Není jedno, kdo co říká pět měsíců před volbami…
Při pročítání nejrůznějších textů na zpravodajských webech tu a tam narazím na myšlenku, která stojí za to, aby se nad ní člověk zamyslel. Z poslední doby, kdy okolo nás kypí vášně ohledně 80. výročí osvobození naší vlasti vojáky protihitlerovské koalice (USA, Velká Británie, SSSR), se velká část těchto kontroverzních výroků týká právě účasti Ruska na tomto osvobozování. Řešením není o úloze někdejšího Sovětského svazu (SSSR) mlčet, ale uvádět věci na pravou míru.
Edukace je to, co nám chybí ze všeho nejvíc. Politici jsou v tomto směru velmi nevzdělaní a jejich vyjádření v médiích (např. od D. Nerudové, která tvrdila, že nás osvobodili Američané), často zavádějící a zjednodušující historickou realitu. Nikdy nic nebylo a není ani dnes pouze černobílé. Historie je „barevná“, někdy i pestrobarevná (na způsob papouška) – asi jako ten pán na přiložené fotografii.
V uplynulých dnech se na adresu těchto a dalších podobných výroků našich politiků vyjádřili již mnozí jiní lidé. Já se o to pokusím z pozice historika, který měl to štěstí, že se v minulosti mohl setkat a hovořit s řadou přímých účastníků oněch historických událostí, ale i z pozice „pamětníka“. Třebaže jsem se narodil až pět let po válce, mám ještě v živé paměti, jak se v následujících desetiletích proměňoval pohled na tyto události.
Češi jsou, jak známo, mistři v „přepisování dějin“, jakož i v odstraňování pomníků a přejmenovávání ulic a náměstí. Mají rovněž tendenci nevidět své chyby a mylná rozhodnutí. Abychom umenšili svou vinu či podíl na něčem špatném, rádi zveličujeme své „zásluhy“ a odmítáme vidět, že někdo jiný je na tom stejně jako my, či dokonce lépe. Proč? Protože nemlčel, když my jsme mlčeli a byli zalezlí kdesi ve sklepě, ale konal, zatímco my jsme se klepali strachy.
V našich dějinách jsou i kapitoly, jež vypravují o naší nestatečnosti, zbabělosti a malosti. Těch statečných bylo vždycky málo ‒ jako šafránu. Podobně je tomu i dnes, kdy máme v politice mnoho žvanilů, ale málo aktivních činitelů, kteří se nebojí riskovat pověst, ba i život.
Nejhůř bývá národům, jež mají ve svém čele jen samé zbabělce, kteří ze sebe dělají hrdiny, i když jimi nejsou a nikdy nebyli. Zbabělci to prohrávají spolehlivě v politice i ve válkách. A úplně nejhůř bývá národům, které si předplácejí stíhačky, jež budou dodány až za deset let, zatímco válka zuří za našimi humny právě teď. Máme před sebou neradostnou budoucnost. Příštích deset let bez protivzdušné obrany jsme totiž zcela ztraceni.
─────
VÝROK PRVNÍ
J. Bobošíková: „Demokracie bez diskuse není demokracie, ale diktatura.“
Začnu výrokem novinářky Jany Bobošíkové, která kandiduje v podzimních parlamentních volbách za uskupení „Stačilo!“. Reagovala v něm na výroky vládního strategického komunikátora plk. Otakara Foltýna, v nichž varoval před údajným „rozvracením státu diskusí“. Bobošíková na to odpověděla takto: „Tohle je naprosto alarmující. Demokracie bez diskuse není demokracie, ale diktatura.“ (PL, 5. 5. 2025, 22:18)
Přiznám se, že nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu číst tato slova. Od člověka, kterého si vzal na Úřad vlády ČR premiér, jenž postupně zavádí neototalitní prvky do systému vládnutí, jaký tady zůstal po V. Havlovi a dalších polistopadových politicích, kteří se po r. 1989 pokoušeli o obnovu svobody a demokracie po čtyřicetileté vládě komunistů. Ne všechno se jim tehdy podařilo a i to Fialova vláda systematicky destruuje. Proč? Proto, aby se ještě pár měsíců udržela u moci, u dobře placených koryt.
Ano, J. Bobošíková na výše uvedené, nestydaté vyjádření O. Foltýna odpovídá tak, jak to každý skutečný demokrat udělat musí. Již řadu let jsme svědky toho, co by se dalo nazvat „ukrajováním demokracie“. Vždy po kousíčku se sami zbavujeme svobody slova, a to tím, že si řekneme: „Toto přece ne, to bychom říkat neměli!“ Výsledkem pak je, že se to přestane říkat. Není to sice úřední cenzura, ale autocenzura: sami si to zakazujeme říkat. (A příště zase něco jiného.) Tímto způsobem se brzy dostaneme k nové nesvobodě – vlastním přičiněním. Všechno toto se neděje za našimi zády, nýbrž s naším souhlasem.
