nemají ani tu nejmenší snahu na sobě cokoliv zlepšit. Tam je jakékoliv úsilí odsouzeno již předem k nezdaru.

Případ, který mě zaujal dnes, 16. 1. 2026, ve výroční den pokusu studenta Jana Palacha o sebeupálení, se týká řadové číslovky, jež se v souvislosti s tímto jubileem po celý den vyskytovala na televizní obrazovce. Bylo to pokaždé, když příslušný „předčítač zpráv“ ohlašoval ono výročí J. Palacha. V titulcích v dolní části obrazovky se čas od času objevovalo sdělení o 57. výročí. V mluvených komentářích moderátorů pak zaznívala informace o tom, že uplynulo 57 let od této události. Ano, tentokrát nic nenamítám, protože po mluvnické stránce je to v pořádku. To, co mě naopak nepříjemně překvapilo, byla skutečnost, jak nejednotně tyto informace musely působit na televizního diváka. Především na ty skupiny, které o této době nic nevědí a ani si neuvědomují, jak zásadní je rozdíl mezi „upálením“ a „sebeupálením“.

Výraz „upálení“, který byl na dolní liště obrazovky mnohokrát během dne promítnut ve spojitosti se jménem prezidenta republiky P. Pavla, obvykle spojujeme s popravami ve středověku. Tehdy se jednalo hlavně o formu vymezování se vůči náboženským protivníkům. Například v době husitských válek (1419-1437) byli stoupenci Husova učení upalováni ze strany katolíků (církevních činitelů, ale i šlechtických majitelů jednotlivých panství). Na druhé straně se ovšem husité ke svým nepřátelům z řad katolíků chovali úplně stejně: i oni je upalovali. Samotný J. Žižka nechal v dubnu 1421 upálit skupinu tzv. adamitů (asi 50 osob) v čele s P. Kánišem v Klokotech u Tábora. (Atmosféru té doby velmi zdařile popsal spisovatel S. Čech ve své próze „Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století“.) V době pobělohorské pak docházelo dokonce k zinscenování soudních procesů s tzv. čarodějnicemi (čaroději), které končily jejich upálením, a to nejen jednotlivců, nýbrž i celých skupin.

Zřejmě nejznámějšími popravami tohoto druhu, které se odehrály během jednání církevního koncilu v Kostnici (Konstanz) u Bodamského jezera na jihu Německa, bylo upálení českého reformního kazatele M. Jana Husa (†6. 7. 1415) i jeho kolegy z pražské univerzity ‒ Jeronýma Pražského (†30. 5. 1416). Na Husovu počest bylo v r. 1915 (k 500. výročí této události) odhaleno sousoší M. J. Husa, secesní dílo L. Šalouna a A. Pfeifra; základní kámen k tomuto sochařskému dílu byl položen v r. 1903. V době jeho odhalení stálo na Staroměstském náměstí ještě jiné sochařské dílo – tzv. Mariánský sloup z roku 1650, jehož autorem byl německý sochař J. J. Bendl.

Upalování bylo ve středověku jednou z forem trestu smrti. V době husitských válek se upalováním náboženských protivníků dával průchod nepřátelským náladám katolíků vůči kališníkům a naopak. Na počátku 16. století katolíci upalovali příslušníky Jednoty bratrské. (Ještě v r. 1671 byl takto popraven, a to z rozhodnutí císaře Leopolda I., v tehdejším Prešpurku na Slovensku přítel J. A. Komenského – M. Drabík.) Po mnoho století byli ve středověku upalováni Židé. Pogromy na Židy v jejich ghettu probíhaly i v Praze, např. dne 18. 4. 1389, kdy při tom zahynulo asi 3000 Židů. Velmi tolerantní k pogromům byl i císař Karel IV. v Německu (= Svatá říše římská). Židé byli upalováni i později, zejména německými protestanty – luterány.