─────
VÝROK DRUHÝ
STRATKOM (O. Foltýn): „Sovětský svaz nebyl osvoboditel, ale okupant.“
Celý Foltýnův výrok, který vydal Úřad vlády ČR tentokrát bez uvedení Foltýnova jména, přičemž je jeho autorství nezpochybnitelné (podle stylu vyjadřování i špatného vzdělání pisatele), pokračuje ještě těmito slovy: „Po druhé světové válce sovětské Rusko okupovalo polovinu Evropy. Sovětská propaganda tvrdila, že osvobozuje dříve nezávislé státy, ale pak Sověti zapomněli odejít.“
Po komickém výroku D. Nerudové o tom, že naši zemi osvobodili Američané, je tento Foltýnův pokus o „přepisování dějin“ výsledků Druhé světové války daleko nebezpečnější. Na první pohled není tak zřejmé, že je z velké části nepravdivý. U Nerudové se tomu každý zasměje, kdežto tady si mnozí řeknou: „Na tom by mohlo něco být!“ A účelu tím bylo dosaženo. Výrok je totiž natolik složitý a plný úskalí, že by jeho vysvětlení vyžadovalo několikastránkový elaborát.
Na uvedený výrok odpověděl na sociálních sítích uživatel David Dostál takto: „Okupace je terminus technicus mezinárodního práva. Nastává v okamžiku, kdy je civilní správa území vykonávána okupační armádou. To se týkalo pouze německé okupace, kdy existovaly zákony podřazující výkon místních úřadů těm říšským. Ani po roce 1968 se tedy nejednalo o okupaci. Natož po roce 1945, protože se vojska SSSR stáhla již v roce 1945. Na slovech skutečně záleží a fakta jsou fakta.“ (PL, 5. 5. 2025, 22:18)
Nejspornější část Foltýnova výroku se týká období bezprostředně po osvobození Rudou armádou v květnu 1945. Tvrzení, že tato vojska nepřinesla našim lidem svobodu a obnovení demokracie, je nejen nepravdivé, ale hrubě zavádějící. Ani naši, ale ani vojáci osvoboditelské armády přece nemohli vědět, jaký bude další vývoj. Teoreticky se dalo předpokládat, že s ohledem na výsledky války se bude SSSR pokoušet ve státech své zájmové sféry prosazovat osvědčený „model vládnutí“ (režim vedený komunistickou stranou). Nikdo však nevěděl, jak to všechno skončí po spuštění „železné opony“. Začátek „studené války“ sice uspíšil rozdělení Evropy na dvě části, avšak budování systému „státního socialismu stalinského typu“ šlo pomalu a přinášelo mnoho problémů, s nimiž se původně nepočítalo.
Nepravdivý a hrubě zkreslující realitu je Foltýnův dovětek o tom, že „sovětské Rusko okupovalo polovinu Evropy“. Foltýn si to špatně nastudoval. V té době již neexistovalo „sovětské Rusko“. (Naše starší literatura a tisk tehdy používaly i pojmenování „sovětové Rusko“.) To bylo označení, které se používalo jen v krátkém časovém úseku občanské války (1918-1922); v prosinci 1922 byl ustaven Sovětský svaz. Kromě okupované části Německa (území pozdější Německé demokratické republiky; jednalo se o oblasti s nejmilitantnějším obyvatelstvem z bývalého Pruska) ponechal SSSR část svých vojsk v těch státech, s nimiž podepisoval po porážce nacismu a fašismu mírovou smlouvu, např. v Maďarsku.
Třebaže zmíněné jednotky v Maďarsku byly v únoru 1948 připraveny u hranic s ČSR zasáhnout ve prospěch komunistů do řešení tzv. únorové vládní krize, Gottwald to odmítl. Na našem území v oněch kritických dnech operovalo pouze několik desítek elitních agentů sovětských tajných služeb, včetně těch, kteří jsou podezřelí ze smrti ministra zahraničí J. Masaryka.
Až do roku 1968 sovětská vojska na našem území nebyla přítomna. Třebaže Moskva naléhala na dislokaci části svých jednotek na území ČSSR v souvislosti s rozmístěním jaderných zbraní, jež byly namířeny proti NATO, nejvyšší představitel státu a KSČ A. Novotný to od r. 1965 vytrvale odmítal. Změnu přineslo až jeho odvolání z funkce I. tajemníka ÚV KSČ v lednu 1968 a rovněž z funkce prezidenta republiky v březnu 1968.