─────

A teď zpátky k Janu Palachovi. Zdá se, že v ČT v tom nemají jasno. Palach ve své době, krátce po sovětské okupaci, šokoval celou společnost burcujícím činem, který byl v té době zcela neobvyklý: sebeupálením. To se vyskytlo v průběhu 60. let 20. století v případě demonstrativních sebevražd vietnamských buddhistických mnichů v r. 1963. (Bylo to na protest proti válce ve Vietnamu.) Palach se patrně inspiroval tímto příkladem během svých návštěv SSSR, možná i pod vlivem studentských nepokojů ve Francii v r. 1968, kde tehdy pobýval na brigádě při sklizni vinné révy. (Jistě i on pozorně sledoval dění okolo studentských nepokojů na západních univerzitách, o nichž dnes víme, že za nimi stála sovětská KGB.) Informace tehdy proudily napříč celým světem, a to díky krátkému nadechnutí během tzv. Pražského jara. Oněch pár měsíců relativní svobody a dočasného nepoužívání cenzury přesto nestačilo k tomu, aby se ve společnosti potřeba života v pravdě a bez manipulace ze strany státní moci stala trvalou hodnotou, kterou si občané již nenechají vzít.

Po srpnové okupaci 1968 byly obnoveny „staré pořádky“ velice rychle. Proto nevíme, co všechno J. Palacha ovlivnilo, aby vykonal svůj čin. V kontextu doby se spíše jednalo o zoufalý výkřik, který se nesetkal s velkým ohlasem, dokonce ani u mladých lidí. Strach se stal všudypřítomným fenoménem. Báli se všichni včetně komunistů, byť to oni sami nepřiznávali, protože se styděli za zradu, kterou museli od svého spojence, SSSR, mlčky strpět. To, co se vrylo do paměti většiny pamětníků té doby, byla bezútěšnost této doby, porobení celého národa bez šance, že se to v dohledné době změní. Čili: zoufalství a beznaděj. Rychlé přizpůsobení se obyvatelstva novým poměrům odsoudilo Palachovu výzvu k nezdaru. České „zápecnictví“ a neochota k jakýmkoliv změnám opět zvítězily nad „pokrokem“.

Palachův čin byl natolik burcující, že málokdo tehdy přemýšlel o širších souvislostech toho, co se odehrávalo doma i v zahraničí. Pro vládnoucí KSČ (krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy) to byl z čistě politického, ryze stranického, hlediska, malér jako hrom. Nic takového komunisté nepotřebovali: volali naopak po klidu na práci, protože měli oprávněný strach z případné revolty občanů ze zoufalství. Každému muselo být jasné, že jakýkoliv odpor proti cizím vojskům by byl okamžitě krvavě potlačen. Věděl to i J. Palach, a proto chtěl svým činem upozornit na rychle se šířící rezignaci obyvatel okupované vlasti pokračovat v uskutečňování velkých ideálů tzv. Pražského jara 1968.

Kdekdo tehdy věděl, že i lidé z okruhu A. Dubčeka hrají pouze politickou hru. Tito reformní komunisté tvrdili například to, že obnovují svobodu a demokracii z doby před Únorem 1948. Neodpovídalo to skutečnosti. Naopak právě oni se nejvíce báli jak plnohodnotné svobody slova, tak i politické plurality. Někteří „volnomyšlenkáři“ přišli tehdy s nápadem, že by mohla být obnovena činnost některých stran, jež byly po Únoru 1948 zlikvidovány. Tato „soutěž“ měla posloužit jedinému účelu: potvrdit vedoucí úlohu KSČ. Když se někteří bývalí sociální demokraté pokusili obnovit tuto stranu, byli to právě „dubčekovci“ (např. brněnský tajemník KSČ J. Špaček, otec pozdějšího mluvčího V. Havla), kteří toto koketování se skutečnou demokracií „zatrhli“.

Bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy (21. 8. 1968) tehdejší ministerstvo vnitra zastavilo probíhající řízení, které se týkalo oficiálního povolení činnosti „konkurenčních“ organizací: Klubu angažovaných nestraníků (KAN), jakož i organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu – Klubu 231 (K 231). (I navzdory výhradám k některým etapám života J. Pavla, který se v r. 1968 stal ministrem vnitra, musím ocenit jeho statečnost a prozíravost. Samozřejmě i on tušil, jak to celé dopadne. Sám si prošel vyšetřovnami StB i komunistickými kriminály, podobně jako J. Smrkovský.) Taková byla totiž představa reformních komunistů o obnovené svobodě a demokracii. Ve skutečnosti šlo jen o nepatrné povolení „šroubů“ tehdejšího, rigidního, neostalinistického režimu. Konzervativní křídlo ve vedení KSČ, představované A. Indrou, V. Biľakem, D. Kolderem, O. Švestkou či A. Kapkem, žádnou demokratizaci ani liberalizaci nepřipouštělo: jejich připoutání k Moskvě bylo neochvějné a doživotní.