─────
Po parlamentních volbách z května 1946 se českoslovenští komunisté spolu se členy dalších stran Národní fronty pustili do uskutečňování tzv. specifické, československé cesty k socialismu. Ta se lišila od té sovětské, pro niž bylo typické jak státní vlastnictví výrobních prostředků (Stalin dával přednost „státnímu kapitalismu“ před družstevním vlastnictvím), tak i kolektivizované zemědělství a ideologie marxismu-leninismu, která měla být prosazována ve školství, kultuře a státní propagandě (= ve sdělovacích prostředcích.)
K této „radikální“ změně došlo zhruba půl roku po státním převratu z Února 1948. Stalo se tak v souvislosti se státním pohřbem E. Beneše (8. 9. 1948), který se proměnil v manifestaci nesouhlasu obyvatelstva s politickými změnami po Únoru 1948 i po volbách z května 1948 (na principu jednotné kandidátky Národní fronty), zejména však po návštěvě K. Gottwalda v SSSR. Po sovětském vzoru byl proto zvolen „tvrdý kurs“ při uplatňování tzv. třídního boje proti poraženým společenským třídám.
Jinými slovy: Brutální teror, kterým se vyznačoval vývoj v ČSR v letech 1948-1956, byl výsledkem činnosti československých komunistů. Ti se jezdili učit do Moskvy, ke zkušenějším sovětským soudruhům, kterak se má postupovat při tom „kroucení krků“, jak to sliboval K. Gottwald představitelům čs. buržoazie (např. národní socialistce F. Zemínové) již po svém nástupu do funkce poslance parlamentu ČSR (1929). Naši komunisté si k tomuto účelu, totiž k prosazování účinného třídního boje, pozvali okolo 500 sovětských bezpečnostních poradců. Měli jim pomáhat při vyhledávání třídních nepřátel, jakož i při jejich vyšetřování a trestání komunistickou justicí. Celé to šlo obdivuhodně rychle. Již při přípravě procesu s JUDr. M. Horákovou (1950) se plně angažovali právě tito sovětští poradci.
Čelní představitelé KSČ dostali od soudruhů z Moskvy „nabídku, která se neodmítá“. (O vyslání sovětských poradců požádal samotný generální tajemník KSČ R. Slánský. O pár měsíců později byl pak on sám označen za hlavu celého protistátního spiknutí, souzen v zinscenovaném politickém monstrprocesu a popraven. Podle podobného „scénáře“ to probíhalo i v jiných tzv. lidově demokratických státech střední a východní Evropy. Obětí justičních vražd bylo nejvíc právě v ČSR.) Sověti nás nemuseli okupovat, protože v aparátu KSČ i v orgánech státní moci měli velmi aktivní pomocníky při přeměně kdysi demokratického Československa v totalitní stát. To všechno se dělo díky vítězství politické levice ve volbách v r. 1946 a rovněž kvůli silným sympatiím veřejnosti se SSSR – jako hlavním osvoboditelem z května 1945.
První vážná zkouška poválečného nadšení pro myšlenku socialismu a komunismu přišla až v souvislosti se smrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda (1953). Pro fanatické a dogmatické komunisty to byl takový šok, že i bezpečnostní aparát se otřásl v základech. Navenek se to projevilo měnovou reformou i zabrzděním procesu kolektivizace na vesnici. (Řada JZD tehdy zanikla.)
Krize z roku 1953 byla natolik vážná, že během „tajné“ návštěvy v Moskvě (1954) navrhoval tehdejší prezident republiky A. Zápotocký, aby kvůli „nastartování“ ekonomiky došlo k aplikaci sovětského plánu z počátku 20. let 20. století (NEP čili částečná obnova kapitalistického podnikání v rámci mnohosektorové ekonomiky). Tento krizový „plán“ nakonec uplatněn nebyl a KSČ raději začala nesměle s pokusy o tzv. ekonomickou reformu (O. Šik). Někdejší „skalní“ stalinista O. Šik se téměř přes noc proměnil v „reformátora“.
Češi byli po válce natolik „levicoví“, že jim to vydrželo až do konce 50. let 20. století, kdy se pozvolna začal měnit svět nejen v Evropě, ale i na dalších kontinentech. Symbolem této změny (po procesu destalinizace) byla návštěva nejvyššího představitele KSSS v USA (1959). Došlo jak k setkání N. S. Chruščova s americkým prezidentem D. D. Eisenhowerem, tak i ke „slavnému“ vystoupení Chruščova na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku. Zdá se, že Foltýn o ničem z toho nikdy neslyšel ani nečetl.
O tom, jak se postupně proměňovala atmosféra v ČSR po Únoru 1948, se píše v těchto článcích (viz odkazy):
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2021/zahadna-smrt-jana-masaryka-stale-neobjasnena-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2022/take-jan-skacel-a-milan-kundera-se----umazali------.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2020/kdo-vsechno-si-pral-smrt-m.-horakove-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-5-2019/jubileum-kardinala--ktereho-komuniste-vyhnali-ze-zeme.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2020/zapomenute----skvosty----spisovatelky-evy-kanturkove.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2021/nejde-jen-o-k.-mouckovou-a-e.-zatopka---.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-9-2018/zbavme-se-iluzi-o-dr.-e.-benesovi-.html
─────
VÝROK TŘETÍ
J. Foldyna: „ČR je dnes zbytkovou demokracií se stále silnějšími fašistickými a nacistickými prvky.“
Výše uvedený výrok zazněl z úst tohoto politika z poslaneckého klubu SPD v rozhovoru, který byl zveřejněn pod titulkem: Česko je zbytková demokracie. S fašistickými prvky. Foldyna si trvá na svém (PL, 16. 4. 2025, 20:15).
Takovéto prohlášení by nás nemělo překvapit. Vždyť od začátku války na Ukrajině se výrazně urychlilo tempo fašizace velké části zemí Evropy, hlavně těch v západní polovině tohoto kontinentu. Pobaltské republiky bývalého Sovětského svazu byly reprezentovány fašistickými vládami po celé období mezi dvěma světovými válkami. Excesy, jež tam vidíme dnes, jsou jen pokračováním této „tradice“.
Totéž platí o současném Polsku, které věrně pokračuje ve své tradici autoritářského a militaristického státu, jehož hlavní motivací v oblasti mezinárodní politiky je připomínání křivdy, kterou mu způsobilo v minulosti carské Rusko tím, že se podílelo na třetím dělení Polska, jakož i traumatu z paktu Ribbentrop-Molotov a z masakru polských armádních a intelektuálních elit v Katyni.
Ve vzduchu stále visí i podezření, že Rusko (SSSR, RF) stálo za leteckou havárií u Smolenska z r. 2010, v níž zahynula velká část politické reprezentace Polska (v čele s prezidentem země L. Kaczyńským), stejně jako za neprokázanou, leč předpokládanou roli Stalina v letecké havárii W. Sikorského v r. 1943 u Gibraltaru, v níž tento politik zahynul. Současný potomek tehdejšího předsedy polské exilové vlády, R. Sikorski, to dodnes „nevydýchal“. K leteckému neštěstí tehdy došlo krátce po přerušení diplomatických styků mezi SSSR a polskou exilovou vládou poté, kdy její předseda W. Sikorski požadoval ustavení mezinárodní vyšetřovací komise k masakru v Katyni. Inu, některé události jsou stále „živé“ a lze se jen těžko přes ně přenést.
Také u nás se okolo fašismu a nacismu chodí po špičkách. Co kdyby si někdo z občanů všiml toho, jak podobné s tím, co se dělo před rokem 1933 a po něm v Německu, jsou některé excesy, jichž se dopouštějí čeští politici, dokonce i členové vlády. Na „náckovské“ výstřelky našich poslanců jsme si už zvykli. Přesto jsme svědky toho, že právě tito usvědčení „náckové“ o to usilovněji „nálepkují“ ‒ coby „fašisty“ nebo „nacisty“ ‒ své politické soupeře. Ti jsou možná nacionalisté, avšak rozhodně ne fašisté ani nacisté.
Taktika „nálepkování“ se u nás mezitím úspěšně zabydlela. Hlavně poté, kdy P. Fiala začal bojovat „proti populistům a extremistům“. Mezitím se ODS stala hlavní baštou politického populismu a extremismu. Prosazování politiky Bruselu totiž není nic jiného než extremismus, zejména Green Deal. Současný militarismus EU, související s válkou na Ukrajině, je pak v příkrém rozporu se zakládajícími dokumenty projektu „evropské integrace“: Montánní unie, EHS i EU.
Třebaže J. Foldyna často volí některá velmi trefná až provokující přirovnání, není daleko od pravdy. Evropa již dávno nemá s klasickou demokracií západního typu nic společného. Svobody a demokracie v ní ubývá rok od roku. Stejně tak je tomu i s Evropskou unií, která se stala podobným, nereformovatelným molochem, jakým byl svého času Sovětský svaz nebo RVHP. EU je levicovým projektem od samého začátku – od Maastrichtské smlouvy (1992).