Dočasné uvolnění poměrů a pozastavení cenzury na několik týdnů vedlo k tomu, že si někteří z „dubčekovců“ pustili „hubu na špacír“. Nejdál z nich zašel již zmíněný „tribun lidu“, předseda Národního shromáždění“ J. Smrkovský, který v 50. letech 20. století, v souvislosti s čistkami v okruhu osob kolem R. Slánského, skončil ve vězení. Smrkovský se totiž v záchvatu své důležitosti v jedné telefonické „konferenci“ (byla to tehdejší obdoba dnešních videokonferencí, ovšem na podstatně nižší technické úrovni) mezi vedoucími představiteli KSČ rozhovořil o tom, co bude následovat po přijetí tzv. Akčního programu KSČ a po jeho schválení mimořádným sjezdem této strany.

„Dubčekovci“ tvrdili, že pro nesouhlasící část komunistů, kteří se budou stavět proti „reformnímu“ křídlu ve vedení strany, mají prý připraveny koncentrační tábory (na způsob pozdější „Akce Norbert“). Tam měli skončit i ostatní političtí oponenti včetně bývalých politických vězňů. Vojenská invaze z 21. 8. 1968 jejich plány zmařila – naštěstí. Čili: žádná demokracie, ale jen pokračování v násilném uzurpování moci. To je celá, dosud utajovaná pravda o tzv. Pražském jaru 1968.

─────

Tuto dobu, kterou si většina z nás pamatuje jako velký příslib návratu k normálním poměrům, jsem zažil jako student – čerstvý maturant, pokračující ve studiu na vysoké škole (1. ročník na FF UK v Praze). V době, kdy byla publikována výzva „Dva tisíce slov“, lidé tento dokument podepisovali všude tam, kde byly vstaveny podpisové archy. Tímto svým podpisem stvrzovali souhlas s návrhem spisovatele L. Vaculíka na liberalizaci poměrů v komunistickém Československu. I já jsem se tehdy, v létě 1968, ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy, stal jedním ze signatářů tohoto dokumentu. Byly nás tehdy stovky, ve větších městech i tisícovky, komu se tyto myšlenky líbily. Bohužel – nikdo netušil (až na pár vyvolených, kteří měli exkluzivní informace), že žádná slibovaná demokracie nenastane.

Když pak naše svoboda skončila pod pásy sovětských tanků, ze včerejších signatářů se přes noc stali ustrašení zbabělci, kteří si již na svůj podpis pod dokumentem L. Vaculíka nevzpomínali. Většina těchto „hrdinů“ raději sklonila hlavu a přijali postavení obyvatel okupované země. Tento nedůstojný stav trval až do Listopadu 1989. Zcela zanedbatelnou roli v tom všem sehrála Charta 77, jakož i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). I já jsem se tehdy s některými členy těchto organizací znal, avšak Chartu 77 jsem nepodepsal, protože v jejím čele bylo mnoho bývalých komunistů, dokonce čelných likvidátorů svobody a demokracie z Února 1948.

analyza-17.11.1989-od-m.dolejsiho.jpg Chartisté (ti dosud žijící) o tom dodnes mlčí. Možná se někteří i stydí, jakou čeládku měli mezi sebou. Někteří z těchto výtečníků spolupracovali i s StB. Kam se po Listopadu 1989 poděly jejich svazky, o tom nejlépe vypovídá „Analýza 17. 11. 1989“ od bývalého politického vězně M. Dolejšího, který po změně režimu krátce působil jako poradce na Federálním ministerstvu vnitra. Dolejší svou analýzu otiskl nejprve v deníku „Expres“ a později i formou politické brožury na podzim 1990.