Co se týká oné „zbytkové demokracie“, i v tom má Foldyna pravdu. Po dvaceti letech trvání polistopadového režimu se ČR dostala do hluboké krize politické i morální. Od voleb z r. 2010 to s ním šlo z kopce. Klasické strany začaly být nahrazovány „politickými projekty“ na jedno použití (Věci veřejné, Úsvit přímé demokracie, Svoboda a přímá demokracie, ANO 2011). Z režimu demokratického, v němž vedly politickou soutěž klasické politické strany (a hnutí), se stal režim „hybridní“, kde stále větší roli hrají právě ony politické projekty. Naše polistopadová republika, která si vytkla za cíl, že bude navazovat na ty nejlepší tradice masarykovské, předmnichovské ČSR, je po r. 2010, ale zejména po pádu Nečasovy vlády v r. 2013, postupně destruována nezodpovědnými politiky. Vývoj v posledním volebním období dokonce dospěl tak daleko, že se k moci dostala dvojkoalice, u níž nebylo jasné, která z koaličních stran získala regulérně jaký počet mandátů. Problematický byl zejména zisk těchto mandátů u KDU-ČSL a TOP 09. Obě tyto strany totiž byly prokazatelně již před volbami z října 2021 pod pětiprocentní hranicí. Nikdo se tím ovšem netrápil. Vytvoření koalice SPOLU to jen zamlžilo, aby bylo možno ohlupovat voliče. Šlo o typický volební podvod, k němuž se dnes nikdo z pachatelů nehlásí.
Úbytek „demokracie a svobody“ je dnes nejpatrnější v oblasti svobody slova. Fialova vláda se nejrůznějšími formami snaží tuto svobodu informací regulovat, manipulovat a v řadě případů přímo likvidovat. Pomáhají jí v tom některé internetové weby v diskusích pod zveřejňovanými články, kde jsou politicky nepohodlné příspěvky smazány nebo zablokovány. Cenzurní zásahy do svobody slova jsou údajnými „demokraty“ z Fialovy vlády všelijak maskovány a omlouvány. Vrcholem pak bylo zřízení funkce vládního představitele „strategické komunikace“. Z ní se posléze vyklubala obyčejná cenzura ve formě vládního doporučení, co si občané mají myslet a co mohou psát na internetu.
Tak daleko nezašli před rokem 1989 ani komunisté, kteří nejenže svou cenzuru nezapírali, nýbrž ji měli dokonce institucionálně zakotvenou. Občané tehdy věděli, z jakých ideových principů tento režim vychází (= marxismus-leninismu), byť s tím nemuseli souhlasit. Dnes to nevíme. Onou nepřiznanou „ideologií“ dneška je všechno, co se líbí lidem okolo P. Fialy, tedy z okruhu tzv. lepšolidí nebo „pražské kavárny“. Naše společnost je ovšem názorově mnohem pestřejší. Zatím nejlépe nám svůj ideový „veletoč“ předvedl komunistický rozvědčík z Hradu: od marxismu-leninismu a lásky k Sovětskému svazu až k intelektuálnímu snobismu a politickému pozérství.
Nejdále se dostali členové Fialovy vládní a parlamentní koalice ve své podpoře Ukrajiny, a to na úkor českých občanů, kteří je pár měsíců před vypuknutím války volili. Celkem 232 miliard Kč ve prospěch Ukrajiny a naopak v neprospěch českých občanů se brzy stane hlavním kritériem pro posuzování toho, zda Fialova vláda obstála, či nikoliv. Výsledek známe již předem. Pouze si musíme počkat na sečtení hlasů na podzim letošního roku. S tak žalostnými výsledky se volby nevyhrávají. Dají se pouze prohrát.
O tom, jak nebezpečné politické kotrmelce prováděli někteří lidé z Fialovy koalice, svědčí texty, na něž uvádím odkazy za touto částí článku. Již v únoru 2024 jsem v jednom z nich upozornil na fašistické a nacistické excesy, k nimž docházelo v prvních letech Fialovy vlády. Z mainstreamových médií si toho nikdo nevšímal. Nejhůř se chovala Česká televize, která „kopala“ za Fialu tak moc, že se při tom svém „podkuřování“ její redaktoři nezačervenali ani nezakoktali. Proukrajinská a proizraelská propaganda ČT pokračuje dál – i po odvolání J. Součka. Naskýtá se otázka: Kdo to tam vlastně řídí? Jsou to nějací skřítkové či permoníci, nebo snad pohádkové víly a světlušky?