Líčí-li nám tedy Česká televize události okolo sebeupálení J. Palacha bez potřebné znalosti tohoto dobového kontextu, jsou tyto informace v podstatě bezcenné. A vypravuje-li nám z televizní obrazovky o Palachovi člověk (historik P. Blažek), který se narodil až čtyři roky po jeho smrti, pak se tomu můžeme pouze zasmát. Nikdo toto poučování nemůže brát vážně. Tito lidé z generace „Husákových dětí“, kteří před rokem 1989 „za sebou tahali kačera“, o této složité době ani o její atmosféře nic nevědí a vypravují nám „pohádky“. ČT nás tím pouze mystifikuje, aby mohla krýt nejrůznější manipulace s fakty a poskytovat publikační prostor osobám, jež si to nezaslouží.

Ne všichni jsou ovšem na tom tak špatně jako P. Blažek. Já například patřím k těm pamětníkům, kteří studovali na FF UK v době, kdy tam byl i J. Palach: na podzim 1968 jsem nastoupil do 1. ročníku, kdežto Palach studoval ve 2. ročníku poté, kdy přestoupil z VŠE na FF UK. Psal jsem o tom již v jiném článku před několika lety. Palach, tak, jak jsme ho znali jako spolužáka, byl v podstatě „osamělý vlk“. Většina tehdejších studentů z fakulty ho neznala, protože se stýkal výhradně se svým okruhem přátel a známých z předešlé školy. Proto i jeho protestní akce, o jejíž přípravě na fakultě nikdo nic netušil, byla akcí izolovanou. Palach byl na fakultě jen krátce, asi čtvrt roku, takže ani nestačil navázat kontakty se zdejšími studenty. Navíc bydlel na jiné koleji než většina studentů z UK, kteří byli ubytováni na koleji „Větrník“ (dnes Hvězda) na rozhraní sídliště Petřiny a starého Břevnova.

Důležitý je ještě jeden moment. V době, kdy Palach provedl svůj protestní čin, začínalo zkouškové období zimního semestru. Já jsem byl v té době u rodičů na Moravě, kde jsem se připravoval na zkoušky. Když jsem se pak vrátil do Prahy, bylo již po Palachově pohřbu. Jediné, co v místě jeho pokusu o sebeupálení zůstalo, byl v prostoru kašny pod Národním muzeem stan, v němž přebývali „hladovkáři“, kteří tady protestovali za Palachovy požadavky. Mezi nimi se objevil i středoškolský student J. Zajíc z Vítkova na Opavsku. Po jeho sebeupálení (25. 2. 1969) komunistický režim zavedl natolik tvrdou cenzuru, že se veřejnost již o dalších „živých pochodních“ neměla šanci cokoliv dozvědět. Snad s jedinou výjimkou: E. Plocek z Jihlavy, který se upálil dne 9. 4. 1969, byl jako člen KSČ poměrně známý. Proto i jeho pohřeb byl početně navštíven.

Jednou z posledních, ne-li vůbec poslední, „živou pochodní“ z roku 1969 byl bývalý ředitel muzea ve Vsetíně, RNDr. Bohumil Peroutka (1926-1969). Ten se upálil dne 28. 10. 1969 na nádvoří zdejšího renesančního zámku, kde toto muzeum sídlilo. Zemřel dne 30. 10. 1969 v místní nemocnici. Ale protože byl B. Peroutka poměrně známou osobností (pronesl hlavní projev při znovuodhalení bysty TGM ve Vsetíně dne 7. 7. 1968), nebylo možno jeho tragickou smrt utajit.

b.-peroutka--odhaleni-masarykova-pomniku-ve-vsetine.jpg Režim tak narazil na limity, s nimiž nebyl schopen nic dělat: Většina známějších lidí byla v KSČ, ale po prověrkách z let 1969/70 se ocitla na okraji společnosti. Stávalo se běžně, že až polovina zaměstnanců patřila k „vyškrtnutým“ členům této strany. (Ti „vyloučení“ šli rovnou k lopatě.) Taková byla situace i v onom muzeu, kde jsem v letech 1974-1975 krátce pracoval jako muzejní historik – hned po skončení vysoké školy. Pět let po Peroutkově smrti mně jedna starší kolegyně ukázala místo, kde se Peroutka upálil. Nejen v tomto muzeu, ale i ve městě Vsetíně byl „Bohoušek“, jak mu všichni říkali, velmi oblíbenou osobou.

Samozřejmě, že osobní zážitky bývají často velmi subjektivní a neodpovídají oficiální verzi toho, co tady bylo. Ale jedině díky těmto autentickým prožitkům jsme schopni pochopit složitost oné doby. Určitě všechno nebylo černobílé a občas se objevily i zajímavé momenty, někdy dokonce úsměvné. Co však bylo cítit na každém kroku, byl strach lidí z budoucnosti. Ani ne tak z držitelů moci, což byli jen „místodržící“, kteří zastupovali cizí zájmy, ale z konkrétních komunistů, jimž po vojenské invazi narost hřebínek: z všelijakých, často anonymních, udavačů, kteří měli oči a uši všude, ale i z toho, jak důslední budou noví mocipáni při prosazování politických čistek. Byla to atmosféra, kdy každý bojoval sám za sebe. Svou pozicí na pracovišti nebo ve škole si nebyl nikdo jistý: vyhazov mohl přijít kdykoliv. S odstupem času se to snadno konstatuje, ale když v tom každodenním stresu člověk žije, nemůže se to neprojevit na jeho zdraví. I já jsem si to prožil a vím, jaké to je.

Normalizační šeď, představovaná uniformitou v oblékání i ve stylu panelákových staveb „na jedno brdo“, byla doprovázena oním všudypřítomným strachem. Měli ho všichni – včetně těch komunistů, kterým se podařilo „přežít“ stranické prověrky. Měli bychom si nicméně uvědomit jednu důležitou skutečnost: Kdo byl držitelem stranické legitimace KSČ po těchto prověrkách, ten se stal de facto vlastizrádcem a kolaborantem, jenž musel souhlasit s okupací. Je proto udivující, s jakou lehkostí jsme se přes tento fakt po Listopadu 1989 přenesli. Všichni tito držitelé legitimací KSČ měli být po r. 1989 potrestáni, minimálně ztrátou občanských práv na časově omezenou dobu. Leč – nestalo se tak. I proto nám z Pražského hradu dnes vládne jeden z nich – komunistický rozvědčík „Pávek“. Ve skutečně demokratickém státě by i on skončil ve vězení, možná na popravišti. Naše tolerance vůči těmto lidem je bezbřehá až udivující a naprosto nepochopitelná.

Je tudíž logické, že v této atmosféře se o lidech politicky nepohodlných raději nemluvilo. Proto jsem o Peroutkovi (kromě té návštěvy místa, kde se upálil) již od nikoho místního nic neslyšel: všichni se báli vyslovit jeho jméno. A nebylo tedy náhodou, že se jeho pohřeb uskutečnil v Olomouci, nikoli ve Vsetíně. V případě studenta J. Zajíce se pohřeb konal v jeho rodném Vítkově, třebaže se zprvu uvažovalo o Praze. Rovněž Palachovy ostatky byly v r. 1973 z jeho hrobu na Olšanských hřbitovech exhumovány a přeneseny do Všetat, odkud tento student pocházel. Zkrátka: komunistický režim se bál i mrtvých lidí.

Bohužel – i případ J. Palacha byl v posledních letech až příliš zpolitizován a dnes by neodpovídal těm správným „narativům“, jejichž strážcem byl a stále ještě je generalissimus M. Koudelka a jeho političtí „kámoši“, např. plk. O. Foltýn nebo poslanci P. Žáček, J. Bartošek či V. Rakušan. (Jmenovaní „inkvizitoři“ měli být po prohraných volbách již dávno odklizeni spolu s hromadami odpadu, který tady zbyl po vládě „fialového hnusu“, ale stále ještě straší na politické scéně. Babiš a spol. nemají odvahu udělat skutečný pořádek s těmito největšími zemskými škůdci!) O synovi bývalého komunistického poslance V. Exnera, který patřil k hlavním prosazovatelům dodatku k trestnímu zákoníku (paragraf 318a), ani nemluvě. Poslanec za STAN M. Exner se totiž po volbách z politiky zcela vytratil. Zřejmě pochopil, že to přepískl a že ho trest dozajista nemine.