Zatímco J. Foldyna se otevřeně vyjadřuje k problémům dneška a pravdivě pojmenovává to, čím bychom se aktuálně a naléhavě měli zabývat, abychom neskončili v žumpě fašismu a nacismu, ze současných politických uskupení, jež se chystají účastnit nadcházejících voleb, je to jedině předvolební formace „Stačilo!“, kde našli odvahu a kde se nebáli varovat před nebezpečím fašismu a nacismu. Očekával bych to spíše od levicového webu „Alarm“, který má ovšem kontakty na zajímavé, nelevicové „mecenáše“.
Ale pozor! Není to KSČM, ale vedení předvolebního uskupení „Stačilo!“, jež je některými bývalými funkcionáři Filipovy KSČM označováno za „pravicové“. Kdo se v tom ideologickém zmatku má orientovat? Co je u nás vlastně „levice“ a co „pravice“? Vyznají se v tom aspoň naši věhlasní politologové?
Voliči by si toto všechno měli dobře uvědomit a ve zbývajícím čase si v tom udělat jasno. KSČM totiž již dávno není levicovou stranou. Nejenže nevaruje před fašismem a nacismem, ale vůbec jí nevadí to, co kdysi, v době Velké hospodářské krize (1929-33), vadilo tehdejším komunistům: byly to exekuce. Tehdy to byl stejně velký a neřešitelný problém – jako dnes. Rozdíl je pouze v tom, že dnes se o tom skoro unisono mlčí. Máme téměř milion exekucí a nikomu to nevadí. Levice spí na vavřínech a vůbec ji to neznepokojuje. Rozklad naší společnosti dospěl až tak daleko. Odtud je jen krůček do propadliště dějin.
Zde jsou odkazy na články o narůstajícím nebezpečí českého fašismu a nacismu:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2023/temer-polovina-poslancu----fandi----prislusnikum-ss--.html
https://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=81546
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2024/kdo-z-poslancu-odmitl-odsoudit-atentat-na-r.-fica-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2024/hrozi-nam-plizivy-nastup-fasisticke-diktatury--ano-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2024/ze-zivota-politickych-stran--podzim-2024-.html
─────
VÝROK ČTVRTÝ
P. Žáček: „Rudá armáda nepřinesla svobodu, jsem pro úplnou dekomunizaci českého veřejného prostoru.“
To je titulek rozhovoru, který zveřejnil v internetovém deníku „Forum24“ jeho autor – historik z ÚSTR Petr Hlaváček. (Forum24, 7. 5. 2025)
Na první pohled je zřejmé, že výrok poslance ODS Pavla Žáčka je pouhým převyprávěním toho, co se zrodilo v hlavě vládního „strategického komunikátora“ – plk. Otakara Foltýna. Je to v podstatě stejná situace, jaká tady byla za minulého režimu. Co tehdy ve svém úvodníku napsalo komunistické „Rudé právo“, to ostatní deníky i další noviny a časopisy pouze povinně „přežvýkávaly“. Samostatné myšlenky, byť sebenevinnější, se nepovolovaly. Zbývalo pouze „papouškovat“ to, co již zaznělo. Obdobně se chovají i dnešní propagandisté: co jim Brusel a Washington dovolí, to ochotně vytrubují do celého světa. Svobodně, jak jinak.
Stylem svého vyjádření, obsahem i formou, Žáček prokazuje nejen to, že není historikem, i když se za něj rád a často vydává, nýbrž to, že jako bývalý novinář měl a má problémy i s českým jazykem. V tomto případě se strukturou věty a souvětí. Vzhledem k tomu, že jde o dvě samostatné myšlenky, mělo by se jednat o sdělení formou dvou jednoduchých vět, nikoli souvětí. Toto vyjádření mělo vypadat takto: „Rudá armáda nepřinesla svobodu. Jsem pro úplnou dekomunizaci českého veřejného prostoru.“
Žáčkovo sdělení považuji za docela obyčejnou politickou provokaci od člověka, který by udělal nejlépe, kdyby namísto jalových řečí raději zalezl někam do kouta a tam se až do konce svého života styděl. Tato tragikomická postavička, která si dnes hraje na veledůležitého politika ODS (ve straně s tak slabým a neschopným předsedou, jakým je P. Fiala, je možné doopravdy všechno), by tady nemohla zaclánět ještě 35 let od údajného „pádu komunismu“, kdybychom jako společnost po roce 1989 provedli důsledně tzv. dekomunizaci.