─────

Dnes, 16. 1. 2026, se ČT opět „vyznamenala“. Odvysílala takovou slátaninu, jakou jsem již dlouho neviděl. Hlavní reportáž měla být odvysílána v „Událostech“ na ČT1/ČT24 v 19.30 hod. V té době se před budovou Národního muzea objevil D. Stach z „vědecké“ redakce ČT. Avšak to, co nám tam sdělil, nemělo s vědou nic společného. Jím uvedená reportáž totiž pouze shrnula jednotlivé střípky informací, které nám televize v průběhu tohoto dne na téma „J. Palach“ přinesla. Žádná samostatná a koncepčně zpracovaná reportáž, kterou by bylo možno uvádět každý rok, odvysílána nebyla. Jednalo se jen o podřadnou „směsku“ nahodile posbíraných faktů o této historické postavě. Ve večerní reportáži nám už historik P. Blažek neříkal nic o tom, že Palach se pár dní před 21. 8. 1968 vrátil ze Sovětského svazu. No – to by ho Mirka „Zděšená“ Němcová moc nepochválila!

Tam, do Sovětského svazu, jezdil Palach opakovaně, takže jeho vztah k tehdejším národům SSR nebyl tak nepřátelský, jak nám to ještě nedávno tvrdili všichni ti rusofobové typu M. Němcové nebo P. Fialy. V době svých žurnalistických začátků, hned zkraje roku 1990, se ke mně dostala do té doby dobře utajovaná informace: Palach byl prý členem KSČ. S odstupem těch 36 let a s přihlédnutím k tomu, co všechno dnes vím, ale v té době jsem o tom neměl ani tušení, na tom nevidím nic divného. Ostatně – mnoho mých tehdejších spolužáků bylo již od 18 let v KSČ.

U vědomí toho všeho, co o J. Palachovi a dalších „živých pochodních“ z roku 1969 vím, i z toho, co si jako student z té doby pamatuji, mně přijde jako nehorázné to, co nám předvedla ČT. Opět to byla jen kombinace lenosti a nevzdělanosti. Nikdo se neobtěžoval, aby v archivu ČT (dříve ČST) vyhledal příslušné dobové filmové záběry, na nichž je J. Palach zachycen (dokonce tam i mluví s příslušnou televizní reportérkou) a kde vysvětluje, proč to udělal.

V této dnešní reportáži (16. 1. 2026) byl sice ukázán dům, v němž v té době (v r. 1969) sídlilo oddělení nemocnice pro popáleniny. Tomuto domu se říkalo i po Únoru 1948: Borůvkovo sanatorium v Legerově ulici v Praze 2. Tady se léčili prominenti v dobách První republiky, ale i komunističtí papaláši po r. 1948. A zde zemřel po neúspěšné operaci číhošťský farář P. J. Toufar (†25. 2. 1950) a o devatenáct let později i student J. Palach (†19. 1. 1969).

Dotyčný dům prošel v uplynulých letech rekonstrukcí a jedinou připomínkou oněch slavných pacientů jsou dvě pamětní desky na jeho fasádě: J. Toufara a J. Palacha. ČT nám ve své reportáži ukázala pouze tu Palachovu, o Toufarovi – bůhvíproč – raději pomlčela. Obě pamětní desky jsou hned vedle sebe, a proto nepředpokládám, že by si toho dotyčná redaktorka ČT nevšimla. Spíš to vypadá tak, že jméno J. Toufara buď neznala, nebo ho úmyslně zatajila – na něčí pokyn. Nevěřím, tomu, že by její šéfové, např. všemi mastmi mazaný M. Kubal, o tom nevěděli. Ti pouze manipulují s fakty, jak se jim to momentálně hodí. A toto se jim nejspíš do jejich politických hrátek nehodilo. Toť vše, vážení přátelé! Záhada je tím vysvětlena!

To, co jsme mohli dnes, 16. 1. 2026, v ČT vidět, dokládá obrovský úpadek dokumentární tvorby na Kavčích horách. Tato televize již není schopna natočit solidní dokument, aby to nebyl jen zpolitizovaný škvár, nýbrž aby se z této reportáže divák dozvěděl nějaká užitečná fakta. Oblíbené klouzání po povrchu, ignorování historicko-politického kontextu a ukazování samých podružností, na nichž dějiny nestojí, svědčí zcela jistě o lajdácké práci amatérů, kterých je ČT plná.

Bývaly doby – a já je pamatuji ‒, kdy ČT natáčela velmi dobré dokumenty, např. o obětech komunistického režimu (např. od režisérky O. Sommerové). Dnes není schopna vyrobit (s celým zástupem lidí, kteří se na tom přiživují) ani několikaminutovou reportáž o J. Palachovi. To, co nám ČT představila dne 16. 1. 2026, byl jen obyčejný paskvil. A to, co tam předvedl „historik“ P. Blažek (vystudovaný učitel dějepisu a českého jazyka), byla ostuda non plus ultra. Zřejmě se potřeboval zviditelnit ve své nové funkci ředitele „Muzea paměti XX. století“, ale moc se mu to nepovedlo. Mít tolik másla na hlavě, jako má tento kariérista z generace „Husákových dětí“, moc bych na sebe neupozorňoval, ale raději bych zalezl někam do kouta a tam mlčel až do skonání věků.

Čtenáře, kteří by se rádi dozvěděli něco o J. Palachovi nebo J. Zajícovi, odkazuji na články, na něž jsou uvedeny odkazy za tímto textem. Jsou mezi nimi i ty o P. Blažkovi a jeho „statečných činech“, jimiž se pochopitelně v ČT nepochlubil. Já bych se na jeho místě hanbou propadal. Ale čemu se vůbec divím? Vždyť i Blažek byl ještě donedávna velký kamarád s politiky „fialového hnusu“, kteří byli v říjnu 2025 vypráskáni voliči.

16. 1. 2026

‒ RJ ‒

P. S.

Když někdo v ČT lže, měl by vědět, o čem to vlastně lže!

V jedné reportáži, která byla dne 16. 1. 2026 k Palachovu výročí odvysílána, tvrdil dnešní ředitel gymnázia v Mělníku, které kdysi navštěvoval i J. Palach, že se prý tento student odmítal učit rusky. Velice by mě proto zajímalo, jak na to tento uvědomělý, fialový „demokrat“, přišel. Položil si někdy otázku, jakým jazykem se tedy Palach při svých cestách po SSSR domlouval? Že by to bylo anglicky, francouzsky či německy? Bylo to samozřejmě: RUSKY.

Ano, až tak moc se dnes v televizi lže! A nikdo se u toho ani nezačervená!

─────

Také „Forum24“ lže, až se jeho redaktorům od huby práší…

Ani internetový deník „Forum24“ nechtěl zůstat pozadu za jinými hlásnými troubami „fialovců“ v mainstreamových médiích. Článek o J. Palachovi nenapsal ovšem nikdo ze známých a osvědčených Šafrových pisálků, nýbrž málo známá posila tohoto deníku, která je tam teprve od konce loňského roku, jistá studentka vysoké školy (neuvádí se, jaké) – Mariana Balejová. Už podle jména je zřejmé, že se jedná pravděpodobně o Slovensku. Její článek má tento titulek: Palachův odkaz je v pohrožení. Prezidentova slova o hodnotách nejsou jen fráze, ale budíček (Forum24, 18. 1. 2026).

Dovolím si ocitovat podstatnou část autorčina sdělení. Zdá se, že slečna Balejová ani netuší, v jaké zemi momentálně pobývá, natož aby věděla, s kým má tu čest v případě prezidenta republiky, do něhož se zřejmě zamilovala, až se jí z toho zatočila hlava. To se dívkám a mladým ženám občas přihodí, když potkají takového bělovlasého fešáka, jako je tento „odkvetlý tulipán“ z Pražského hradu.

Slečna M. Balejová konstatuje toto: „Na jedné straně vidíme politiky demokratických stran a prezidenta, kteří si uvědomují, jak křehká je hranice mezi svobodou a totalitou. Předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil to pojmenoval rovněž přesně, když mluvil o tom, že lhostejnost je začátkem konce.

Na straně druhé stojí nová vládní moc, pro kterou je tento svátek často jen nutnou povinností. O to důležitější je, že na Pražském hradě vládne člověk, který se nebojí pojmenovat vědci pravými jmény.