Nikoli ovšem stylem, že nás budou „dekomunizovat“ bývalí komunisté a aktivní svazáci. Ti uvědomělí mládežníci, předvoj KSČ, kteří se v listopadu 1989 chopili příležitosti, jež se jim nabízela, protože dobře vytušili, že se starým režimem je definitivní konec. To je i případ dnešního „antikomunisty 15 minut po dvanácté hodině“ – P. Žáčka. (Na tento typ „nových politiků“ jsem dobře „proškolen“ vlastním životem. Zažil jsem totiž dvojí „převlékání kabátů a uniforem“: poprvé po r. 1968 a podruhé po r. 1989. Je to spolehlivý „kompas“ pro celý další život.)
Přesto musím s uvedenou myšlenkou P. Žáčka souhlasit. Jen se domnívám, že když chce onu 35 let odkládanou „dekomunizaci“ provádět ausgerechnet nyní, měl by začít sám u sebe. Je totiž stejně ostudnou postkomunistickou figurkou, která si již nějakou dobu hraje na „demokrata“, spoléhajícího na špatnou paměť lidí okolo sebe. Stejně tak i jeho „zpovědník“ – další režimu poplatný historik P. Hlaváček z ÚSTR. Ten je pracovníkem dnes jedné z těch nejpokleslejších „paměťových“ instituci, jakou si lze představit. Pryč s ní!
Když už jsme u té „dekomunizace“, první, s čím se mělo dávno začít, je „dekomunizace“ Pražského hradu. Tam se to mělo spojit ještě i s deratizací. Někteří politici dnešní koalice nám to slibovali hned po volbách z října 2021, ale nakonec z toho nebylo nic. Chtěli tak „větrat“ na Hradě po M. Zemanovi, že na to pak zapomněli. Musel to za ně zachraňovat poslanec J. Jakob (TOP 09), který aspoň nechal vysvětit knězem kanceláře po bývalých poslancích KSČM.
Ostatně – Češi mají své historické zkušenosti s podobnými „odklady“. Tak jako jsme se nedokázali ani za 35 let vyrovnat s tragickým dědictvím komunistického režimu, ani našim komunistickým funkcionářům v r. 1956 se moc nechtělo do uskutečňování procesu „destalinizace“. Proto to tehdy skončilo jen odvoláním dvou vysokých činitelů KSČ z funkce ministrů (A. Čepičky a K. Bacílka), jakož i potrestáním několika vyšetřovatelů StB (L. Mácha, K. Vaš, B. Doubek, M. Pich-Tůma aj.). Česká laxnost a nedůslednost si pokaždé vyžádala neúměrné vysoký počet obětí. Ze všech tzv. lidově demokratických států Evropy jsme měli nejvíc osob popravených z politických důvodů: celkem 248.
Měli bychom jim postavit velký pomník, aby ho měli všichni občané na očích a aby si uvědomili, kam vede pokrytectví, nedostatek statečnosti a lidská malost. Obávám se, že se spíš dočkáme obnovy Stalinova sousoší na Letné či znovuinstalace sochy I. S. Koněva v Praze.
Vládního komunikátora se týká i nejnovější výrok M. Bendy. Kdo by to řekl, že tento „doživotní poslanec“ nám čtyři měsíce před volbami konečně sdělí pravdu: plukovníka O. Foltýna prý P. Fialovi na Úřad vlády „podstrčil“ komunistický rozvědčík, aby mohl neschopného premiéra sledovat ve dne v noci. Škody, jež mezitím napáchal, jsou nedozírné. Budou stát Fialu odchod na smetiště dějin. Dobře mu tak!