Prezidentův apel je tak vzkazem do neklidného roku 2026: Buďme ostražití a nenechme si vzít hodnoty, které jsme po roce 1989 získali. Protože, jak ukazuje historie i současnost, ztratit je můžeme velmi rychle. Jeho slova lze číst jako jemné, ale jasné upozornění.“ (Forum24, 18. 1. 2026)

Pokud jste to celé přečetli a neotřásli se odporem, rád, hlavně těm mladším čtenářům, připomenu, že tímto způsobem kdysi psávalo „Rudé právo“, někdejší „hlásná trouba“ předlistopadové KSČ. Politicky poplatní novináři té doby pouze citovali příslušné soudruhy a nanejvýš si dovolili „přežvýkat“ to, čemu by prostý lid neporozuměl. A platilo rovněž to, že o čem psalo „Rudé právo“, to povinně přebíraly další deníky, týdeníky, ba i místní tiskoviny v regionech. Žádné samostatné přemýšlení, natož pochybnosti, se nepřipouštěly. Kdo se neztotožnil s těmito oficiálními stanovisky „strany a vlády“, byl nepřítel socialismu a Sovětského svazu. Tečka.

Podobný dojem musí čtenář nabýt i ze slov slečny M. Balejové. Je to mladá „soudružka naší doby“, jistě velmi uvědomělá, protože jinak by nepsala do té nejhorší žurnalistické žumpy, jakou u nás máme. Ale hlavně: všechno je jí jasné, protože věří „straně a vládě“ i těm soudruhům, kteří momentálně stojí v jejich čele. A zejména: „stojí na té správné straně“ (té minulé), kterou stále ještě představuje politicky poražený P. Fiala a další představitelé „fialového hnusu“. Těch politických zoufalců, kteří se odmítají smířit s výsledky parlamentních voleb a dál si hrají na „morální majáky“ a na „vítěze“, i když jimi nejsou. Rádi by „přechytračili“ občany i dějiny. Ty první možná obalamutí nějakými historkami, dějiny však nikoliv: ty jsou neúprosné a nepodplatitelné.

Nebudu se slovním balastem autorky vůbec zabývat, protože to považuji za mrhání časem, kterého máme všichni málo. Daleko výstižnější je to, co do diskuse pod tímto článkem napsala čtenářka M. R. Je to její vzkaz autorce tohoto oslavného článku na „komunistického rozvědčíka z Hradu“. Jak se zdá, hloupých a omezených jedinců u nás žije stále dost a dost. Ani slečna M. Balejová není výjimkou. Jistě i ona volila tuto probruselskou politickou loutku prezidentem republiky. Těchto nešťastníků, kteří si nedokázali ve své hlavě srovnat fakta, bylo začátkem roku 2023 více než tři miliony.

A teď stanovisko čtenářky M. R.: „Paní Balejová, buď jste tak omezená, že věříte tomu, co píšete, nebo píšete pro peníze. Jaké morální hodnoty zastává kariérní komunista, agent Pávek, který se se svou manželkou, kariérní komunistkou, politručkou, seznámil na škole Klementa Gottwalda? Agent Pávek, který schvaloval a adoroval vstup okupačních vojsk do Československa, to, proti čemu se Jan Palach zapálil!!! Jaké morální a mentální hodnoty prezentujete Vy, p. Balejová, když jste ochotná adorovat člověka, který byl schopen podporovat zrůdný komunistický režim?!?!“ (Forum24, 18. 1. 2026; z diskuse pod článkem M. Balejové)

K tomuto vyjádření čtenářky M. R. napíšu pouze jedno „košatější“ souvětí, k němuž připojím naléhavou výzvu: Jsem rád, že je mezi našimi občany stále dost lidí, kteří si dokáží udělat jasný názor na současnou politickou situaci, a to navzdory pokračující „fialové“ propagandě, jež se šíří za peníze koncesionářů, kterých se nikdo na souhlas s těmito bláboly neptal, z České televize. Přestaňte už lhát, manipulátoři z Kavčích hor!

20. 1. 2026

‒ RJ ‒

─────

Odkazy na články o J. Palachovi, J. Zajícovi a P. Blažkovi:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2019/pred-50-lety-vzplala-pred-narodnim-muzeem-v-praze----pochoden-c.-1---.html

https://www.i-sn.cz/clanky/archiv/obet-jana-palacha-nebyla-zbytecna-----phdr.-rostislav-janosik.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2022/vyroci-j.-palacha-a-pokrytecke-kecy-nasich-politiku.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2024/memento--25.-unor-1948-1950-1956-1969-2022---.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2018/jeste-jednou-25.-unor.html

https://www.i-sn.cz/clanky/archiv/---valassky-palach-----jehoz-jmeno-melo-byt-zapomenuto-----phdr.-rostislav-janosik.html