O Foltýnovi viz tento odkaz:
Připojuji ještě odkazy na články o P. Žáčkovi a ÚSTR (tam mezitím došlo téměř bez zájmu médií k odvolání M. MacDonagh-Pajerové z čela Rady ÚSTR):
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2019/vyroky-poslance-p.-zacka--ustr-a-kpv--1.-cast-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2019/vyroky-poslance-p.-zacka--ustr-a-kpv--2.-cast-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2023/kudrnu-vyhodit--ustr-zrusit-a-personal----rozprasit----.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2024/ustr-pomaha-fialove-vlade-falsovat-nase-dejiny-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2023/lzeme-a-budeme-vam-lhat--protoze-muzeme-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-12-2022/ceska-televize-dal-lze-o-udalostech-ze-17.-11.-1989-.html
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2023/mne-se-zase-zveda-zaludek-z-te-kroupovic-familie-.html
─────
VÝROK PÁTÝ
Vidlák: „Lidé jako Foltýn si nezaslouží, že jejich předky Sověti zachránili před vyhlazením od Němců.“
Tento výrok byl zveřejněn v rozhovoru Daniela Sterzika, zvaného Vidlák, v internetovém deníku „ParlamentníListy.cz“ dne 7. 5. 2025 (4:46)
K tomu, co jsem napsal jako komentář ke druhému výroku, jehož autorem je O. Foltýn, ještě doplním stanovisko M. Kalouska, který napsal na síti X toto: „Na rozdíl od pobaltských zemí nás Rudá armáda v roce 1945 nepřijela okupovat. Do chřtánu jsme Rusákům vlezli sami, začal s tím v roce 1943 prezident Edvard Beneš a dokončil to v roce 1948 Klement Gottwald.“ (Echo24.cz, 7. 5. 2025, 12:12)
K názoru O. Foltýna o tom, že namísto osvobození nás Sovětský svaz již v roce 1945 okupoval, se vyjádřil i sociolog – prof. Jan Keller v rozhovoru pro „ParlamentníListy.cz“. Tento deník jeho stanovisko dal přímo do titulku: Profesor Keller: Představte si, jak Foltýn vysvětluje lidským troskám z koncentráků, že byly okupovány (PL, 7. 5. 2025, 15:00).
Ano, s tím lze naprosto souhlasit. Stačí se podívat na níže zveřejněné fotografie z doby, kdy tyto „továrny na smrt“ byly osvobozovány Rudou armádou, ale i americkými a britskými vojáky. Foltýnův výrok je podobná hloupost – jako s tím osvobozením ČSR Američany v podání D. Nerudové. Když si hloupí politici začnou hrát na „historiky“, nemůže to nikdy dopadnout dobře. Platí to i v tomto případě.
Není od věci doprovodit tento citát, za nějž bych rád J. Kellerovi poděkoval, protože byl jediný, kdo tuto souvislost s 80. výročím osvobození připomněl, dobovými fotografiemi, aby si i čtenáři SN mohli udělat představu o tom, jak to v oněch koncentrácích v době příchodu spojeneckých vojsk vypadalo: mezi hromadami bezvládných těl skupinky jedinců, kteří tu hrůzu přežili a dočkali se konce války. Možná si plně neuvědomovali, kdo že jim tu svobodu přinesl. Většina z esesáků, kteří tyto na kost vyhublé nešťastníky měli hlídat, raději před postupujícími armádami utekla. (První fotografie byla pořízena v Dachau, druhá v Auschwitz-Birkenau.)
─────
Volby se blíží…
Výhodou toho, že se naši hloupí, nevzdělaní a pologramotní politici neustále tlačí před televizní kamery, je to, že většina občanů má možnost přesvědčit se o tom, jaký „materiál“ se po posledních volbách z roku 2021 dostal do vysokých funkcí. Je to přínos i pro mne. Dozvěděl jsem se například to, že nikoli Rudá armáda, nýbrž Američané osvobodili naši republiku od německých okupantů. Nejsme jistě daleko od chvíle, kdy nám bude někdo tvrdit, že nás od toho „nacismu“ osvobodili Němci. Stranický kolega europoslankyně D. Nerudové, Jan Farský, nám navíc prozradil, že komunistický režim padl u nás proto, že nebyl toaletní papír. Kdoví, co se od podobných „chytrolínů“, kteří si jezdí pro rozumy do centrály Aspen Institutu v USA, dozvíme příště?
Proč to připomínám? Volby se totiž nezadržitelně blíží a pro nás, voliče, by to mělo být důvodem k tomu, abychom se vážně a zodpovědně zamysleli nad tím, komu dáme svůj hlas. Dávejme si pozor na to, koho pouštíme do politiky, byť by to bylo „jen“ na komunální úrovni. Jak ukazují zkušenosti z posledních let, nejhůř jsou na tom zástupci politických stran a hnutí v Poslanecké sněmovně. V Senátu PČR se stává zřídkakdy, že by se tam dostal někdo, kdo tam nepatří. V Poslanecké sněmovně je to ovšem stav zcela běžný. I proto, že zvolen může být i občan, který se krátce předtím stal plnoletým.
Aby se do této komory parlamentu dostávali zaručeně jen jedinci politicky, morálně a lidsky vyzrálí a zodpovědní, k tomu je třeba, aby splňovali tuto základní podmínku: alespoň deset let praxe ve vystudovaném oboru. Nelze připustit, aby do vysoké politiky šli lidé rovnou ze školních lavic – bez jakýchkoli zkušeností.
12. 5. 2025
‒ RJ ‒
